Karel Motyčka - příběhy zemědělce Karla Motyčky

nový blog

2011-10-07T00:46:00.001+02:00

infokarel.blogspot.com

Blbá rada

2010-04-29T23:33:00.001+02:00

Na bar vysypal hromádku bílého prášku. Objednal si dvojitého panáka, patnáctiletého Glenfiddicha. Znalecky přičichl a kopl to do sebe. Bílou hromádku rozdělil na dvě úhledné linky – do jedné, do druhé. Síla. Vzal popelník a silou jej rozbil barmanovi o hlavu. Vyběhl ven z baru, venku bylo ještě světlo – teprve něco po poledni, na ulici bylo jenom pár lidí. Vrátil se proto do baru vypůjčil si jednu barovou stoličku. Byla docela těžká, ale stejně se mu podařilo mrsknout jí do výlohy klenotnictví, které stálo na druhé straně ulice. Několik lidí poblíž odskočilo, všichni kolem se otočili za tím neskutečným rámusem.
Klenotník z toho nebyl z rovna šťastný. Vyběhl ven, celý rudý vztekem a křičel: „Co si kurva myslíš, že děláš?“
V zápětí se ale rychle uklidnil, když si uvědomil, že na něj náš romantický hrdina míří devítkou. „Drž hubu a zalez dovnitř“
„Hele, klídek, nechci žádné problémy“ řekl nejistě klenotník když couval do svého obchodu. Šel za ním a zabouchl za sebou dveře. „Lehni si na zem, nebo tě odprásknu“
Následně vyprostil barovou židličku z hromady skleněných střepů, zvedl ji a začal s ní třískat do všech vitrín kolem. Ty se s hlasitým řinčením ochotně vysypaly a střepy padaly na zem spolu s prstýnky, náhrdelníky, přívěsky, hodinkami… hodinkami? „Chtěl bych si koupit hodinky, doporučil byste mi nějaké? Řekněme tak do deseti tisíc, víc si nemůžu dovolit“ řekl klidným hlasem.
„Prosím vás, vemte si co chcete, hlavně mě prosím nezabíjejte!“
Otevřel pokladnu a vytáhl poměrně slušnou hotovost. Mohlo tam být tak čtyřicet, padesát tisíc. „Vezmu si tyhle“ zvedl ze země hodinky s cenovkou 14.890.- „jsou sice trochu dražší, ale zamiloval jsem si je.“ Odpočítal z hotovosti patnáct tisíc a položil je na pult. Poté si hodinky nasadil na levou ruku, několikrát vystřelil do zbylých prosklených skříní a vyšel z klenotnictví. Venku už vůbec nikdo nebyl, jenom v dálce slyšel houkačky. Najednou se z vedlejší ulice vynořilo menší auto, za volantem nějaká blondýna. Vytáhl bouchačku, stoupl si na silnici a zamířil na auto: „Stůj“. Fungovalo to.
Vlezl do auta, blondýna seděla úplně bez hnutí a křečovitě svírala volant.
„Sundej si tričko a jeď“ přikázal jí.
„Co-cože?“ chvěl se jí hlas.
„Nevšiml jsem si, že bys měla na tom posraném autě značku, že jsi hluchá. Jsi hluchá?“
„Nejsem“
„Tak si sundej tričko a jeď, jestli teda radši nechceš umřít“
Blondýna poslechla, sundala si tričko, celá se třepala a brečela. Měla dobrou postavu.
„Dobře a teď jeď. Jeď, dělej!“
Jela. Míjely je tři policejní auta, s rozsvíceným majákem.
„Nemáš cigáro?“ zeptal se jí?
„Promiňte, já nekouřím“ vzlykala.
„Nevadí, pro tuto příležitost jsem si nachystal něco speciálního.“ Z vnitřní strany saka vytáhl dlouhé kubánské žváro, zapálil jej a začal bafat.
„Prosím, pane, nechte mě jít, můžete si nechat to auto, jenom mě nechte jít“
„Nechám tě jít, hned jak se pomilujem.“ Nahlas vzlykala, ale nebylo jí to nic platné. S bouchačkou u hlavy, v trávě za městem, za chvíli to měla za sebou.
„Skvělé. A teď vypadni.“ Blondýna spěšně nastoupila do auta, šlápla na to a byla pryč. V dáli už zase houkaly policejní sirény.
„Jo, pěkné to bylo“ řekl a s těmito slovy si strčil hlaveň do pusy a vystřelil.

„Žij každý den tak, jako by to měl být tvůj poslední“, to byla teda nejblbější rada, kterou mu kdo kdy dal.

Romantický sen

2010-03-19T19:16:00.003+01:00

Já sem vám měl včera v noci tak divný sen, že se o něj s Vámi musím hned podělit. Navíc jsme zrovna tento týden v jedné hodině zabrousili do tématu výkladu snů (bohužel spíš na úrovni psychoanalýzy než stylem Snář od A až po Z) a tak je to pro mě takové aktuální.
Takže - všechno to začalo tím, že jsem si nechal udělat tetování. Od takové staré cikánky na jakési pouti, nějaký podivný tvar, něco jako motýla zkříženého s lebkou a přímo přes celé záda. Vzpomínám si, že to nebolelo - nebo si spíš nevzpomínám, že by to nějakým způsobem bolelo. Každopádně hned v momentě, kdy cikánka řekla, že je s prací hotova, uvědomil jsem si, že vlastně nic takového na zádech mít nechci, že je to hnus a vlastně se to ani vůbec nehodí k mé práci - v tom snu jsem byl totiž diplomatem. A podle toho co se dělo dál pochopíte, že ne jen tak ledajakým.
To si mě totiž zavolal Putin - ano, Vladimir Vladimirovič Putin - a dal mi takovou tlustou, zalepenou obálku a už mi tím svým imperialisticky expansionistickým hlasem (a plynnou češtinou) povídá, že tu obálku mám předat - nikomu jinému než - Baracku Obamovi. No a tak jsem se sebral a šel jsem za Obamou (to dá rozum, když vám to řekne Putin). Zazvonil jsem, Obama byl zrovna doma a tak sám přišel otevřít, přivítal mě, pozval mě dál a omluvil se, že mě ochranka bude muset prohledat. Ochranka tam byla úplně všude - to Vladimir ten si teda na bezpečnosti moc nepotrpěl. Dám Barackovi obálku a ten si (aniž bych se svlékal) všiml mého tetování na zádech.
Já mu povídám, že je sice úplně nové, ale že bych se ho rád zbavil.
"No tak to moje žena, ta měla taky tetování," povídá mi Barack "nechala si ho odstranit, to je v pohodě. Však jdi za ní a ona ti to vysvětlí."
No a fakt. Ve vedlejší místnosti stojí jeho žena, jako vždy pěkně upravená a už mi ukazuje docela nepěknou jizvu na ruce. "Je to pryč, ale moc pěkně mi to neudělali." říká.
Opravdu to docela odflákli. Ale nebyla v místnosti sama. Byla tam ještě její dcera - pěkná černoška asi v mém věku, tak jsem se s ní seznámil a tak nějak jsme spolu začali chodit.
A trávili jsme spolu dost času, takovým tím americko-prezidentským způsobem, polehávali jsme v posteli, hodně jsme hráli Nintendo Wii a taky jsme brali nějaké drogy. Barackova dcera totiž dealovala. A co chvíli na dveře zabouchala ochranka a ona mi vždycky ten fet strčila do ruky, že to mám vzít na sebe, že by z toho byl průser.
No a jak to chlapíci s černýma brýlema a sluchátkem v uchu viděli, tak mě chytli a vyhodili mě z toho jejich bílého baráku. A já se pak musel vždycky, celý nasraný, vracet oknem.
A tak se to opakovalo snad třikrát a vždycky to ta potvora svedla na mě.
Jak se to stalo počtvrté, řekl jsem, že tohle nemám za potřebí a že odtuď mizím. A jak jsem udělal, tak jsem řekl. Šel jsem pryč a v tom se zase přímo před mýma očima zjeví Putin a probudil jsem se s jeho slovy: "Jsem rád, že sis vybral správnou stranu barikády"
Tak... a teď mluv Sigmunde...

...

2010-03-12T14:29:00.003+01:00

Seděla řadu přede mnou a stejně jako zbytek třídy hltala barvitý výklad Mgr. M., jako ostatní doslova visela na každém jeho slově, zatímco já visel očima na ní. A nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na její záda a vlasy.

Tyhle řadové lavice a židle v posluchárně s označením D21 toho neodhalují zrovna moc. Mé zorné pole končí těsně pod lopatkama téhle blonďaté holky. A kdesi dole pod židlí vidím boty. Modré na nízkém podpatku.
Sedí v úplně první lavici, tak blízko, že když sleduje toho profáka, musí úplně vytočit hlavu doleva. Což dělá skoro pořád, protože na něj zasněně hledí s přihlouplým, ale pěkým úsměvěm a já musím trochu žárlit, když sleduju jemné rysy jejího profilu. Čas od času se mi její tvář skryje v pralese blonďatých vlasů, když si něco rychle zapisuje na svém notebooku, a hned se zase zadívá přes své brýle s tenkými červenými obroučkami na učitele.
Musím říct, že ta slabá čtvrtina těla co jsem vidím, se mi moc líbí. S těma brýlema vypadá inteligentně a taky tak nějak přírodně - ale ne zase až tak filozoficko fakultně, prostě tak akorát.

A už končí hodina. Balí si věci, strká notebook do tašky, otáčí se...
To snad není možné!
Na břiše by potřebovala shodit tak deset kilo, na obličeji má škaredé akné a má zkažené zuby, to je teda hnus. Z boku to nešlo vidět, ale přes ty brýle pěkně šilhá. Když si stoupla, jde vidět jak má shrbená záda. A přísahal bych, že má knírek.

Přísahal bych, ale nebudu, protože kecám. Je to pěkná kočka, jdu za ní.

Co říkáte,

2010-02-16T21:38:00.002+01:00

mám sem ještě něco napsat?

Jak to tehdy opravdu bylo

2010-02-05T13:13:00.003+01:00

Neuvěřitelné horko, stoprocentní vlhkost - podmínky skoro nesnesitelné pro život, všude kolem mě jenom stromy, lijány, další stromy a tahle pitomá skála. Taková je má každodenní realita v Guatemalské džungli. Jsem unavený, hladový, ruce mám už od dláta celé sedřené a tuhle práci už nemůžu ani cítit. Přísahám, že jestli mě kousne ještě jeden komár, tak s tím třísknu o zem a končím. Je to pořád dokola. Za hodinu monotónního ťukání po mně zůstal ve skále 21. prosinec. Jsem už úplně vyčerpaný.
Slyším jak někde za mnou praskají větvičky, někdo se přibližuje, ani se mi nechce otáčet, abych se podíval, kdo to je...
"Odvádíš dobrou práci," klepe mi šéf na rameno "pojď si dát pauzu na oběd".
"Hele, šéfe, já na to fakt už seru. Už na tom dělám dva měsíce v kuse, už opravdu nemůžu." povídám mu.
"Vím, že je to makačka, ale je to moc záslužná práce. Přece jsme o tom už mluvili; naše vyspělá civilizace prostě kalendář potřebuje"
"No, to je sice fakt, ale najměte si na to jiného vola, já končím"
"Hmmm... a kolik toho už máš?"
"Skončil jsem 21. 12. 2012"
"Ty vole tak to stačí! Ani jsem nemyslel, že to uděláš na takovou dobu; podívej, až bude 2012, tak to už budem my dva dávno pod kytkama - tak ať si to dodělají ti co přijdou, ne? Navíc 21. 12. 2012 - to se bude parádně pamatovat. Pojď, zvu tě na panáka."
"Dal bych si spíš horkou čokoládu s chilli papričkou"
"Hehe, to jo. Ale víš co, to nezní špatně. Můžem to vyzkoušet."

* * *

O mnoho let později

* * *

"Mayská civilizace patřila ve své době k nejvyspělejším na celém světě. Mayové předpověděli několik velkých historických událostí a učinili mnoho pokroků v rozličných vědních oborech, zejména v astrologii. Vědci si už několik let marně lámou hlavu s interpretací mayského kalendáře, který bez jakékoli zřejmé příčiny končí přesně 21. 12. 2012. Podle nemalé skupiny vědců a numerologů svědčí tento jev o jediném - svět jak ho známe se chýlí ke konci. Jestli je to pravda nebo ne, na to si budeme muset ještě asi dva roky počkat. "
"Od nás je to pro dnešek vše, přejeme hezký zbytek večera."
"Zítra se na vás těší Lucie s Rayem a teď už Václav Tittelbach a sport."

surrealistická romance

2010-01-31T23:28:00.003+01:00

Vhodíš tabletu do sklenice vody a za tichého šumění si rozpustíš vlasy. Pak se, neseni středním proudem, ponoříme do vln pozitivní energie a na veřejném prostranství si ostrým nožem uřízneme pořádnou ostudu.
V leže zastavím tvůj usedavý pláč, když s mohutnou explozí vybuchneš smíchy.
Pomocí kladky, nakloněné roviny a páky ti zvednu náladu, když nakonec sirkou zapálíme spalující plamen vášně.
Ráno tě polechtám na chodidle, protože co se škádlívá, to se rádo mívá.

2010-01-24T20:33:00.003+01:00

Někdy bývá dost těžké konkrétně vyjádřit myšlenky, kterých má člověk plnou hlavu. Zvlášť když se ty myšlenky chaoticky mísí s milionem smluv o jaderném odzbrojování, které jste byli nuceni se naučit na zítřejší ujetou zkoušku.
Prostě sedíte a čumíte na ten bílý, virtuální papír, začínáte desetkrát znova a pak všechno smažete, jenom abyste nakonec předali světu úplně jinou myšlenku, než jste původně chtěli. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě - 19. listopadu 1990.
Původně jsem chtěl napsat něco o tom, že obdivuju lidi, kteří mají, s úplně klidným svědomím, radost z pěkných příběhů. Podle mě každý takový příběh je spíš dost nepříjemnou záležitostí - nevím jestli to znáte - takový ten divný pocit, když skončí film nebo dočtete knížku, do které jste se absolutně vžili - všechny ty postavy a svět je najednou pryč a je to jako když se loučíte s někým známým. Jo, znáte to, samozřejmě, zná to každý a každý kdo není malé děcko se s tím nějak vyrovná; většina lidí o takových kravinách vlastně ani vůbec nepřemýšlí.
Strategic Arms Reduction Treaty - 31. července 1991.
A pak si to po sobě přečtu a řeknu si ´jsi normální?´ Tenhle blog začíná poslední dobou navštěvovat nebezpečně velké množství lidí a někteří z nich si možná i přečtou to, co je tu napsáno a co ti si pak pomyslí?
Pomyslí si: tak já tady tak obtížně vypisuju takovou dlouhou adresu, čtu se s tím a on místo toho aby tady udělal nějakou pořádnou aktualizaci tady žvástá takové hovadiny? A víte co? Bude mít pravdu. Vůbec si vaší námahy nevážím; teda já na vašem místě se seberu a už sem nepříjdu. Možná ještě jednou naposled, protože příští příspěvek bude dost zajímávý. To vám garantuju.
Anti-Ballistic Missile Treaty - 26. května 1972.

