pátek 7. října 2011
čtvrtek 29. dubna 2010
Blbá rada
Na bar vysypal hromádku bílého prášku. Objednal si dvojitého panáka, patnáctiletého Glenfiddicha. Znalecky přičichl a kopl to do sebe. Bílou hromádku rozdělil na dvě úhledné linky – do jedné, do druhé. Síla. Vzal popelník a silou jej rozbil barmanovi o hlavu. Vyběhl ven z baru, venku bylo ještě světlo – teprve něco po poledni, na ulici bylo jenom pár lidí. Vrátil se proto do baru vypůjčil si jednu barovou stoličku. Byla docela těžká, ale stejně se mu podařilo mrsknout jí do výlohy klenotnictví, které stálo na druhé straně ulice. Několik lidí poblíž odskočilo, všichni kolem se otočili za tím neskutečným rámusem.
Klenotník z toho nebyl z rovna šťastný. Vyběhl ven, celý rudý vztekem a křičel: „Co si kurva myslíš, že děláš?“
V zápětí se ale rychle uklidnil, když si uvědomil, že na něj náš romantický hrdina míří devítkou. „Drž hubu a zalez dovnitř“
„Hele, klídek, nechci žádné problémy“ řekl nejistě klenotník když couval do svého obchodu. Šel za ním a zabouchl za sebou dveře. „Lehni si na zem, nebo tě odprásknu“
Následně vyprostil barovou židličku z hromady skleněných střepů, zvedl ji a začal s ní třískat do všech vitrín kolem. Ty se s hlasitým řinčením ochotně vysypaly a střepy padaly na zem spolu s prstýnky, náhrdelníky, přívěsky, hodinkami… hodinkami? „Chtěl bych si koupit hodinky, doporučil byste mi nějaké? Řekněme tak do deseti tisíc, víc si nemůžu dovolit“ řekl klidným hlasem.
„Prosím vás, vemte si co chcete, hlavně mě prosím nezabíjejte!“
Otevřel pokladnu a vytáhl poměrně slušnou hotovost. Mohlo tam být tak čtyřicet, padesát tisíc. „Vezmu si tyhle“ zvedl ze země hodinky s cenovkou 14.890.- „jsou sice trochu dražší, ale zamiloval jsem si je.“ Odpočítal z hotovosti patnáct tisíc a položil je na pult. Poté si hodinky nasadil na levou ruku, několikrát vystřelil do zbylých prosklených skříní a vyšel z klenotnictví. Venku už vůbec nikdo nebyl, jenom v dálce slyšel houkačky. Najednou se z vedlejší ulice vynořilo menší auto, za volantem nějaká blondýna. Vytáhl bouchačku, stoupl si na silnici a zamířil na auto: „Stůj“. Fungovalo to.
Vlezl do auta, blondýna seděla úplně bez hnutí a křečovitě svírala volant.
„Sundej si tričko a jeď“ přikázal jí.
„Co-cože?“ chvěl se jí hlas.
„Nevšiml jsem si, že bys měla na tom posraném autě značku, že jsi hluchá. Jsi hluchá?“
„Nejsem“
„Tak si sundej tričko a jeď, jestli teda radši nechceš umřít“
Blondýna poslechla, sundala si tričko, celá se třepala a brečela. Měla dobrou postavu.
„Dobře a teď jeď. Jeď, dělej!“
Jela. Míjely je tři policejní auta, s rozsvíceným majákem.
„Nemáš cigáro?“ zeptal se jí?
„Promiňte, já nekouřím“ vzlykala.
„Nevadí, pro tuto příležitost jsem si nachystal něco speciálního.“ Z vnitřní strany saka vytáhl dlouhé kubánské žváro, zapálil jej a začal bafat.