Divno

2010-01-11T20:18:00.002+01:00

Tíží duši, těm co vědí
myšlenky jak oblázky
na některé odpovědi
nemá lidstvo otázky

Otáčí se věčným rytmem
starodávné soukolí
někdy věci nepřebolí
někdy věci přebolí

2010-01-07T22:45:00.003+01:00

No dobře, napíšu sem pár řádků i ve zkouškovém. Ale nikomu to neříkejte.
Přes skleničku vína totiž vidíte své priority úplně jinak a najednou to eFko ze zítřejších lidských práv vypadá tak nějak míň hrozivě než předtím. Zítra se budu mlátit do hlavy.
Nedávno jsem sem v podobném stavu psal jeden článek a nedopsal, tak to možná vyjde dnes. Byly to takové všeobecné pravdy, na které jsem v mém životě došel a ačkoliv se dost často mění, musím říct, že platí.
Za prvé: moc hodní lidi se nemají moc dobře.
Za druhé: předsudky vůči metrosexuálům jsou naprosto oprávněné.
Za třetí: lidi co příliš žerou náboženství jsou divní.
Za čtvrté: zkoušky jsou jako ženy. Nemůžete udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. (to jsem opsal včera z fejsbůku)
Za páté: alkohol je zlo. Nutné zlo.
Za šesté: vhodný okamžik na balení holek je po druhém drinku. Do té doby vás vnímají příliš tak jak opravdu vypadáte a potom už zase začínají být moc opilé. Samozřejmě je to dost individuální - u některých děvčat nastává tento okamžik po osmém pivě... ale ty nikdo balit nechce.
Za sedmé: lidi jsou jen lidi. Z nich nervózní být nemusíte.
Za osmé: nesnáším moudra.
Za deváté: už nevím, jdu spát.

já sem prostě

2010-01-02T23:57:00.002+01:00

nic psát nebudu, dokud nebude po zkouškovém! teď mám toho psaní tak akorát po krk!

Našla se peněženka

2009-12-03T18:55:00.003+01:00

Našel jsem peněženku.
Takovou malou, červenou, ležela tam na zemi na nástupišti, kde jsem čekal na tramvaj. Bylo to zvláštní, že si jí nikdo nevšímal, tak jsem ji zvedl a otevřel ji, abych prozkoumal její obsah.
Narodila jsi se v roce 1989, máš modré oči a moc pěknou fotku na občance, ikdyž ty o ní určitě říkáš, že je strašná. Ikdyž je ta občanka už nějakou dobru prošlá, údaj "svobodná" určitě platí. Vedle je fotka psa, moc pěkného a nějakého kluka, který už tak moc pěkný není... a beztak je to tvůj brácha. A další fotka, to budou asi tvoji rodiče, mámě jako bys z oka vypadla.
Kreditní karta a lísteček s PINem - ách jo, co kdyby to našel nějaký parchant - a kartička do knihovny. A taky tam je ISIC, na kterém je ti o dva roky víc a máš na něm jiné jméno. Každý si za mlada obstarával alkohol jinak.
Pak je tam vysušený čtyřlístek, slevová kartička na vlak a lísteček s nápisem: "Speak the truth, even if your voice shakes". Do té malinké peněženky se toho teda vleze opravdu hodně.
Poukázka na kafe zdarma, malé srdíčko vystřižené z manžestrové látky a něco, co je asi uschlá kontaktní čočka.
No a dál je tam na papírku něco, co vypadá jako básnička ve francouzštině, ale bohužel jí moc nerozumím, protože jsem ve škole nedával pozor.
A zhruba dvacet korun.

Nikde v okolí jsi nestála, tak jsem dal peněženku do kapsy a odnesl si ji domů.
Doma jsem peněženku zabalil do nepříliš úhledného balíčku, zanesl na poštu a poslal na adresu z dokladů. Ještě předtím jsem však vystříhl svoji fotku ze staré šalinkarty, kde nevypadám až tak blbě a zasunul jsem ji nenápadně do peněženky.
Třeba se peněženka v tom poštovním systému neztratí a třeba ti ji doručí dřív, než si stihneš všechny ty kartičky zablokovat. A třeba si i všimneš té mojí fotky, na které stejně vypadám trochu jako vrah. A třeba se někdy ve městě potkáme a ty mě poznáš a já tebe poznám taky a tak se na sebe usmějem a třeba si zajdeme na kafe.
No a nebo nebo se už nikdy neuvidíme. Každopádně jsem tě moc rád poznal.

EMOtyčka

2009-11-28T22:01:00.005+01:00

Dobrý podvečer,
než se dnes všichni rozejdeme do svých oblíbených hospod, pojďme se v tomto krátkém příspěvku společně zamyslet nad některými důležitými fakty o tomto krásném, pestrobarevném blogu:

Za prvé, slavnostně vám oznamuji, že stránka motyčka.blogspot.com se dnešním dnem stala třetí nejimpotentnější stránkou NA SVĚTĚ. Něvěříte? Prosim, zkuste si vygooglovat slovo impotentní - vidíte? Když je to na googlu, tak to musí být pravda.
Mimojiné přes vyhledávání tohoto slova k nám přichází noví návštěvníci, což o nich lecos vypovídá. Gratuluji.
Za druhé, podle proběhnuvší ankety vyplynulo na povrch, že čtenáři tohoto blogu jsou ženy/muži v poměru 8 : 6 - což znamená poněkud překvapivé zjištění, že muži netvoří až tak marginální část čtenářů, jak by se mohlo podle obsahu zdát. Dámy prominou, ale budu nucen poněkud zvýšit díl chlapáčtějších témat na úkor těch romantických, sexuálně-toužebně naplněných. Poměr romantického obsahu ku chlapáckému bude 8 : 6. Božínku.
Za třetí, pro dnešek už nebudu kecat. Ale jestli chcete číst dál, můžu vám nabídnout úplně nový zážitek ze čtení tohoto blogu zde nebo možná ještě mnohem lépe, ZDE.
Děkuji vám za pozornost

Jirka

2009-11-22T15:42:00.003+01:00

Jakkoliv se to teď do té situace nehodilo, tak jak tam ležel natažený na zemi, musel se sobě začít smát.
Ty jsi teda vůl. Hochu, to se ti teda něco povedlo. A smál se v duchu na celé kolo.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, ale předcházelo tomu několik věcí, na které se teď spolu podíváme. Nejdřív vám ale musím o tomhle muži něco povědět.
Tenhle chlápek ležící na zemi, křestním jménem Jiří, o všem vždycky hodně přemýšlel. Přímo patologicky přemýšlel o každém svém dalším životním kroku, leč mohl být naprosto banální. A taky měl ze všeho velký strach.
A tak když měl jít třeba někdy s přáteli večer ven, tak se klidně i hodinu rozmýšlel, co si vezme na sebe a až si konečně nějakou variantu vybral, hrozně se bál že se kvůli ní stane terčem posměchu svých přátel.
Jirka neměl žádnou holku, protože se většinou tak dlouho rozmýšlel, jak by to té slečně nejlíp řekl, že nakonec začala chodit s někým jiným. A taky se bál toho, že by stejně řekla ne a on by z toho měl potom akorát deprese.
A tak to bylo pořád, Jura si žil svůj opatrný, ustaraný život.
Dnes večer měl jít na oslavu narozenin jedné své kamarádky; ale to rozhodnutí jít ho stálo opravdu hodně úsilí. Venku řádila pandemie prasečí chřipky a ačkoliv byl očkavaný, člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli někde něco nechytne a už několik dní ze strachu vůbec nevyšel z domu. Navíc ta kamarádka se Jirkovi dost líbila a tak z toho byl takový celý nervózní, přemýšlel o čem by si s ní mohl tak asi povídat, jak nedat moc najevo, že je do ní blázen a bylo mu z toho tak nějak špatně.
Takže dnes večer, bylo to v 18:35, to věděl Jura přesně, protože sraz byl v 19:00 a on nechtěl vyrazit moc brzo, aby tam nečekal sám, ale zase ani moc pozdě, aby náhodou nedošel do už rozjeté zábavy, kam by těžko zapadl.
Takže teda v 18:35 vykoukl Jirka opatrně ze vchodových dveří jeho činžovního domu a nesměle se dal do pohybu vstříc setmělé ulici. Udělalo mu vnitřně radost, že nikde nevidí žádnou chřipku a tak se s mírným úsměvem a svižným krokem dostal až k nedaleké křižovatce, kde - ačkoliv byla ulice úplně prázdná - svítíla na semaforu pro chodce červená. Jirka měl obrovské nutkání se na ten semafor vykašlat a prostě jít, jenomže zákon schválnosti by určitě sehrál roli a v ten moment by tu byl policajt a dal by mu pokutu. Jenže v ten moment se sice žádný policajt neobjevil, zato si však Jirka vzpomněl na strašnou věc. Narozeniny měly být v mexickém stylu a on měl nachytané grandiózní sombréro, se kterým by na všechny určitě udělal dojem - sombréro které zapomněl doma na posteli. A teď mu nevyjde časový plán, to je teda v pr... otočil se na místě a utíkal zpět do bytu, spěšně nahmatal klíče, otevřel dveře a v obrovské rychlosti mířil do svého pokoje, kde skrz otevřené dveře zahlédl na posteli zmiňované sombréro.
Měl radost, že tam to sombréro fakt je, tak ještě o něco zrychlil, ale to se mu bohužel vymstilo. V běhu zakopl o práh, zavrávoral a řítil se velkou rychlostí směrem k zemi. A hlavou přímo na velký, červený, nafukovací, gymnastický balón.
Náraz byl opravdu... měkký, ale velmi prudký a Jirka byl poněkud rachetické tělesné stavby a...
Prostě si zlomil vaz. Byl na místě mrtvý.

Pěkný podvečer

2009-11-21T19:14:00.003+01:00

nějak se mi poslední dobou nechce psát, ikdyž se to možná během dnešního večera změní. Zatím vám sem hodím jednu kvalitní, nekvalitně nahranou píseň s názvem "Alkoholická, požitkářská"
voalá

Je strašně důležité, abych chlap čas od času dostal květiny

2009-10-30T21:36:00.004+01:00

Asi kolem jedenácté hodiny dopoledne ho probudila vůně rozpečené bagety a čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.
"Miláčku, z toho včerejšího oslavování musíš být vysílený, tak jsem ti přinesla snídani do postele"
"Nevím kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale po ránu piju zásadně jenom čaj. A s medem."
"Hned pro to skočím, nezvedej se" a spěchala pro čaj. "Tady je ten čaj, omlouvám se, ten džus hned odnesu. A přinesla jsem ti květiny."
"No to je dost. Ale ty kytky, to je dobré. Je strašně důležité, aby chlap čas od času dostal květiny, viš?"
Měla na sobě kostým pokojské, včetně bílé čepičky a sukýnky, kterou někdo zkrátil přímo drasticky. Pod ní se rýsoval dokolale klenutý zadek, na který navazovaly nohy, které neměly konec.
"Víš co, ještě se mi nechce vstávat. Shoď to ze sebe a pojď na chvíli za mnou. No moment, ne tak rychle, pořádně to prožij. A pusť nějakou hudbu... to je ono"
Beze slova se začala vlnit do rytmu jazzové hodby, rukama si přejížděla přes boky a přes velká, pevná prsa a postupně rozepínala jeden knoflíček za druhým. Nejdřív padla košilka, potom sukně. Pomalu si rozepla podprsenku a kalhotky jí sjely až ke kotníkům. Stála před ním jen tak, jak ji stvořili a přišlo mu neuvěřitelně sexy a svým způsobem i srandovní, že si nechala ten malý bílý čepeček.
Pomalu, jako kočka se začala vkrádat za ním do postele a zalezla pod peřinu.
V sexu byla prostě nepřekonatelná. Což se rozhodně nedalo říct o něm - ale kdo by taky očekával převratné výkony od chlápka, co váží přes sto padesát kilo. Tenhle životní styl se na něm pěkně projevil.
Až bylo po všem, převalil se na bok.
"Jdi mi nachystat něco k jídlu, já si ještě trošku odpočinu. Jo a mám chuť na pivo."
"Připravím ti stejk, miláčku" řekla a zmizela ve dveřích.
Ti, kdo tvrdili, že nikdo ve skutečnosti netouží po dokonalosti, tvrdě narazili. Bylo mu jasné, že vynález robotických žen znamenal konec pro lidskou rasu. Byl to ale ten nejsladší konec, jaký si dokázal představit.

Inzerát

2009-10-23T06:20:00.002+02:00

Hledám krásnou, milou a chytrou slečnu, které bych mohl každý den psát, jak je krásná, milá a chytrá. A taky bych jí chtěl občas koupit nějaký dárek. Myslím to vážně, strašně mě to baví. Naprosto nezávazně. Fotka potěší, záliba ve škaredě nakreslených koních podmínkou.

Sladké sny

2009-10-23T05:28:00.004+02:00

Už to bylo dva roky a on pořád míval sny, po kterých prostě nemohl spát. Nejhorší noční můry. Sny, ve kterých byl zase s ní - a které byly tak hrozné proto, protože už nikdy nebudou pravda.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.

Podmanivá

2009-10-17T23:01:00.002+02:00

Podmanivá je výborné slovo a je škoda, že se používá tak málo. A to podle mého malého průzkumu existuje poměrně dost podmanivých věcí. Podle Seznamu je podmanivá například máta peprná, podmanivé je taky Bugatti 16 C Galibier (což je rozhodně pravda), Anglie, svět alpských růží, ale taky kámen, Miroslav Moravec, Google nebo Irena Budweiserová. Ale podmanivá jsi hlavně ty.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...

Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.

SFP pack

2009-10-09T08:25:00.002+02:00

Když je vám fakt blbě, všechno vás štve a máte depresi, tak je lepší nic nepsat. Jestli si totiž myslíte, že se z toho vypíšete, tak jste na omylu. Většina lidí se z toho stavu možná ve skutečnosti ani dostat nechce a svým zvráceným způsobem si v něm libují; píšou, jak je jim strašně mizerně, jací jsou chudáci a třeba mají i pravdu, ale ničemu tím moc nepomůžou.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.

Tak to by asi stačilo.

Tok

2009-09-29T22:30:00.003+02:00

V životě každého muže nastane dříve či později jedno velmi zvláštní období. Ale musím vám říct, že o tom teda dnes rozhodně psát nebudu.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.

Nemocniční blues...

2009-09-06T03:18:00.003+02:00

V budově A, ve třetím patře na plicním oddělení, se nachází místo, které po třetí hodině ranní dostává velice mysteriózní atmosféru. Poslední hekání mých sousedů zcela utichne, začínám nějak zapomínat na ty rozpíchané žíly a odněkud ze skrýše vytáhnu nejlepší lahvinku minerálky, co jsem si šetřil na speciální příležitost a zbytek švestkových buchet od babičky. K tomu nějaká pomalá jazzová pijánovka a můžu psát o věcech minulých.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.

Bonjour číslo dva

2009-08-22T18:37:00.002+02:00

Za dvě hodiny jsme se prakticky nehli z místa. V autě je neskutečné vedro a tři smradlaví kamarádi. Ze řízení už neskutečně bolí krční páteř, jsem spocený a mám pocit že jsem se přilepil k sedadlu.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.

Bonjour

2009-08-21T00:22:00.003+02:00

Vstávám o půl sedmé, ty ještě spíš. Obléknu se do plavek a nátělníku a vydám se na pláž.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.

Friend Facts

2009-08-05T08:50:00.003+02:00

Friend Facts je jedna facebooková aplikace, která mě dnes po ránu dost pobavila. Lidi odpovídají na různé více či méně důvěrné otázky o vás a když vy zase odpovídáte na otázky o nich, můžete se podívat, kdo vás jak hodnotil. A protože se tohle místo stává čím dál tím víc běžným, středoproudovým, blogerským vykecávalištím, tak vám tady nějaké ty humornější napíšu. Jestli to vtipné nebude, tak se omlouvám, ale mně v opici občas příjdou vtipné i smutné věci... a naopak. Takže:

Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava

Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo

Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo

Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé

Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež

Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau

Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?

No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.

zápis, který pochopí jen lidé v mé hlavě

2009-07-25T03:14:00.003+02:00

"Člověk by měl psát tak, jako by to nikdy nikdo neměl číst"
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.

Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".

Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.

Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...

impotentní poznámka

2009-07-14T09:52:00.005+02:00

Předem se musím všem mockrát omluvit, protože přicházím po takové obří menopauze s normálním, řadovým a poněkud podprůměrným deníčkovým zápisem, který se až stydím zveřejnit, ale uvidíme co z něho vyleze, protože jej vymýšlím za chodu.

Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.

Tak co, bude už konečně něco...

2009-06-25T22:43:00.001+02:00

...nebo už je po tobě, vole?

pozdrav z fronty

2009-06-12T09:25:00.002+02:00

Karel Vás zdraví od bazénu s drinkem v ruce, pod vlajkou s půlměsícem a hvězdou. Jen co mi dodělají masáž a dopiju drink, budu zase zpět v naší krásné republice a něco vám napíšu.

pole

2009-06-04T15:58:00.004+02:00

No a máme tu další omaovánky z druhé třídy, tentokrát konečně se zemědělskou tématikou.

Po dešti

Štěpán Přikryl, 2009

Cena: 53.000 ,-

Děkuji za pozornost.

*prodáno*

Nová kariéra

2009-06-03T12:52:00.003+02:00

Takže, přátelé, včera jsem se rozhodl, že skončím se spisovatelstvím a dám se na malířství. Vyhrabal jsem někde polozatvrdlé temperky, stojan, pár starých štětců a šel ven malovat. Mým prvním dílem mělo být zobrazení přírodní scenérie - tento obraz se však nedochoval, protože jsem jej zničil těsně po dokončení; byl neobyčejně hnusný. Proto jsem se dnes vypravil koupit si nový štětec a dal se do tvorby nového díla. O něco níže vám tu předkládám to, co vzniklo.

Zátíší s modrým obrázkem,

Štěpán Přikryl 2009

Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!

Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.

2. místo

2009-06-01T13:34:00.002+02:00

Tak Motyčka se svou písní Toilet blues získali 2. místo v kytarové aréně na www.guitarvolumeright.com! Ačkoliv kytara utekla o pouhých 25 hlasů, i tak je to velký úspěch a moc děkuju všem, kdo poslali hlas.

holky 2

2009-05-24T00:25:00.003+02:00

Když jsem psal o holkách minule, byl jsem v náladě, kdy se píšou takové ty lehké, bezstarostné kousky, které se každému líbí. No a teď jsem zase v náladě, kdy se píšou takové věci, které každý nerad slyší, ale to neznamená, že nejsou pravda.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.

Podivná, tragikomická, sci-fi povídka

2009-05-11T08:14:00.005+02:00

Podíval jsem se na tebe upřímným pohledem a ty ses rozbrečela. Strachem. Něco tak škaredého jsi ještě nikdy neviděla. To už je tento týden potřetí, pomyslel jsem si.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.

-------------

Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.

Robert Jordan

2009-05-08T18:14:00.005+02:00

Tohle bude úplně řadový zápis, který můžeme často vydět na blozích (6. pád od "blog", zní to pěkně blbě, co?) čtrnactiletých, pubertálních dívčin, ve stylu milý deníčku, blablabla, tokio hotel, bla bla. Slouží jenom k tomu, abych se vyhnul ještě na nějakou dobu psaní, které musím udělat a nechci.
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.

A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!

Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...

holky

2009-05-05T11:07:00.003+02:00

Napíšu knihu.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.

Milý deníčku

2009-04-15T09:11:00.008+02:00

Denně potkávám přímo na ulici hromadu pozoruhodných lidí, asi si je začnu zapisovat nebo co. Tak třeba dneska mi jedna úplně cizí ženská na nádraží nabídla sex. Ale od začátku.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.

"Jo, mám" povídám.
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:

"Ty, pakuj od tama!"
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:

"Héj!"
A náš útočný cyklista na to:

"Co héj?" a tak, jak rychle se objevil, zase i zmizel.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.

Důstojné stáří

2009-04-11T00:10:00.007+02:00

"Dnešek byl dost dobrý" - chtěl jsem napsat ještě před chvílí. Ale teď ke konci se nějak pokazil. Když jsem právě vyšel z hospody, ležel na zemi nějaký pán. Byl hlavou vzhůru ze schodů a vypadalo to, že dost škaredě spadl. Nad ním seděla větší skupina lidí v mém věku a dobře se bavila. Nikdo ho nezvedl. Tak jsem za ním přišel a zeptal jsem se: "Není vám nic? Můžu vám nějak pomoct?"
Byl pěkně namol, ale mluvil artikulovaně.
"Jste strašně hodnej. Víte, já mám pětašedesát a už tu ležím aspoň půl hodiny. Trochu sem přebral a nemůžu se vůbec zvednout"
Tak jsem ho zvedl, byl drobné postavy, trochu od krve, ale slušně oblečený a vedle něj ležel dost elegantní klobouk.
"Kde to jsem? Prosímvás, nemůžu si tady někde dát kafe? Já vám dám peníze, jste strašně hodnej"
Nemohl sám stát, tak jsem ho posadil a šel pryč a bylo mně ho tak nějak líto; docela by mě zajímalo, jak dopadne. A taky jestli se mu něco stalo, že se tak ožral, nebo jestli je to jeho normální večer. A taky by mě zajímalo, jestli mám potřebu pomáhat z čiré dobrosrdečnosti, nebo se jen bojím, že až budu ležet ožralej na zemi já, tak mě taky nikdo nezvedne...

tralalá

2009-03-31T20:33:00.002+02:00

http://leteckaposta.cz/172923814 - tady si můžete celých 21 dní stahovat písničku, ke které jsem nazpíval hlasy za ochotného doprovodu Manu Chao:)

Hrajeme si s písmenky

2009-03-27T22:35:00.002+01:00

Rytí do lina,
lití do Rýna,
líná rýna,
rozlítí se, líná...

...a není to ničí vina

Vaříme pohádku

2009-03-27T08:24:00.007+01:00

Akademik vám bude s chutí vyprávět, že literatura pro děti není vůbec jednoduchou záležitostí a že jen pro lehké seznmení se s touto problematikou je potřeba absolvovat minimálně jeden celosemestrální kurz. To je kec. My vám dnes v našem pořadu předvedeme recept, podle něhož si můžete takovou pohádku pro děti uvařit sami a to v běžných, domácích podmínkách.
Předem je třeba upozornit, že volba surovin závisí především na vkusu a inteligenci vašich hladových posluchačů - dětí. Tím pádem se nacházíme před docela snadným úkolem, jelikož jak je známo, děti jsou dost hloupé a o nějakém vkusu se dá jen těžko hovořit. Sežerou vám skoro všechno. Přistupmě nyní k samotné přípravě duševního pokrmu.
Najemno pokrájíme "za devatero horami" spolu s "byl jednou jeden" a vhodíme na list papíru, kde dozlatova osmažíme. Až nás suroviny začnou nudit (0-10 minut, podle náročnosti), rozklepneme do směsi několik postav. Pro patřičný kontrast chutí je třeba volit postavy záporné i kladné, kladné by však měly nakonec vždy mít chuťovou převahu. Volíme s rozvahou, ikdyž existuje nespočet chutných kombinací a při troše opatrnosti nemůžete chybovat. Z kladných surovin se nejčastěji používá většinou princ, princezna, pohádkový dědeček, dcera, pohádková babička, dobrá víla, moudrý král, kašpárek a hloupý Honza, z těch záporných to bývá čert, ježibaba, vodník, drak, zlá královna, zlá pohádková babička, macecha a či vlk transvetita. Některé suroviny se k sobě nehodí, pokud například smícháme pohádkového dědečka, moudrého krále a ježibabu, nedosáhneme požadovaného výsledku, protože je potřeba volit poněkud čerstvější suroviny. Z vyzkoušených jsou to například hloupý honza a čert, macecha a její nevlastní dcera, nebo delikátní trojkombinace princ-drak-princezna.
Vše zalijeme omáčkou, kterou si předem připravíme z naivního příběhu a kýčovitě zpracovaného prostředí.
Za stáleho míchání vaříme na mírném plameni, dokud pokrm nezhoustne. Pokud se nám nedaří dosáhnout požadované konzistence, přidáme kapku osvědčených pohádkových frází, ukradených od jiných autorů.
Nakonec přisypeme 10dkg "žili šťastně až do smrti" a necháme dojít.
Možno na každou porci nastrouhat trochu "morálního ponaučení", které však v pohádce nemá žádný praktický efekt.
Servírujeme barvitým hlasem a pokud možno opakovaně, dokud se pohádka nezačne líbit.
Poté jen sledujeme, jak děti znechuceně odcházejí od své nedojezené pohádky a jdou se dívat na digimony.
Dobrou chuť.

bla

2009-02-28T20:43:00.002+01:00

Dobrý večer. Úspěšně jsem se dnes vrátil po týdnu hor domů a tak chci jen ze samé dobré nálady pozdravit a jako bonus tu mám dvě básničky

* * *

Nemám rád sny o tobě,
v jakékoli podobě -
jak se můžu smířit s tím,
že se ráno probudím?

Ráno máš mě zase ráda
jenom jako kamaráda.
A já tě mám taký rád…
víc, než by se mohlo zdát.

* * *

Ti co blbě nekecají
po vodce a po rumu
v hlavě všechno v cajku mají
a stále dost rozumu
i po vínu a po pivu -
těší se mému obdivu

* * *

A to je dnes vše...

Z deníku vraha

2009-02-18T22:37:00.000+01:00

pondělí, 11. 5.
Předevčírem se k nám do domu přistěhovala nová podnájemnice. Jmenuje se Marie, má dlouhé hnědé vlasy a krásné nohy. Bydlí hned vedle mě.
U nás v domě jsou stěny tenké a když přiložíte ucho ke stěně, můžete dost dobře slyšet, co váš soused zrovna dělá.
Z Marie se vyklubala vášnivá violoncellistka. V jednom kuse cvičí a musím říct, že ač jsou to pořád jen samé stupnice, zní to překrásně. Večer cvičí klidně i několik hodin, dřív, než jde do koupelny, osprchuje se, vyčistí si zuby a jde spát. V noci překrásně oddechuje a občas něco nezřetelného mumlá ze spaní. Většinou jde kolem čtvrté hodiny ranní na záchod a jde zase spát. Musím říct, že se mi Marie moc líbí a pořád na ni myslím.

čtvrtek, 14. 5.
Dnes jsem nechal Marii přede dveřmi květiny, zazvonil jsem a rychle jsem utíkal domů poslouchat, co na ně bude říkat. Neříkala nic, ale myslím, že si je dala do vázy na stůl. Kéž bych tak měl nějaké kukátko, měl bych lepší přehled o tom, co zrovna Marie dělá. Někdy, když poslouchám u stěny, mám pocit, jako bych na stěně cítil na druhé straně Mariino ucho. Určitě máme hodně společného.

pátek, 15. 5.
Dnes Marie přišla z práce o dvě hodiny později, než obvykle chodí. Nevím, kde byla, ale neměla by se toulat v tak pozdní hodinu sama venku. Je to nebezpečné, kdoví na jakého úchyla by mohla narazit.

sobota, 16. 5.
Dnešek je můj šťastný den! Když Marie odcházela ráno z bytu, rychle jsem otevřel a dělal jsem, jakože jdu vynést odpadky. A neuhádnete co se stalo – dali jsme se do řeči a ona mě pozvala k sobě na zítřejší oběd! Myslím, že se jí moc líbím. Má o moc hezčí úsměv, než jsem si představoval. Do zítřka napětím asi nezaspím, myslím, že budu Marii poslouchat celou noc.

neděle, 17. 5.
Oběd u Marie byl úžasný. Uvařila koprovou omáčku a vše bylo krásné. Marie má moc pěkný byt, ikdyž ještě není úplně zařízený. Na stole opravdu měla květiny ode mě! Myslím, že to je jasné znamení, že se jí líbím. Rozloučili jsme se a já šel domů poslouchat, jak svýma něžnýma ručkama umývá nádobí.

středa, 20. 5.
Dnešní den byl konec všeho! Marii navštívil nějaký chlap, kterému říkala Radek a měl odporný hlas. Chvíli se spolu dívali na televizi a po krátkém momentu nezřetelného ticha to přišlo. Začali se spolu milovat. Docela určitě to muselo být ono, jsem si jistý, Mariino vzdychání říkalo víc než dost. Jsem zdrcen. Mám zlost na celý svět a hlavně na Marii. Je to nespravedlivé, to já jsem ji opravdu miloval.

čtvrtek, 21. 5.
Ráno to je snad ještě horší. Mám pocit, že jsem byl podveden, že mi to udělala Marie schválně a zničila ten náš krásný vztah. Ale vím přesně, co dělat.
Nechal jsem Marii za dveřmi dopis, ať mě zítra o půl desáté večer čeká u kašny v parku, že jí potřebuju něco důležitého říct.

pátek, 22. 5.
Marie přišla na naši schůzku o čtyři minuty později, než jsme se dohodli. V parku byla už tma a pouliční osvětlení nedostatečně ozařovalo malou cestičku, kterou jsme se vydali až na kopeček, odkud byl krásný výhled na celé město. Marie se otočila ke mně zády a zeptala se, co jsem jí to chtěl říct.
Byl jsem jako v tranzu, příští události si pamatuju jen mlhavě. Vím jen, že třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy předmět, který jsem zde uschoval a omotal jí ho kolem krku.
Zašeptal jsem jí do ucha: „Všechno krásné musí jednou zemřít, tak jako zemřelo to krásné mezi náma“
Ani nemukla.
Utíkal jsem potom rychle domů, kde jsem brečel celou noc.

sobota, 23. 5.
Zabil jsem chlapa! Byl jsem z předešlé noci tak vedle, že když jsem jel ráno do práce, sotva jsem stihl zareagovat, když mi pod kola auta vběhl starší pán. Nehodu nepřežil. Celý den jsem strávil na policejní stanici, kde mi brali krev, vyslíchali mě a nakonec mě pustili s tím, že vše prošetří.
Večer se tu stavila Marie s tím, že je jí líto, že jsem náš vztah asi špatně pochopil, že si ten náhrdelník nemůže vzít a že by byla ráda, kdybychom zůstali přátelé. Neměl jsem na ni po dnešku moc náladu, tak jsem ji odbyl a šel do hospody na pivo.

Ach, předzkouškové dny, jak jste na hovno!

2009-02-08T18:22:00.007+01:00

Já když se učím, tak mě napadají dosti hovadiny; no, posuďte sami:

* * *

Zdeněk Kožmín, Jiří Trávníček:
Na tvrdém loži z psího vína
hloubavě čtu, když z trávníčku
odklízím psí hovína

(ten skvělý rým vymyslela má sestra)

* * *

Přání na rozloučenou

Končím s tebou
kluku,
přeji rychlou
ruku...

* * *

Pracovitý nevidomý

Slepec makal,
až se divím -

od nevidím
do nevidím...

* * *

Odplata mrňat

Vesele jsem chodil světem,
vysmíval se malým dětem...
než jsem dostal do tlamy,
přesnídávnou od Hami.

* * *

Dále bych vás rád upozornil na novou funkci - sledování blogu, pomocí které můžete blog sledovat. Nevím, co to přesně obnáší, ale využívejte toho, když už jsem vám to sem tak pracně dal!

A držte mi zítra ve 12 palce, budu mít opravnou zkoušku - když ji nedám, je to kvůli vám, protože jsem místo učení psal básničky.

Tak.

Výkřik ze tmy, nebo co

2009-02-03T13:26:00.004+01:00

Už delší dobu se tu nic pořádného neobjevilo a ani dnešním dnem se to pravděpodobně nezmění... to zkouškové začíná být teď ke konci už hodně depresivní a člověk nějak nemůže myslet na psaní básní, když musí myslet na opravnou zkoušku z literatury.

Ale dnes mi někdo udělal na internetu radost - přihlásil jsem svoji kytarovou nahrávku do soutěže GVR aréna (nebo jak se to jmenuje), no a tak si představte, že tahle moje pochybná nahrávka postoupila do finále. Dokonce mi k tomu udělali i takový pěkný obrázek, no posuďte sami - moc jsem se jim povedl, hlavne to poprsí vystihli dokonale.

No, co chci říct: jestli někdo z vás umí trochu hrát, tak se přihlašte, ať je v soutěži veselo (ale nedělejte moc dobré nahrávky).

A to je konec

Večerní blues

2009-01-23T19:15:00.003+01:00

Až na vždycky zavřu oči

a poveze mě černej vůz,

svět se z toho neotočí,

zahrajte mi tichý blues...

a po obrázku mé milované kytary vám sem jesště napíšu pár mých oblíbených onomatopoických slov: chucvalec, trsátko, miňonka, šúní (more to come)

Taky mi teď vyšlo v testu na facebooku, že jsem z 10% člověk a z 90% sexuální mašina. Dost mě to překvapilo, protože se tak rozhodně necítím, doteď jsem si myslel, že to bude asi jen 83%.

Jo a ještě bych měl vyhodnotit anketu, která se věnovala tomu, kdo co poslouchá, ale je to absolutně nezajímavé, tak to vyhodnocovat nebudu.

Přeju vám hezký zbytek večera a noci.

2009-01-16T08:52:00.002+01:00

Je tady zoufale málo obrázků, asi bych sem občas měl nějaký hodit, ať je to tu veselejší. Tanto sice moc veselý není, ani moc pěkný, ale zato je první a vyobrazuje typický strom pro okolí oblasti, kde bydlím.

Venku sněží, v duši se odhrnuje...

2009-01-14T20:04:00.002+01:00

Další dávka prostoduché poezie. Pravidelní čtenáři už jistě zaznamenali gradující degradaci úrovně veršů, způsobenou pravděpodobně stařeckou demencí... projevující se ve své pozdní fázi zapomínáním, pomočováním a v neposlední řadě taky dostáváním "F" u zkoušek z literatury.

* * *

Moment zklamaného očekávání

Někdy takhle v lednu
sednu, celý zblednu,
co s takovým počasím?
Ani nota, ani rým...
zkouším hledat všemi smysly -
mysli, vole, mysli!
Někde tady musí být
múza schopná políbit
něco jiného než pozadí...

* * *

Alžběta

Pozvala mě Bětka
jako svého svědka.
Pak však místo "berete si navždy"
byl jsem svědkem krvelačné vraždy...

* * *

Eufemismus

Důrazným způsobem odkázala mě
žena
se zvýšenou potřebou
rozmnožovat se
do míst
kde je nohám konec
i začátek

X

Vulgarismus

"Jdi do prdele"
zařvala na mě ta děvka

Ščasný Nový Rok Přeje K. M.

2008-12-31T00:34:00.005+01:00

Když už vánoční aktualizace tak úplně neklapla, sluší se hodit sem něco aspoň na ten konec roku, dřív než se mým každodenním chlebem stane jen a pouze studium.
Hodilo by se říct taky něco chytrého nebo aspoň legračního, ale tyto prvky najdete spíš v novoročním projevu pana prezidenta, než tady. Jen nám všem popřeju do roku 2009 to nejdůležitější - slávu a bohatství a taky lásku a jako bonus přináším tři nové básničky, které jsou ač velmi průměrné, tak zároveň i docela různorodé.

* * *

Existenční problém

Aj v té noci nejtemnější
náhle ze sna procit,
strach, že nikde nejsi zdejší -
nepříjemný pocit.

* * *

G dur

V trávě, za svitu luny,
snažím se hrát na tvé struny.
Píseň má zní divně, dlouze,
zachrání mě tón G, pouze...

* * *

no a následuje básnička která sice není moc pěkná, ale zato je moje první - první psaná volným veršem. a asi poslední.

Znát tě

Jaké je to asi, znát tě
nejen z krátkých setkání -
zblbnutí láskou, nebo letmé úsměvy?
Pojďme to zkusit...

* * *

Nakonec vyhodnocení ankety:

překvapiví jsou ti 3 ze 16ti, kteří se zařadili do odpovědi abstinent. Co z toho vyplývá?
Že v průměru 3 z 16ti lidí lžou.

Novinek plný komín

2008-12-13T11:26:00.008+01:00

Po delší pomlce jsme tu zpět se Spolkem příznivců prostoduché poezie.
Takže, co nás čeká - pár nových krátkých rádoby poetických výtvorů, rozepsanou písničku, vyhodnocení ankety z doby minulé a nová anketa. Rád bych vás také upozornil na to, že Karel Motyčka si založil nový pseudopublicistický blog nazvaný TN.cz... chci říct nazvaný jednoduše Jak to vidí Karel Motyčka a který si můžete kdykoliv přečíst na adrese http://infokarel.blogspot.com/. Oukej, započněme tedy naše rozjímání...

* * *

Odpověď starého člověka

Jak se daří?

Dostaneš se do let,
vše tě začne bolet,
vše ti náhle vadí -
co vy víte, mladí...

* * *

Inzerát

Panic hledá panny
bez bázně a hanny.
Značka: foto potěší,
občanka podmínkou.

* * *

IT vyznání

Miluji tě,

chci tě...

v DVD

kvalitě!

* * *

(následuje rozepsaná píseň, kterou asi nikdy nedopíšu)

Miláčku, tak co s náma teda bude,
nevím zda to cítíš - já to cítím všude.
Když se ani dneska neprolomí ledy,
tak to bude lásko vážně naposledy.

Vím, že jsi to chtěla jinak - to já přece taky,
teď však hážem blesky jako dva bouřkové mraky.
Táhne nás to k sobě jako jako dva záporné póly
na magnetech lásky, na bitevním poli...

* * *

Nakonec analýza ankety: Jste žena/muž - anketa dopadla jednoznačně pro ženy, za což jsem upřímně rád a za což Vám, ženy, děkuju. Otázka na příště: Pijete alkohol?

Šprtská

2008-11-07T18:17:00.001+01:00

Usazen v mrňavé lavici
aktivně šermuju pravicí.
Pověst má je předem jistá -
pravicový extrémista.

Přeju Vám dobrý večer

2008-11-02T20:58:00.002+01:00

Dva týdny uplynuly a jsou tu další malé večerní básničky, pro vaše potěšení, či rozhořčení. A nakonec také vyhodnocení ankety. Brzo se tu objeví nová.

* * *

Co máš nejvíc ráda

Dnes jsem se tě zeptal, co máš nejvíc ráda
a moje pýcha odplula jak na obloze mraky,
když jsi na mě otočila svoje něžná záda -
spánek, psa a jídlo... a mě trochu taky...

* * *

Lehká noc

Šli jsme za ruce
se slečnou v paruce,
byla ještě v záruce -
paruka i ta slečna

tou cestou do noci
není mi pomoci,
pohlavní nemoci?
Holt doba nebezpečná...

* * *

Na moll

Na moll smutně zpívám noty
znějíc z láhve rumu,
sex tu asi není pro ty,
bez velkého umu...

* * *

A nakonec tady máme vyhodnocení ankety s otázkou - Jste tlustý/á?
Výsledky nám ukazují, že většina lidí jsou lháři: k vyložené obezitě se přiznal jen jeden čtenář, k lehké nadváze čtyři lidé. Svoji tlustost však zatajilo 6 lidí včetně autora těchto stránek. Lhát se nemá. Ty ty ty!!! Vy vy vy!!!

Rád Vás zase vidím

2008-10-16T14:49:00.003+02:00

Dáša a Kamča

Dáša s Kamčou, známé krásky
chodívají na procházky.
Směle kráčí, ruku v ruce,
vpřed, lesbická revoluce!

* * *

Krásné bylo probuzení
s tvojí vůní na těle,
zvláštní, jak se život změní -
dnes nelezu z postele.

Lingvistická

2008-09-29T22:40:00.001+02:00

aneb co mě všechno nenapadne při učení fonetiky...

Lingvistická

Dnes si s milou místo styku
procvičíme lingvistiku.
Odhrnu jí bokem vlásky,
z její párové souhlásky
a bez dalšího líčení –
provedu jazykové cvičení...

more fucking miniatures!

2008-09-22T22:44:00.002+02:00

Večerní choutky

Moje milá pojďme spojit
navzájem se v jedno tělo...

...mám chuť páč jsem jako dělo.

* * *

Frustrace z relaxace

Užívám si vodní dýmku,
teď jen sehnat dívku,
co nevznese připomínku,
že to smrdí jako v chlívku...

* * *

Spoluobčanská

Na učení moc jsem nebyl,
ni k práci jsem nepřičichl,
a co na tom, že jsem debil -
dělám děcka - mám to sicher

mini

2008-09-21T18:59:00.001+02:00

Řekni to teď a nečekej
pověz mi hned a dej
ať tomu dobře rozumím
co na to říct ať vím…

protože nikdy nevíš.

U nás v domě říkají mi....

2008-09-14T16:11:00.002+02:00

V domě kde bydlím, ve třetím patře,
tam bydlí slečna co nedá mi spát,
už i má sestra, řekla mi: „bratře,
měl by ses koneně už přestat bát“

Tak jsem se vydal, na dveře klepu
„nemáte pepř?“ jsem se průhledně ptal,
to ještě přidala rychlému tepu
když mě pak s úsměvem pozvala dál

V domě kde bydlím, ve třetím patře,
tam bydlí slečna co nedá mi spát,
v milostných hrátkách, dnes mi to natře,
nechám ji vyhrát až budeme hrát…

Já ferneta teda nepiju, ale teď jak jsem přežraný, tak na něj mám strašnou chuť

2008-08-28T00:01:00.004+02:00

Tak a máme tu první kousky z naší hitparády:

Občas tě potkám

Občas tě potkám, zazní jen "ahoj" -
rádoby veselé, přitom však smutné,
a rázem studený, železný závoj
nesmělé pohledy násilně utne.

Občas tě potkám a chtěl bych křičet,
chtěl bych se ptát a vysvětlovat,
radostí zadost a výčitek výčet,
city však musí se do nitra schovat.

Občas mám pocit, že steskem zesnu
a všechna minulost tváří se krásně,
s hlubokým nádechem vzbudím se ze snu -

mají pravdu, nehodíme se k sobě

* * *

A teď jednu s trochu vážnějším námětem:

Nemám rád svou práci

Sere mě to čím dál více,
denně makat ve fabrice -
rybí hlavy na pásu
maj daleko do špásu.

Sere mě to ve fabrice,
měsíčně mám dva tisíce
a ani ten smrad zdá se
nepřidá mi na kráse.

Je tu nějak mrtvo, co?

2008-08-27T07:42:00.002+02:00

Po velmi dlouhé prázdninové pauze oznamuji, že od zítřka začínají opět aktualizace. Takže jestli si toho někdo nějakým způsobem všimne, tak si může přečíst další kousek z "prostoduché poezie".

Soudružko, náš sbor sbírá maliny na 120 procent!

2008-07-03T07:58:00.002+02:00

Milé děti, dnes odjíždím na takový delší výlet a nejsem uplně jistý, jak často se tam dostanu k netu... a proto se tak trochu loučím, ale každopádně budu se sem snažit hodit něco nového. Ale neplač, Karlomotyčkovská komunito, skládající se asi tak ze dvou lidí, za chvíli jsem zpět. Asi tak v půli srpna. Zdar.

Láska k technologii

2008-07-01T21:55:00.000+02:00

tři ukázky z mé stejnojmenné sbírky ve které ženu nahrazují nejzranitelnější a nejpřehlíženější členové naší společnosti - technické vynálezy.

Televize

V tom hektickém světa zmatku
nahradilas´ otce, matku.
Od ranních zpráv k večerníčku,
Novu, Primu i Jedničku -
nepohlížím na rozdíly;
nevynechám ani chvíli...
...a když chvíli vynechám,
se záznamem přispěchám!

* * *

Trouba

Peče prase, krávu, srnku,
prdíme na mikrovlnku!
Ta výhřevnost, věru slušná -
navždy trouba horkovzdušná!

* * *

Senzomotorické čidlo

Ach to krásné čidlo!
Jen co dojím jídlo
na záchod mi posvítí
- na čurání, na blití,
kdykoliv je vstřícně k mání,
bez keců a povídání.
Děkuji

Doctor, write me a prescription for the blues...

2008-06-25T09:23:00.001+02:00

díky těm, co ještě na Motyčku nezanevřeli - vězte, že se chystá velká aktualizace

Lonely Autumn

2008-06-06T12:16:00.002+02:00

našel jsem starý sonet, co jsem psal před pár lety do školy - v angličtině a JardaCH ( info )mi k nemu napsal překlad, který je lepší než originál...

Lonely Autumn

When the winter was past
and the spring was coming near
a leaf was born
as a newborn without fear.

He was growing very fast
in the summer big and green
but there was an awful forecast
autumn worse than you have seen.

Now when he is brown and old
life is not so fascinating
time is running more than slow -
only for fall waiting.

He is an old man without his wife,
he is in the autumn of his life.

* * *

Česká verze by JardaCH

Ve vzduchu šlo jaro číst
Zima byla dávno v prachu
Tehdy narodil se list
Jako dítě beze strachu

Rostl rychle nabral síly
Zelenal se v letním času
Ke krutému spěje cíli
Podzim zničí všechnu krásu

Starý hnědý jen se chvěje
Život ztratil mnohý klad
Čas se vleče bez naděje
Už jen čeká na svůj pád

Starý muž jenž bez své ženy
Žije podzim opuštěný

miniatúry

2008-06-01T09:05:00.003+02:00

Letní čas

Jaro je v čudu,
letní čas nastal,
dle mého pudu
zas bych jen chlastal.

* * *

Europesimistická, laická

Co ze vstupu do evropy?
Jenom drahý barel ropy...
taky nevím, který pták
změnil rum na tuzemák.

* * *

Pesimistická, vyzrálá

Když mi bylo asi pět,
zvídavě jsem zkoumal svět.
A teď, když už je mi dvacet,
tak se mi z něj chce jen zvracet...

http://www.acapela-group.com/Greetings/1-b8fbad475b1b2¨- check it

Krvavé řemeslo

2008-05-28T18:00:00.000+02:00

Asi jsem dnes neměl vylézat z postele.
Sedím připoutaný k židličce v ňákém smradlavém baráku za městem a kolem mě partička všivých mafiánů, kteří mají v plánu zbavit se mého teď už skoro mrtvého těla. Řekl bych, docela posraná situace. Jak se k něčemu takovému člověk dostane? Jestli máte trochu času, tak vám to povykládám. Já už moc času nemám…
Jmenuju se John Michailovič; krásné jméno pro syna Američana a Rusky. Naštěstí mi nikdo neřekne jinak než Nick. Takže začnem znovu.
Jmenuji se Nick a živím se tím, že kradu. Zapomeňte rovnou na nějaké pitomé kapsářství, já pracju ve velkém. Můj pracovní rejstřík je docela široký: pojistné podvody, vloupání, nelegální gambling, pašování lidí, padělání peněz; občas prodám lidem to, co už jim dávno patří, nebo jim prodávám to, co patří někomu jinému – prostě dělám vše, z čeho by mohl kápnout nějaký tučný obnos.
Říká se, že v tomhle byznysu je limitující doba pět let. Do té doby si buď vyděláte dost na to, abyste se pak mohl zbytek života válet v Karibiku, nebo (a to je častější varianta) jste pod kytkama. Musím říct, že já už trochu přesluhuju… dnes ráno jsem ještě netušil, že budu mít velice dobrou příležitost rozhodnout, do které z těch dvou kategorií budu patřit.
Lidi mě znají taky jako Nicka, chlápka co sežene všechno. Mluvím vážně, obstarám vám třeba atomovku, když dobře zaplatíte. Nejčastější objednávkou jsou však trochu jiné zbraně, neméně smrtící. Lidé si kupují různé bouchačky – velké brokovnice, samopaly; obrovské kanóny, se kterýma chtějí spíš zastrašit než fakt někoho zabít, nebo taky praktické malé Berety, ke kterým nezapomenou přibalit tlumič aby jejich špinavá práce nesklidila přílišnou pozornost. Ty chlápky, co ke mně dnes ráno přišli bych typoval na ty Berety.

„Ty jsi Nick?“ Povídá mi jeden z nich, obrovský chlápek v černém kvádru, holou hlavou a ksichtem který napovídal, že jeho majitel není zrovna vtipálek.
„Maminka mi říkala koblížku, ale možné to je“ Nebyl vtipálek, vůbec se nezasmál.
„Posílá nás pan Padolski, má pro vás práci…“ Padolski? To je nějaký posraný Polák? Nějak to smrdí.
„…padesát tisíc teď, padesát po práci, jedná se o velice diskrétní záležitost.“ Říkal tu někdo něco o smrdau? Mně to voní jako záhon fialek.
„Račte si přát?“
„Pan Padolski by velice rád získal zpět něco, co mu náleží. Zde máte obálku, ve které je záloha, mobil a všechny potřebné informace“ řekl chlápek a stejně rychle jak se objevil tak taky vypadl.

Chvíli jsem zůstal stát jako přimrazený, pak jsem se ale vrhl na tu naditou obálku. Oči se mi rozzářily, když jsem uvnitř opravdu našel stoh voňavých nových bankovek. Blesklo mi hlavou: co je to zač ten Padolski? Co po mně chce a proč vlastně po mně? Něco se mi na tom nezdálo. Ale znáte to, každý má svou cenu; sto tisíc zelených papírů zdaleka převyšuje tu mou.
V balíčku jsem našel další obálku, kde byl popis mého úkolu. Měl jsem šlohnout jakýsi kufřík, který se měl nacházet v jednom z domů v milionářské čtvrti; patřil nějakému Robertu Peimerovi. Přiložena byla taky mapka a nákres bezpečnostního systému. Musím říct – nic co bych nezvládl. Starý Padolski vyřešil všchno za mě, měl jsem rozpis kdy přesně majitel domu bude pryč a ostatní bylo už jako ukrást dítěti lízátko.
Šel jsem si situaci obhlídnout a všechno bylo jako v dokumentaci – obyčejný barák, žádné mříže, elektrické ploty, bezpečnostní zámky, nic co by stálo za zmínku. Takovýchto domů mám za sebou pěknou hromadu, snadno vydělané prachy. A protože zrovna včera měl Peimer odjet na týdenní dovolenou, lepší příležitost by se mi asi nenaskytla. Sbalil jsem si vercajk a jak se setmělo, vyrazil jsem.
V ulici byl klid, navíc i docela tma. Dveře šly lehce, alarm vyřešily kleštičky během pár sekund. Teda pěkně to tu má Peimer zařízeno, aspoň co jde vidět v tom šeru, rozsvítit si nemůžu. Jak ten barák vypadá z venku ošuntěle, tak zevnitř je to bomba. Jenom zařízení obýváku muselo stát pár mega; docela škoda, že se tu nemůžu zdržet dýl.
A už se kradu po schodech do druhého patra, do staroušovy pracovny. Za svitu baterky sahám pomalu za kliku a dveře se se skřípotem otevřely. Srdce mi poskočilo, když jsem na masivním pracovním stole zahlédl kufřík – přesně tam, kde měl být! Je tu jako na podnose! Teda takovýhle job za sto tyček, to bych mohl dělat každý den. A možná tu bude mít i nějakou hotovost. Přibližuju se ke kufříku, už pro něj sahám… ale přerušila mě dutá rána. Co to bylo za ránu? A co ta tma? Nepřipadá vám naráz nějak hustější… hustější… hustěj…

Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli: „Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“

„Chystá se velká bouda a já chci být u toho, protože z toho kápne pěkný balík, to ti povídám. A ty do toho půjdeš se mnou. Jedná se o ten boxerský zápas, je to zaplacené. Hugo jde ve čtvrtém na prdel. Mám člověka, který nás založí na bookmakery – může mi půjčit klidně sto táců a jak to vyhrajem, budem v balíku!“ řekl Fred.
„Odkud to víš?“ zeptal se Ted.
„O to se nestarej, ale ten zdroj je spolehlivej, ručím za něj.“
„A co když to neklapne?“ Ted měl trochu pochybnosti.
„Klapne, je to tutovka, věř mi. Tede, jsi jako můj brácha, kdybych nevěděl že to klapne, netahal bych tě do toho. Kurz je výborný, půjčíme si těch sto tisíc a až to splatíme, zbyde nám pořád ještě víc než třikrát tolik.“
„To nezní špatně“ usmál se Ted.
„To teda hergot nezní! Věř Fredovi kamaráde, já mám na tyhle příležitosti nos. Všechno zařídím brácho. Ty se jen postarej o nějaký obleky, ať tam nejdem jako šupáci… a kup i ňejakou flašku, tohle se musí oslavit! “

Půjčovat si prachy od těchto šílenců, to už chce koule. Nebo si můsíte být jistí, že jim to dokážete včas splatit, tak jako já. Jejich šéf, Kladivo, prý háže lidi vlkům, vlastní jich celou smečku. Kdybych měl nějaké pochybnosti, tak do toho nejdu. Ale tohle je jasná šance. Nevzít to, byl bych blázen.
Proč do toho tahám Teda? Je to můj nejlepší kámoš, znám ho už od dětství. Vždycky jsem ho musel trochu tlačit do různých grázlovin, je v tomto ohledu docela bábovka. Už od malička měl hloupé řeči, „že bychom do toho cukrářství v noci lozit neměli, že nás chytí“ nebo „jestli to zjistí táta, že si hrajem s jeho zbraní, bude nářez“… pravda, většinou nás fakt chytili a dostali jsme pořádně řemenem jak se patří, ale byly jsme děcka. Teď je situace jiná – je nám oběma skoro dvacet, navíc plán je bezchybný. Počítm s tím, že až ty prachy budu mít, koupím si pořádné auto, vemu pár holek a pojedem do Las Vegas. To je ideální místo, kde tu sumičku ještě znásobím a potom bych se mohl pár let jen tak flákat. Vždycky jsem se chtěl podívat do Mexika…

O pár dní později

Zápas jde cítit ve vzduchu. Jsem docela nervózní, ale ještě aby ne. Nikdy jsem neměl v ruce tolik peněz - patřičně jsem se s nima pomazlil, než jsem je zanesl bookmakerům. Ti se sice první zdráhali příjmout tak velký obnos, ale nechal jsem si zkušeně zavolat jejich šéfa a ten mi ještě osobně popřál hodně štěstí. Jó, kdyby jen věděl, že bude platit jak mourovatej.
Když jsem došel před arénu, Ted už tam stál.Byl celý bledý a nervózně přešlapoval. Nad vchodem zářil obrovský nápis „Souboj šampionů: Hugo „the Hugger“ vs Kulkoruký Joe“. Chvíli jsem na tu parádu hleděl, jako kdyby se tam měla objevit zpráva o předem rozhodnutém výsledku a pak jsme si šli hledat naše místo. Ze známosti jsem sehnal dvě parádní místa na ochozu a abychom tam neseděli jen tak na sucho, koupil jsem ještě mně a Tedovi pivo. Sotva jsme si sedli, v aréně se setmělo a halou se ozval pronikavý hlas: „Dámy a pánové, vítám vás na dnešním utkání šampiónů! Sponzorem dnešního zápasu jsou Zbrojní závody Peimer & Son. Spoléhejte na kvalitu, kupujte zbraně Peimer & Son! A teď už přistupme k samotnému zápasu: v červeném rohu, obhájce titulu, dosud neporažený, úžasný Hugoooo “the Hugerrrr”” Arény se zmocnilo šílenství. Do ringu vlezl obrovský holohlavý chlap a tvářil se zle. Kolem něho poskakoval chlápek drobné postavy a nad hlavou mával pásem, větším než on sám.
„A v modrém rohu, vyzyvatel, chlap se smrtící ránou, Kulkorukýýýýý Jooooe!“ Do ringu vyskočil borec vyšší postavy, vysvalovanější než Hugo, ale rozhodně méně masivní. U obou boxerů stáli jejich trenéři a neustále do nich hučeli nějaké rady, jakoby celou taktiu vymysleli až teď. „A teď už, milí hosté mi nezbývá nic jiného, než odstartovat show! Připravte seeee, bude rrrrrachoooooooot!!!“
Sotva rozhodčí mávl, obě korby se do sebe pustily. Rozhodně se nešetřili
„Teda Frede, ti chlápci jsou fakt dobří. Vůbec bych netypl, že to mají nacvičené. Já dostat takovouto ránu, tak dávno ležím.“ Křičel na mě Ted v tom rachotu.
„To víš Tede, jsou to profíci, musí to vypadat opravdově“ odpověděl jsem mu zdánlivě klidně. Měl jsem strach, vypadalo to dost opravdově.
Protivníci kolem sebe v ringu kroužili a vyměňovali si údery. Sotva zápas začal, už tu byl konec prvního kola. Oba bojovníci byli spocení, jako by tam spolu tancovali dlouhé hodiny, moc si ale neoddechli a bylo tu druhé kolo. Nadšení boxerů neopadalo, spíše naopak. Mlátili zuřivě kolem sebe a zdálo se, že Joe měl trochu navrch. Fred s Tedem fandili a švihali rukama do vzduchu jako by tím chtěli jeho protivníka knockoutovat rovnou. Byli v takovém zapálení, že si sotva všimli, že uběhlo kolo třetí a nastoupilo čtvrté. Joe měl formu a zasazoval Hugovi jednu ránu za druhou. Fredovi tlouklo srdce. Joe vypadal dočista jako kulomet. Metal jeden úder za druhým a Hugo pomalu povoloval. Tlukot Fredova srdce dosáhl zběsilé frekvence. Hugovi tekla krev z celého ksichtu a už se snažil jen bránit. Joe se napřáhl na svůj finální úder a Hugo se ještě ze zoufalství pokusil svého soupeře naposled trefit… a Joe dostal obrovskou ránu přímo na bradu. Fredovo srdce se zastavilo. Joe se zapotácel, udělal pár kroků a skácel se na zem. Jeho hlava hlasitě zaduněla o podlahu ringu a následně všichni ohluchli v radostném jásotu diváků.
Fred se neopovažoval ani myslet. Podíval se na Teda a ten měl neuvěřitelně zmatený výraz.
„Frede, ale to knockautoval Hugo Joa. Nemělo to být naopak? Nebo jsme vsadili na toho…“ jak viděl Fredův výraz, bylo mu vše jasné.
„Ty idiote! Říkals, že je to tutovka! Že je to zaplacené! Říkals, že je to jasná věc!...“ k Fredovi doléhalo v tom hluku jen každé druhé slovo, ale nevnímal nic. Věděl, že je v průseru. Teď mu chybí pěkný balík peněz, který musí vrátit partě zabijáků. A neměl vůbec ponětí, kde ty prachy vezme. Musel přemýšlet. Musel na něco přijít. Musel odsud.
„Tede, vypadnem odsud!“ zařval Fred a zvedl se.

„Pane Padolski, tohle by vás mohlo zajímat“ bodyguard podal noviny postaršímu muži s bradkou a nepřátelským pohledem.
Titulek na novinách zněl: „Dům místního milionáře Roberta Peimera byl vyloupen, nic se však neztratilo“ a četl dál „Milionáře Peimera čekalo doma po příjezdu z dovolené nepříjemné překvapení. Dveře od jeho luxusní vily měly vylomený zámek a dům nesl známky toho, že v něm někdo cizí byl. Na celé kauze je však podivné to, že podle vyjádření samotného Peimera se z domu neztratilo nic než kufr s jeho osobnímy a bezcennýmy dokumenty“
„Pane Padolski, Nick Michailovič zmizel. Myslíme si, že se mu podařilo ten kufřík otevřít a s ním utekl.“
„Tak ten zasraný Rusák si myslí, že mi může jen tak ukrást co mi patří a zmizet? Už jste ho našli?“
„Ano pane, v mobilu, který dostal, bylo navigační zařízení. Zdá se, že jej má stále u sebe. Neutekl daleko, skrývá se v jednom z domů na druhé straně města.“
„Výborně. Půjdeme se se na tu krysu podívat. Připrav auto, chci se o to postarat osobně.“

Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli:
„Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“ ušklíbl se Fred.
„Tyvole, tak tomu říkám probuzení po opici… kde to jsem?“ mžoural kolem sebe Nick.
„Jsi tam, kde tě nikdo nenajde. A dost keců. Budeš s náma pěkně spolupracovat, jinak je po tobě ani nemrkneš, rozumíš co ti říkám?!“
„Jestli jste nějací buzeranti, tak to mě můžete rovnou zastřelit, páč do takovýho svinstva mě zaživa nedostanete.“
„Drž hubu Peimere! Chcem prachy. Tady máš počítač a ty nám pěkně převedeš milión na náš účet, jinak si můžeš jít rovnou kopat hrob!“
„Peimere? Já nejsem… kde bych já vzal meloun? To myslíte vážně?“
„Nedělej blbýho Peimere, my víme že ty prachy máš, tak je naval, jestli je ti tvůj život milej!“
„Frede, to nevypadá že to je on“ ozval se tiše Ted
„Ty drž hubu Tede, kdo by to asi byl? Z baráku Roberta Peimera asi těžko unesem posranýho Arnolda Schwarzeneggera, co říkáš?“ vztekal se Fred
„Hele kámo, tady Ted má pravdu. Já nejsem nějaký blbý Peimer! Já jsem Nick! V tom baráku jsem byl náhodou! “ bránil se Nick.
„Říkals že je to tutovka! Říkals že ty prachy má, že vyplatíme ty řezníky a že nám zbyde ještě balík! A víš co? Hovno! Žádný z tvých blbých plánů nevyšel! Že jsem se na to rovnou nevysral!“ Ted propadal zoufalství.
„Sakra drž hubu Tede! Povídám ti že tenhle chlápek je zlatej důl, budem bohatý!“ křičel Fred.
„Hovno budeme! Ten chlápek není tomu z novin ani trochu podobnej! Unesli jsme nesprávnýho chlapa a jediný co máme, je on a ten podělanej kufřík, co ani nejde otevřít!“ Ted zuřil.
„Kufřík? Vy máte ten kufřík?“ ozval se Nick.
„Ty drž hubu!“ zakřičeli dvojhlasně oba únosci.

Naráz se kdesi za dveřma ozvala hlasitá rána a do pokoje vtrhla pětice chlapů. Fred s Tedem hned šáhli po bouchačkách a mířili na nezvané hosty.
„Tak ty sis myslel, že můžeš vysrávat se samotným Padolskim? To asi nevíš s kým máš tu čest!“ Pětice byla po tuby ozbrojená a mířila na trojici v místnosti.
„A vy dva šašci jste kdo? Položte ty vaše stříkačky, nebo to do vás našijem“ řekl Padolski.
„Frede, jsou v přesile, možná bysme měli…“ ozval se Ted.
„Tak jo, tak jo, odložíme zbraně, ale musíte nás nechat odejít“ řekl nerozhodně Fred.
„Musíme tak leda hovno, chlapečku“ řekl Padolski a dál mířil Fredovi do obličeje. Ten pomalu položil zbraň na zem a Ted ho následoval.
„Dveře, Jacku.“ Jeden z obrovských chlapů hbitě zavřel dveře. „Tak, a teď vy sráči poznáte, proč se s Padolskim nevy…“ Přerušila ho rána dveří, které byly už podruhé vyraženy.
Do místnosti s šíleným řevem neběhlo několik pankáčů s brokovnicema a za nimi vešel pomalým krokem chlápek s dredama a obrovským kladivem.
„Výběrčí daní je tu. Někdo tady asi neumí platit dluhy včas! Hele, kdo vy sakra jste?“ řekl Kladivo.
„To bych se měl spíš ptát já vás! Okamžitě položte zbraně, nebo to do vás naperem!“ křikl Padolski.
„Vyser si oko dědku! A teď sypejte prachy, nebo to tady kluci rozstřílí napadrť!“ řekl vymahač Kladivo
„Já už se v ničem nevyznám“ šeptl Ted.
„Vy držte hubu!“ umlčeli je jednohlasně všichni ozbrojenci.

Nikdo si v tom zmatku nevšiml Nicka, který si nohou velice nenápadně podal Fredovu bouchačku, namířil na jednu gorilu zbraň vyštěkla.
Spustila se zběsilá palba ze všech stran. Pokoj se proměnil v hotové peklo. Všechny zbraně byly zaměstnány vyprazdňováním zásobníku do čehokoliv, co se hýbe. Kulky létaly vzduchem a nacházely nevybíravě své poněkud náhodné cíle.
Ohlušující střelba ustala po několika vteřiách a vše zahalila clona dýmu a prachu.
Když oblak usedl, nezbyl téměř nikdo, kdo by si mohl prohlédnout tu spoušť. Výstřely malou místnost rozmetaly do posledního kousíčku. V prachu a krvi se tu válely rozstřílená těla gangsterů, pankáčů a taky dvou naprostých smolařů, kterým byla holt dnešní smůla osudná. Všichni ale mrtví nebyli.

Nick si bouchačkou přestřelil pouta jimiž byl přivázán k židli, překročil pár mrtvol, šáhl pro kufřík a rychle vypadl.

Ten kufřík byl ale oříšek, to vám povím, ale pro člověka s mými schopnostmi nic nemožného. Opatrně jsem jej otevřel a a s úžasem jsem v něm našel hromádku nablýskaných diamantů. To víte, v týhle branži už jsem přesluhoval. Bylo na čase aby se rozhodlo, co se mnou bude. A když jsem smrťákovi utekl přímo před nosem, muselo to skončit jedině takto.
Co myslíte? Jak se mají na Bahamách? A co takhle zkusit Seychely? Prý se tam mají pěkně…

Víte co mám na tom alkoholu nejradši? Kocovinu.

2008-05-21T22:34:00.001+02:00

Jo, fakt…
Asi si říkáte, co to tady ten chlap mele, lidi se snaží všemocně najít způsob, jak tu svou vlezlou opici zahnat a on nám tady bude tvrdit, že se mu to líbí. Ale zeptejte se jakéhokoli zběhlého alkoholika a bude vám muset potvrdit, že na tom něco je. Že je na té nepříjemné věci opravdu něco pěkného a že bez toho by ten chlast nebyl vlastně tak uplně ono.
Každá opice je trochu jiná, některá mírná, jiná brutální – je to člověk od člověka, záleží taky na divokosti předešlého večera a její podoba se v průběhu času mění.
Takový ten odporný stav: hlava jak střep, v hubě jako v polepšovně, žaludek na vodě – čloěk se tak sám nad sebou pozastaví a řekne si: „Tak a máš to, vole, to ti patří.“ Často nastává po opravdu těžkém večeru bezprostředně po probuzení a pak ještě nějakou dobu než se člověk stabilizuje. Prostě bič boží za to, co jsme to zas včera vyváděli, trest za všechen ten povyk, za všechny ty řeči a nevhodné poznámky co jich za ten večer bylo a taky je to takový poplatek, aby nám ten zlozvyk neprošel uplně tak zadarmo.
Ti šťastlivci, co se probudí ještě s promilemi v krvi to mají vůbec nejlepší. Krásně otupělý stav, žádné starosti, nikdo se zbytečně nehrne do žádné aktivity; ideální je procházka za slunečného počasí s modrou oblohou, třeba na nákup. Nevím jak to máte vy, ale mě v takových situacích všechno dojme. Člověk se raduje nad tou krásou, co je jí na světě, až mu to najednou začne být tak nějak líto, že je to všechno takové pomíjivé a že stejně nakonec všichni musíme zemřít a proč vlastně je člověk pořád sám když je kolem tolik lidí a proč vás ta prodavačka oškubala o jedenáct korun, příště se s nějakým dýškem může rozloučit.
Procento sebevražd je však v tomto stavu velice nízké, protože člověk je natolik příjemně unaven, že se mu do nějaké takové rozhodné akce nechce a tak si to nechá na později, kdy si to nakonec stejně rozmyslí.
Při kocovině většinou odpadají veškeré nepříjemné problémy se zácpou a to klidně i na celý den a vůbec, člověk se tak nějak pročistí a to i po duševní stránce, díky morální kocovině, která s tou fyzickou chodí ruku v ruce. To další den se potom cítíte jako nový člověk a je vám fajn.
Takže až do sebe budete příště po ránu cpát ibalgin, zastavte se na chvíli a zkuste vychutnat trošku té nezachytitelné, avšak lehce opakovatelné atmosféry. Pravděpodobně na nic převratného nedojdete, stejně jako po přečtení těchto řádků… ale v tom je právě ten život tak krásný.

Aktualizace

2008-05-17T09:14:00.002+02:00

V současné době se tady toho moc nového neobjevuje a to z důvodu velkých fofrů ve škole. Avšak situace by se měla značně zlepšit, protože už toto úterý budu mít po všech zkouškách a tudíž budu mít hodně času na kraviny. Poté očekávejte aktualizace.
Všechny vás zdravím a nepijte víc než je zdrávo.

Neznámá holka

2008-05-11T23:56:00.000+02:00

Vlak byl plný dusna, horka,
a v prostřed té bídy
jela prvotřídní holka
vozem druhé třídy.

A když píšu tyto řádky,
v hlavě se mi tvoří věta,
ať se místo cesty zpátky
vydá se mnou na kraj světa.

Variace na dívky - básničky na přání (omlouvám se)

2008-05-06T18:52:00.002+02:00

Iva

Vyprázdnila Iva
soudek plný piva.
Teď se svůdně dívá,
zlitá jako slíva.

* * *

Jiřina

Jede po mně Jiřka -
ve sklepě jsem schovaný,
vyrazila dvířka
železem okovaný.

* * *

Vendula

"Deš ven?"
ptám se zpívající si dívky jménem Vendula.
"Ven du, la
la la la"

Lidojedská absolutní

2008-05-05T11:51:00.000+02:00

Šla jsem ruku v ruce s ním,
když v tu ránu v bdění sním
o tom, že jej láskou sním...
...smím?

Taková písnička... Prší

2008-04-29T10:57:00.001+02:00

Venku prší
a ty v tom dešti běháš bosa
z toho pohledu
je mi tak trochu kosa

Avšak uvnitř mě hřeje
pomyšlení, že je
tu kapka naděje,
že se na mě bosá holka tak nádherně směje

Venku prší
a déšť mi tě celou smáčel
a já se cítím
jako bych po poušti kráčel

Ale i na té poušti
síly mě neopouští,
déšť se na mě spouští
a Bůh mi to moje ranní snění odpouští...

10

2008-04-17T11:29:00.000+02:00

Martina

Rozzlobená Martina
zuří, zuby zatíná...
avšak vzhledem k mému stavu,
musím uznat, že je v právu.

* * *

Lenka

Pozoruju křehkou Lenku,
jak dopíjí pátou sklenku.
"Hodně zdraví, hodně zdáru..."
tahle holka, ta má páru.

* * *

Klára

Přemlouvám bázlivou Klárku
na noční procházku v parku.
Jenže Klára nějak nechce,
asi tuší, že jsem lehce

úchylný...

Variace na dívky - devátý díl seriózního seriálu

2008-04-14T19:45:00.001+02:00

Ema

Máma má Emu,
Ema mele pantem,
kdybych byl co k čemu,
umlčím ji diamantem.

* * *

Alena

Co to děláš, Aleno?
Počkej, co to, ale...no...
To jsem dneska neměl ani
na programu milování.

* * *

Anna

Záleží mi na kvalitě -
spíš než ňákou paničku
už se těším, jako dítě
na mou milou Aničku...

Každý si potřebuje někdy odfrknout...

2008-04-12T12:28:00.001+02:00

Seděl za barem a klopil do sebe další skleničku. Nějak tak přemýšlel o tom, že to všechno stojí za hovno.
„Čau Karle, můžu si přisednout?“
„Pro mě za mě… známe se?“ odpověděl Karel.
„No, možná jenom od vidění. Já jsem Bůh, těší mě.“ řekl Bůh
„Karel. Dáš si se mnou jednu Becherovku?“
„Jo, dám si. A kofolu.“
„Tak dvě Becherovky, kofolu a pivo“ objednal Karel „to je dobré, nech si to, příští kolo platíš ty.“
Barman tu dvojici chvíli s úžasem pozoroval a pak začal nalévat. Karel začal becherovku polamu usrkávat a Bůh ji do sebe kopl a trochu se otřepal.
„Já ten tvrdý nějak nemusím“ řekl Bůh „A co jinak, co žena? Jak ta se má?“ zeptal se.
„Ále, ani se neptej, právě ode mě odešla“ postěžoval si Karel a dopil.
„Opravdu? Tak to promiň, to jsem nevěděl.“
„Ne? Já myslel že ty jako všechno…“
„Dělám si srandu. Jasně že věděl, jsem Bůh, vím všechno.“
„Hmm, tak teda dík, že mi to připomínáš.“
Bůh se usmál a objednal další dvě.
„Pánbůh ti to zaplať…to bylo docela vtipné, ne?“ řekl Karel
„Jo, bylo“ přitakal Bůh, ale už se nesmál. „A co teď budeš dělat, to tady budeš sedět a pomalu se uchlastávat? Nechtělo by to spíš trochu aktivity?“
„Jo, možná pudu skočit z ňákého baráku. A co je ti vlastně do toho?“ řekl Karel popuzeně.
„Promiň, nechtěl jsem moralizovat nebo tak něco“ řekl Bůh omluvným tónem. „Je to normální, když má někdo starost o svoje děti. Ale tak ty už jsi starý dost, máš asi svůj rozum…“
„Asi jo. A co ty pořád děláš? Není tě v poslední době moc vidět.“
„No to víš, každý si potřebuje občas odfrknout. Vzal jsem si dovolenou, myslím od Osvícenství. Tak si teď tak trochu užívám. Ale už se mi to krátí, práce volá“
„Hmm, no, je to zajímavé. Poslouchej, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Karel.
„Jen se ptej, Karle“
„Jak je to teda s tím posmrtným životem? Čeká mě nebe nebo tak něco?“
„Bohužel, nic takového. Ale vrátíš se zase na Zem. Něco jak to hlásají hinduisti, ale je to o dost složitější. Ono taky dost záleží na tom našem bodovacím systému, kolik nasbíráš. A ten proces, to je samá chemie… víš, nerad bych teď zabíhal do podrobností.“
„Jasně, jasně, jenom mě to tak zajímalo. Takže zpátky na Zem, jo? To je ale docela smutné, nemyslíš? Když už tady třeba někdo být nechce.“
„No, možná jo, ale já už s tím nic nenadělám, tak to prostě je. A stejně si nic z toho předchozího nepamatuješ, tak kdo by si stěžoval?“ položil Bůh řečnickou otázku.
„To je fakt“ souhlasil s ním Karel.
„Ty ale Karle, víš co nepochopím? Proč se lidi pořád tak melou kvůli těm náboženstvím. Jasně, každý má jiný názor, ale to se kvůli tomu musí vraždit?“
„Panebože, to jsou magoři.“ zakroutil hlavou Karel.
„Toho pana si nech. Ale s tou láskou jsem to taky úplně nevychytal. Chtěl jsem něco pro radost a lidi jsou z toho tak akorát ztrápení. S těma vztahama co ti lidi vyvádí, to je k nevíře.“
„To mi teda povídej.“ zavrčel Karel.
„Promiň, to jsem nemyslel jako na tebe, to já tak obecně.“
„Ale stojí to dneska nějak za hovno, co, Bože?“
„Stojí, Karle, stojí…“

pisnicka

2008-04-11T16:24:00.000+02:00

Nemůžu tě vyhnat z hlavy už nějakou chvíli,
delší dobu už tě ani nevyháním,
úsměv tvůj je pro mě tanec lesní víly
a přísahám Bohu, že teď ani trochu nepřeháním.

Ale co s tebou dělat, jak ti to říci
aby mě nečekala jen studená sprcha,
Už jen nadávám na osud nepřející
a na to že je láska jednostranná mrcha.

To hnedka potom co slunce k zemi sklouzlo
a ztichla dokonce i má sousedka vzteklá,
s kytarou rozehraju své osobní kouzlo,
jen si musím dávat majzla abys neutekla.

Tak se tu posaď, než půjdeš zas
a když ne, nechám si to zdát,
ale kdybys chtěla a když zbyde čas,
tak bys mi mohla malou pusu dát.

Další variace, na další dívky, na přání

2008-04-06T18:52:00.000+02:00

Jitka

Často se to stává:
Dva pánové s kytkou
spěchají za Jitkou
- vrcholí to bitkou.

* * *

Jaroslava

Na procházce v parku
přepadl jsem Jarku.
Však v Jarčiném objetí
stal jsem se sám obětí.

* * *

Magda

Jednou ráno tak du,
když v tom slyším Magdu:
Křik a slzy ve vočích,
těžko říct, zda pláč či smích...

Variace na dívky, na přání

2008-03-27T22:26:00.001+01:00

Tereza

Rozhodla se Tereza,
že mě vejpůl přeřezá.
Já, sic na to nemám školy,
soudím, že to dosti bolí...

* * *

Věra

Do bytu mi vtrhla včera
polonahá divá Věra.
Nevím, oč tu běží,
furt tu ještě leží.

* * *

Romana

Masíruje Romana,
jezdí po mé ploténce
olejem s aroma. "Na
podporu potence"

* * *

Renata

V sexshopu jsem s Renatou,
prohlížím věc hranatou:
"Reny, pojď od toho pryč,
to už si kup radši bič".

Moravská pseudosmutná

2008-03-23T09:37:00.001+01:00

Napsal jsem ji dnes v jednu hodinu ráno v Brně na nádraží nasrán právě ujetým vlakem...

Břeclavská

Cestu domů do Břeclavi
najdu vždycky lehce.
Napsala mi moje milá,
že už mě víc nechce.

Že už nechce býti
nikdy ničí paní,
že už zítra na nádraží
nemám čekat na ni.

Slunce už se vydalo spát
za Pálavský kopec.
Napsala mi moje milá,
že je lásky konec.

Když se někdy dívám
po Moravském kraji,
vím, že mi ty širé lány
přízeň zachovají.

Slavíme!!

2008-03-16T16:18:00.002+01:00

Dámy a pánové, Karel Motyčka slaví už 10 000 návštěvníků! Na to si dám večer jednu becherovku. Děkuju za návštěvu a zachovejte přízeň.

Variace na dívky, na přání oných dívek

2008-03-16T11:58:00.002+01:00

Katka

Na milostné hrátky
vyzvala mě Katka,
však v podání Katky
jsou to celkem jatka...

* * *

Veronika

Nehněvej se, Veru,
však nad ránem, v šeru,
čověk se moc snadno splete -
sved jsem tvoji dceru.

* * *

Bára

Včera večer v baru
potkal jsem tam Báru.
Teď ležíme v páru
na Motolském ÁRU.

Velikonoční

2008-03-12T16:52:00.000+01:00

to máte tak trochu dopředu...

Velikonoční

Moje milá neroň slzy,
že biju já proutkem tebe,
do hospody půjdu brzy,
seřežu tam také sebe...

nová písnička

2008-03-11T13:15:00.005+01:00

Nahrál jsem si písničku, můžete si ji stáhnout na adrese http://leteckaposta.cz/867905995
Omluvte prosim kvalitu nahravani a kvalitu hlasu...
zítra přidám další písničku

"Nic víc"

Máš teď chvíli čas?
Sednout si někam ven asi,
kecat třeba o počasí,
rád slyšel bych tvůj hlas.

Já, chtěl bych ti říct,
nečekej žádné eseje,
jen, že mi s tebou pěkně je,
nic víc.

Až pak budeš pryč,
tak zůstanu zase sám
a co já s tím nadělám?
Spíš nic...

(věnováno Kristýně)

Variace na dívky - díky, dí(v)ky!

2008-03-06T14:08:00.002+01:00

Kristýna

Říkal jsem si, Kristy,
náš vztah skřípe, místy.
Ty však večer bez rozpaků
přesvědčíš mě o opaku.

* * *

Marcela

Rozzuřenou Marcelu
odvádějí na celu.
ublížil jí pomluvou -
afekt budiž omluvou.

* * *

Lucie

Co to támhle kruci je?
Utíkejte muži, páni,
to je naše Lucie
- a chystá se k milování!

Variace na dívky - básničky na přání

2008-02-27T11:45:00.002+01:00

Natálka

Líbám svoji Natálku,
telefonem, na dálku.
Snad jenom mi vadí trochu,
že tam slyším hlasy hochů...

* * *

Denisa

Nalákal jsem Denisu
na partičku tenisu.
A teď vzadu za kurtem
řádí na mém... harleji

* * *

Ester

Rychlou jízdu zastavila
policistka Ester,
na výmluvy použila
alkoholu tester.

* * *

Petra

Zahlédl jsem vnadnou Petru
v zbrusunovém uplém svetru.
A v ten moment jak když lupne,
byly mi i gatě uplé.

* * *

Libuše

I dějepis s Libuší
lehce srdce rozbuší.
To pak Teta ani Kazi
jen tak večer nepokazí

* * *

Zuzana

Varuje mě Zuzka:
"Podlaha je kluzká"
Já ze země odpovím:
"Díky, už to taky vím"

Malá noční poezie

2008-02-19T18:20:00.002+01:00

Pokřivený smysl pro erotično

Dnes se mi zdál v noci sen -
to, že svíčky plamínek
změnil rázem noc na den,
byl jsem plný vzpomínek.

Leželi jsme spolu v trávě
a já na rtech slovní hříčku,
že mě sžíráš zrovna právě,
jako oný plamen svíčku.

* * *

Ach

Občas mívám trochu strach,
že když spím, tak přes můj práh
vkročí mi sem lstivý vrah,
už mě nesou na márách.

Nebo když čtu v novinách,
kdo na koho zase sáh,
vykřiknu jen tiché: "ach"
a pak ŕozpadnu se v prach.

* * *

Neoplývám velkým taktem.
Společnosti na vzdory,
na záchodě, prostým aktem
shrnu svoje názory.

* * *

Znám křišťálovou studánku
kde nejhlubší je les,
tam dostal jsem se ve spánku,
s tebou do nebes...

* * *

Polámal se mravenečník,
ví to celá obora,
napíchl se na konečník,
pozdě je na doktora...

Tristrum Pragobona

2008-02-06T12:35:00.000+01:00

na přání

Adéla

Zakoupila Adélka
haldu sexy prádélka.
Těším se na večer,
až bych z toho brečel.

Marie

Srdce vzrušením mi buší,
manžel sotva něco tuší,
když mi jeho Marie
nehty do zad zaryje.

Josefína

Už po druhé sklence vína
rozjede se Josefína.
Teď už milí přátelé,
pomalu a nesměle,
plazí se mi po těle...

* * *

Zahradnická

Jako krásné růže
všechny světa ženy
bývají pro muže
denno denně utrženy.

Chlape hýčkej s láskou
ty květiny prokleté,
pak už je jen sázkou,
zda-li žena pokvete...

Pár veršů v době chmurné

2008-01-27T12:31:00.000+01:00

Přejetý zajíc

Na silnici před vraty
ležel zajíc placatý.
Situace je to jistá -
chtěl ušetřit trochu místa.

***

Půlnoční valčík

To tak jednou brouzdám noční ulicí,
v tuto dobu motal by se tady jenom vůl,
s mojí kamarádkou, ňákou Alicí,
znám ji asi hodinu a půl.

Pak když už mě nebavilo na zádech ji nosit
a když jsem jí povykládal všechny moje básně,
tak aby řeč nestála, řek jsem jen : "smím prosit?"
ona se jen usmála a řekla mi : "no jasně".

Tak jsme spolu tančili pomalu a tiše
hudby není třeba, s ní a nebo bez,
při muzice ke které nám měsíc noty píše,
za publikum zaskakoval zatoulaný pes.

***

Nerozhodný pyrotechnik

Červený a nebo modrý,
který z vás udělá bum?
Všechno bude zase dobrý,
jen si dám dvojitý rum.

***

Komáři jsou naslopaní,
skončilo jim krvnobraní...

***

Tož ten borec je fort sjeté,
tak proto konopí seté...

***

Dnes jsem se ti poslal poštou,
snad se brzy doručím.
Trvanlivost nemám prošlou,
však za obsah neručím.

schizo - "první část složených slov mající význam rozpad, rozštěp, rozštěpený "

2008-01-22T15:48:00.000+01:00

Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový problém jsem neměl. Na vážné problémy já si příliš nepotrpím. Ne, že bych žádné neměl, ale důležité je umět na ně dostatečně často zapomínat.
Náplní mého života naopak byly vždycky problémy malé, nicotné, až malicherné - ty, kterých je nejvíc, které člověka umí někdy pěkně zdeptat - ale při určitém zvráceném úhlu pohledu vás můžou i bavit. Za takový problém považuju například otázku lidských vztahů. Ono je to totiž nesmírně náročné sdílet s některými lidmi váš osobní prostor... a o to horší je ho nesdílet s těmi, se kterými byste tak moc chtěli. To pak když někdo nemůže být se svou milovanou osobou, může malicherný problém u něj přerůst v problém existenční. Ale u mě ne.
Říká se, že po velké lásce která pomine z ní neco z vás zůstane a bude už nafurt ovlivňovat váš život, že si třeba zavzpomínáte ale hlavně vás bude víc nebo míň trápit. Ale já to tak nemám.
Na světě je lidí dost, pěkných holek taky, tak se nějaká můsí najít i pro mě a protože jsme lidi jenom taková organická hmota a na světě nemáme zas tak dlouhé trvání, tak trápení se kvůli jiné holčičí organické hmotě mi přijde jako docela ztáta času. Ale zas pravda je, že něco se dělat musí a možná je lepší se chvíli trápit, než nedělat vůbec nic. Protože když neděláte nic, tak se začnete zanedlouho taky trápit a přijdete si osamělí a začnete se litovat a to pak nastanou ty zmíněné existenční problémy... teda prý, protože nevím, jestli to tak ve skutečnosti je, jelikož si s takovou situací umím vždycky dobře poradit. Ono je někdy dobré čistě pro názornost rozdělit si svou osobnost na dvě nebo více částí, na každý typ uvažování jednu a nechat si třeba jednu jenom na ty problémy, aby pak ta druhá měla zase úplný pokoj. Nezbývá mi než děkovat Bohu, nebo třeba rodičům či sám sobě, za to, že já jsem zrovna ta osobnost bezproblémová a že to za mě odedřou jiní.

Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový jeden si teď prožívám. Ne že bych přemýšlel o sebevraždě, to zas zatím ne, ale zdá se mi, že v poslední době nestojí ten mů život za nic.
Ale možná to není jenom období, ono se vždycky najde něco, co vás vytočí, kvůli čemu můžete být nešťastný. Dám příklad - mezilidské vztahy. Lidské soužití je veskrze jen neustálý spor a hádání se o sebemenší prkotinu, alespoň tak se mi zdá, že to mám já. Někteří lidi mi připadají tak šťastní, rozumí si s rodinou a mají svoji milovanou osobu a vůbec, prostě všechno je jako ve snu. To jenom já musím mít takovou smůlu že se zamilovávám jenom do holek, kterým se nikdy líbit nebudu a když náhodou už s nějakou jsem, tan vztah zachvíli skončí a mně zůstane jenom zlomené srdce. Pamatuju si každý okamžik, všechny holky a chtěl bych aspoň jednu vrátit a tak o tom přemýšlím o tom pořád, protože je to tak asi jediná zábava, kterou mám. Zdá se mi, jako by všechna moje radost a pohoda patřila někomu jinému, někomu blízkému, koho nikdy nepoznám a upřímně toho člověka nesnáším.
A ještě k tomu hrajou v rádiu tu blbou vtíravou písničku

"ALLWAYS LOOK ON THE BRIGHT SIDE OF LIFE...."

Eine aktualizacionen bitte mit schmutzig kopf!

2008-01-14T22:45:00.000+01:00

Tak tu máme něco málo nového, ale jsem tento týden jaksik umělecky vyšťaven. Bude to asi prací na jiném projektu - CD skupiny "Tráva za to nemůže" které je na stáhnutí tady - TZN - Back in business !varování! - není to nic pro slabé povahy a dokonce se semtam obeví i nějaký ten vulgární výraz.
No a tady jsou ty slíbené básničky/písničky:

Srdcová

Než jsem se vymáčkl, zase jsi odešla,
zas jsem tě nestihl políbit na rty.
Šance má zmizela, tak jako předešlá,
tak jsme jen hráli tři hodiny karty.

Slunce je veliký, má barvu okrovou
a moje úmysly - přísahám čistý.
Kdybych jen uměl číst tvoji tvář pokrovou,
kdybych si mohl být čímkoliv jistý...

Však to se změní, mám eso v rukávu,
jsi moje královna, rád bych ti hrál.
Pozvu tě do kina, anebo na kávu,
nechci být janek, ale tvůj srdcový král...

***

Cvakala mi dneska lístek
krásná paní průvodčí,
než bude můj Frýdek Místek,
chci jí hledět do očí.

***

Hvězdy se šly schovat někam,
slunce každou chvíli vyjde,
nevím sice na co čekám,
ale snad to brzy přijde.

***

Chci teď být jen chvíli sám -
žádný smutek nesžírá mě,
nechci ani cizí rámě,
prostě si tu chvíli užívám.

Nemám děti, nemám ženu,
na práci i na kostel,
na vše jen né na postel,
okamžitě zapomenu.

Nezajímají mě hosti,
ani znění zákona,
či kdo za mě vykoná,
mé manželské povinnosti.

***

Povzdech prasete

Budha je hudba
v budoucím čase,
jen prase zůstane
napořád prase...

***

Přišla naše chvíle -
to když kluci opilí,
z vesela se chopili
motorové pile...

Dobrý den, zdraví strýček Karel!

2008-01-04T22:59:00.001+01:00

Dnes mám pro vás mimo obvyklých několika básniček něco méně běžného a to písničku. Dokonce jsem ji nahrál na můj mikrofón, který byl původně u webové kamery, takže od toho se odvíjí její kvalita...no a celkově, jestli si nechcete zkazit příjemný večer, tak ji neposlouchejte. Pokud přesto chcete, tady je http://leteckaposta.cz/732738729
a tady je k ní text:

Jenom prázdné láhve všude kolem mě
a protivná ostrá bolest hlavy,
vzpomínám si, když se zvedám ze země,
hledám střípky včerejší zábavy.

Tu krásnou holku co tu včera byla
jsem chtěl jenom držet za ruku.
Co však bylo pak, když tolik pila,
na to vám teď nedám záruku.

R: Co je ale víc než jasné,
řekni zdalipak se mýlím,
že až dneska večer zhasne,
bude zase s jiným milým.

Jak jen je mám dostat z hlavy, obě -
kocovinu i tu cizí krásku,
bolest zmizí po nějaké době,
jenže už nafurt si nechám lásku...

R: Co je ale víc než jasné,
řekni zdalipak se mýlím,
že až dneska večer zhasne,
bude zase s jiným milým.
(ať už s černým nebo bílým)

***

Schizofrenická

Mnoho horších věcí není,
než prožívat osamění.
Já však problém zvládám hravě,
mám přítele v mojí hlavě.

V klidu pijem kávu ranní,
neurazí, neporaní,
a když se někdy koušem nudou,
bavíme se samomluvou.

***

V hospodě jsou lidé
divní,
kámoší se s lávhí
pivní..

***

Stěžoval jsem si dnes v doku,
že mě pořád píchá v boku.
Poradil mi jeden boxer,
povídá mi: "na ten bok ser!"

Karel Motyčka vstal,

2007-12-27T19:46:00.000+01:00

Karel Motyčka vstal, vyšel před dům a umyl si obličej dešťovou vodou, napadanou ve vědru. Nechal chvíli zavřené oči a jen tak poslouchal okolní krajinu. Slunce bylo velké a rychle mu sušilo tvář, když ležel na měkké a studené trávě. Hladil ji rukama a zkoušel nasát její vůni. Obloha byla zářivě modrobílá a v dáli na kopci se pásla kráva. Zvon který měla uvázaný na krku se líně pohupoval, když si kráva spokojeně libovala, že skoro všechno, co je kolem ní, je pro ni jídlo. Takové štěstí Karel Motyčka neměl, ale nepřipadal si o nic méně šťastnější. Nedaleko něj byla mýtinka pokrytá polštářem z borůvek a mechu a za ní tekl malý potůček, jehož žbluňkání vydalo za všechnu muziku světa. Někdo šel kolem, zastavil blízko Karla Motyčky, chíli pozoroval přírodu a potom šel beze slova zase dál. Za chvilku už jeho kroky splynuly s šuměním trávy... a se zvoněním krávy, která si ho nejspíš ani nevšimla.
Byl čas se zvednout a dát najíst králíkům, kteří už z hladu začali provozovat všemožné kratochvíle; trochu pohnojit prasata, celé nervózní z čistoty kolem sebe a taky pro sebe si udělat nějaký ten kus žvance. A protože půjde dát i slepicím, nejspíš to budou vajíčka, co posnídá.
Otevřel oči, aby zkontroloval, jestli vše je tak, jak si to představoval a žasl, když zjistil, že ve skutečnosti je všechno mnohem krásnější - těch barev co bylo kolem, ty tvary, to se nedá jen tak vymyslet nebo představit si, to musí člověk zažít na tom krásném světě. Za ty roky se mu ten pohled neokoukal a taky ani nemohl, protože svět je pokaždé něčím jiný, ikdyž je to pořád on a nemění se. Možná to byl Karel, kdo se měnil - najednou mu přišlo všechno na světě jasné a všechny problémy vyřešené - a nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl tvrdit opak.
Vstal tedy dnes už podruhé a vydal se vstříc novému dni s přesvědčením, že mu dnešek nemůže nic pokazit.

Veselé Vánoce

2007-12-24T13:55:00.000+01:00

Veselé Vánoce a ščastný Nový rok vám přeje Karel Motyčka!

Veselé Vánočky přátelé

2007-12-21T18:23:00.000+01:00

Tak takto dopadl můj pokus o básničky s vánoční atmosférou, která je v nich však tak nezachytitelná, jako správná vánoční atmosféra má být....takže ikdyž jsou ty básničky stupidní, tak se nejspíš povedlo to co jsem chtěl...

Milý Ježíšku...

Ruce vzhůru Ježíšku,
vyprdni se na knížku,
tohle žádné přání není,
tohleto je přepadení.

Nechci ani na nožky
zbrusunové ponožky.
Máš zbraň přímo pod nosem,
spěchej s tučným obnosem!

To se ještě ukáže,
kdo tu má víc kuráže.
A proč že to robím?
Protože rád zlobím!

***

Všude kolem leží sníh
a andílci otylí,
doufám, že to není hřích,
být přes svátky opilý.

***

Vedro jako v ňáké peci,
palmu místo stromku mají,
ale vždyť tak slaví přeci
svátky klidu na Havaji.

***

Pásli ovce valaši
a už jsou zas na kaši.
Každým rokem čím dál více
zachutná jim slivovice.

Anděl se jim ukázal,
z Betléma je vykázal.
A prý ať se nevrací
nebo se z nich pozvrací.

On tam leží v jesličkách,
našlapujte po špičkách.
Valaši už celí rudí,
asi ho svým smíchem vzbudí.

Ranní rané alkoholové verše

2007-12-13T10:21:00.000+01:00

Vykradač bank optimista

Vše jde zatím podle plánu,
jen drobnost mě tíží,
že teď místo v eroplánu
sedím v cele s mříží.

***

Zeptal se mě v kupé pán,
co sa tolik upépám.
Konverzace nevázané
žeprý vedou tam na Hané.

***

Uklouzl jsem na hovně
ve veřejné knihovně.
Tak mě teďka napadlo,
že to hovno vypadlo
z knihy V. I. Lejnina...

***

Teďka je to už věc jistá,
že jsem asi masochosta.
Když mě milá bila pěstí,
myslel jsem si: "To mám štěstí!"

***

Na večeři předevčírem
měl jsem chleba s dobrým sýrem.
A teď léků je mi třeba -
plísňový byl aj ten chleba.

***

Tlustý jako kula jdu
dojíst svoji kulajdu...

***

Děkuju za pozornost

Balíček

2007-12-03T15:33:00.000+01:00

Co to bylo za chlapa? Pošťák? Odkdy chodí poštáci ve fraku, s cilindrem a malou hůlkou? A v tuhle pozdní hodinu? To byl teda pěkně divný chlápek. Jako vystřižený s nějaké staré grotesky beze slov. Tenhle ale promluvil - ačkoliv to teda za moc nestálo: "Dobrý večer, nesu vám balíček" dodal když mi v hlubokém úlonu podával cosi nešikovně zabalené v béžovém papíře a omotané starým provázkem. To cosi mi teď leží na stole.
Myslím, že venku pršelo. No ano, prší ještě teď, kapky bubnujou na parapet a lidi na ulici vytáhli odněkud deštníky a zakryli si s nima své hlavy. Tento chlápek ale deštník neměl, jenom tu jeho hůlku. Takovou malou lesklou, celou černou, zakončenou kulatým pozlaceným držadlem. Ale ta ho před deštěm určitě neochránila - o to divnější je, že nebyl vůbec mokrý. Můžu s jistotou říct, že jsem ho ještě nikdy neviděl. Někoho tak divného bych si pamatoval. Nechal mi tam balíček a než jsem se stačil vzpamatovat, byl pryč. Balíček co mi teď leží na stole a já nevím, co s ním.
Až teď jsme si všiml, že je na balíčku něco napsáno. "UŽÍVEJ HO DOBŘE" stálo hůlkovým písmem na straně. Že by to psal ten staromódní elegán? V hlavě se mi pořád honí ten jeho knírek a kulaté brejličky - něco podobného jsem viděl jen na starých fotografiích mého pradědy. Asi ke mně přišel z nějaké doby dávno minulé, aby mi předal tenhle balíček. Balíček, který mi teď leží na stole a já nevím co s ním.
Je velký asi jako krabice od bot - ale jen na jednu botu... a navíc není ani trochu hranatý. Nedá se říct ani že by byl kulatý. Neforemný je to správné slovo. Nic v něm nehrká a je docela těžký. Tak užívej ho dobře říkáš, jo? Podívejme se teda co v sobě ten zpropadený balíček skrývá.
Na to, jak ledabyle je zabalený, jde docela špatně rozbalit. Už to skoro mám... Někdo klepe na dveře. S balíčkem v ruce jdu pomalu podívat se, kdo to jen může být, v tuhle pozdní hodinu.
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem něco podobného nečekal. Celý můj byt naplnila nasládlá vůně dýmky, kterou kouřil. Tento pán deštník měl, ale stočený pod paží, taky měl cilindr a knír jaksepatří. Vestičku pod tmavým sáčkem a vsadil bych se, že na tom zlatém řetízku co čouhá z vnitřní kapsy saka má zlaté hodinky.
"Dobrý večer, je čas. I ostatní na něj čekají" řekl a vzal si ode mě balíček, zatímco jsem stál jako opařený.
"Počkejte, ale já potřebuju vědět co v tom balíčku..."
Moje slova už nikdo neslyšel. Chodba byla prázdná.

Básničky pro milé holčičky

2007-11-30T16:31:00.000+01:00

Napsala mi Jana,
že je ještě panna.
Nějak tomu nevěřím,
radši si to prověřím.
(Věnováno Janě)

Přeřízla mi Hanka
obě brzdná lanka.
Událost to nemilá -
ruka se mi zlomila.
(Věnováno Haně)

Vyryju do dřeva
velkým písmem EVA.
A že je zadaná?
tak to mi nEVA!
(věnováno Evě)

Nové básničky.

2007-11-29T01:54:00.001+01:00

Vítám vás na blogu deportovaného z thatslife.blog.cz . A hned tak na začátek, něco veselého - nové básničky. Jsou sice takové neotesané, smutné a blbě napsané, ale je to můj momentální proud myšlenek tak to kdyžtak nečtěte. Děkuju za pochopení.

Cizí...

Už teď se mi stýská,
všechna radost zmizí,
holka víc než blízká
je ti rázem cizí…

Dobrý den

Dobrý den,
pan zámečník tu dneska asi není?
Budu teďka ňákou dobu pryč
Chtěl jsem koupit zámek který život změní
Srdce zamknu a zahodím klíč.

Dobrý den…
vlastně den je trochu horší
Však ona to špatně nemyslela
Chtělo by to silnou vrstvu kůže hroší
Snažím se, ale dostávám do těla.

Nebyls holt dost dobrej pro ni
A lepším se to taky stává.
Nebuď baba, která slzy roní.
Co víc říct? Nebyla to pravá.

-------------
Kdyby smutek můj moh psát
napsal bych ním bibli.
Radši půjdu rychle spát
než přirostu k židli.

Malé večerní rýmy

2007-11-26T12:09:00.003+01:00

Chudák optimista

V peněžence ani halíř;

zima krutá už je tu;

poloprázdný je můj talíř;

aspoň držím dietu.

.

--------

Rád se ženám dvoří

jeho srdce hoří.

Ač má srdce obří

v hašení jsme dobří.

.

--------

Malé alkoholové rýmy a kašle

.

Velmi silným vínem opit

nebojím se slova chopit.

.

Občas když se domů vracím

jen tak pro radost si zvracím.

.

Po příchodu z hospody

vyzvracím se na schody.

.

Barbie dumá o Kenu

popíjejíc okenu.

.

--------------

Jména vlastní i nevlastní

.

Disponuje Zbyšek

chytrostí sta lišek.

.

Pozoruji Mareclu

jak ji vedou na celu.

.

Smutně hledím na Laďu

pochmurnou má nálaďu.

Přehlídka Prostoduché Poezie (P)Volume Dva

2007-11-26T12:09:00.001+01:00

Jazz Pes

Na pasece sedí pes

na saxofón drtí jazz.

Při skládání trochu váhal

zní to jako kdyby tahal

...kočku za ocas

.

Píseň smrdutého labužníka

Přes ulici v malém domě

bydlí Josef Parůžek,

známý teda spíše pro mě

jako Pepa tvarůžek.

.

Tento pán si jen co vstal

dal na jídlo romadůr,

česnek rád si potom vzal,

jen co vyšel ven na dvůr.

.

Na oběd což hlavní chod

měl tlačenku s cibulí,

cibule mu přijde vhod -

už dávno z ní nebulí.

.

Jeho život za to by stál

nebýt jedné chyby:

že jen jednu pusu dostal

....od uzené ryby.

.

Kousavý svetr

Dneska ráno našel Petr

pod postelí mrtvý svetr.

Už tři dny to budou

co ukousal se nudou.

Přehlídka Prostoduché Poezie

2007-11-26T12:06:00.000+01:00

Tak tu mám zase další várku podivných básniček a písniček, které sice souvisí s Karlem Motyčkou pramálo, ale zato nic jiného jsem nenapsal, tak si říkám, že lepší než nic...

--------------------------------------------------------------------------------

.

Rybí

Má dívka je krásná,

nemá žádnou chybu,

až na to že občas,

promění se v rybu.

.

Ale mně to neva,

je to člověk blízký,

teď se na mě smějou

chutné kapří řízky.

.

(Dáváme si spolu

s chutí úžasnou

u jednoho stolu

její příbuznou)

.

Milostná

Neumím psát písně něžné,

složil bych ti jednu.

Ikdyž stvořím fráze běžné,

hnedka na to sednu.

.

Vezmu papír, husí pero,

víno, svíčku zapálím,

slohem který měl Cicero

od brku už stoupá dým.

.

Pomalu mě obestoupí

opojení radostné,

v tomto stavu nejsem skoupý

na výrazy milostné.

.

Všechny ženy jako voda

roztečou mi u nohou,

jen ty ne a to je škoda -

rovnat se ti nemohou.

.

Podzimní

Cestovat vlakem jde hladce

na cestě z Jindřichova Hradce

viděl jsem z okna tři vrabce

krajinou dozlatova zbarvenou.

.

Průvodčí lístek mi značí

a to mi ke štěstí stačí

vždyť přece čas mě netlačí

polibek tvůj bude mi odměnou.

.

R: Tři vrabci seděli na drátě

tam zmrznout určitě nemohou,

nač lítat do teplých krajin

když proud je hřeje do nohou.

.

Listí ze stromu padá,

to, že mě máš pořád ráda,

značí jen že jsi mladá

a já jsem taky mlád.

.

R: Tři vrabci v říjnu či v lednu

tam zmrznout určitě nemohou

a já si za nima sednu

proud nás teď hřeje do nohou.