„Prosím, pane, nechte mě jít, můžete si nechat to auto, jenom mě nechte jít“
„Nechám tě jít, hned jak se pomilujem.“ Nahlas vzlykala, ale nebylo jí to nic platné. S bouchačkou u hlavy, v trávě za městem, za chvíli to měla za sebou.
„Skvělé. A teď vypadni.“ Blondýna spěšně nastoupila do auta, šlápla na to a byla pryč. V dáli už zase houkaly policejní sirény.
„Jo, pěkné to bylo“ řekl a s těmito slovy si strčil hlaveň do pusy a vystřelil.
„Žij každý den tak, jako by to měl být tvůj poslední“, to byla teda nejblbější rada, kterou mu kdo kdy dal.
Klenotník z toho nebyl z rovna šťastný. Vyběhl ven, celý rudý vztekem a křičel: „Co si kurva myslíš, že děláš?“
V zápětí se ale rychle uklidnil, když si uvědomil, že na něj náš romantický hrdina míří devítkou. „Drž hubu a zalez dovnitř“
„Hele, klídek, nechci žádné problémy“ řekl nejistě klenotník když couval do svého obchodu. Šel za ním a zabouchl za sebou dveře. „Lehni si na zem, nebo tě odprásknu“
Následně vyprostil barovou židličku z hromady skleněných střepů, zvedl ji a začal s ní třískat do všech vitrín kolem. Ty se s hlasitým řinčením ochotně vysypaly a střepy padaly na zem spolu s prstýnky, náhrdelníky, přívěsky, hodinkami… hodinkami? „Chtěl bych si koupit hodinky, doporučil byste mi nějaké? Řekněme tak do deseti tisíc, víc si nemůžu dovolit“ řekl klidným hlasem.
„Prosím vás, vemte si co chcete, hlavně mě prosím nezabíjejte!“
Otevřel pokladnu a vytáhl poměrně slušnou hotovost. Mohlo tam být tak čtyřicet, padesát tisíc. „Vezmu si tyhle“ zvedl ze země hodinky s cenovkou 14.890.- „jsou sice trochu dražší, ale zamiloval jsem si je.“ Odpočítal z hotovosti patnáct tisíc a položil je na pult. Poté si hodinky nasadil na levou ruku, několikrát vystřelil do zbylých prosklených skříní a vyšel z klenotnictví. Venku už vůbec nikdo nebyl, jenom v dálce slyšel houkačky. Najednou se z vedlejší ulice vynořilo menší auto, za volantem nějaká blondýna. Vytáhl bouchačku, stoupl si na silnici a zamířil na auto: „Stůj“. Fungovalo to.
Vlezl do auta, blondýna seděla úplně bez hnutí a křečovitě svírala volant.
„Sundej si tričko a jeď“ přikázal jí.
„Co-cože?“ chvěl se jí hlas.
„Nevšiml jsem si, že bys měla na tom posraném autě značku, že jsi hluchá. Jsi hluchá?“
„Nejsem“
„Tak si sundej tričko a jeď, jestli teda radši nechceš umřít“
Blondýna poslechla, sundala si tričko, celá se třepala a brečela. Měla dobrou postavu.
„Dobře a teď jeď. Jeď, dělej!“
Jela. Míjely je tři policejní auta, s rozsvíceným majákem.
„Nemáš cigáro?“ zeptal se jí?
„Promiňte, já nekouřím“ vzlykala.
„Nevadí, pro tuto příležitost jsem si nachystal něco speciálního.“ Z vnitřní strany saka vytáhl dlouhé kubánské žváro, zapálil jej a začal bafat.
„Prosím, pane, nechte mě jít, můžete si nechat to auto, jenom mě nechte jít“
„Nechám tě jít, hned jak se pomilujem.“ Nahlas vzlykala, ale nebylo jí to nic platné. S bouchačkou u hlavy, v trávě za městem, za chvíli to měla za sebou.
„Skvělé. A teď vypadni.“ Blondýna spěšně nastoupila do auta, šlápla na to a byla pryč. V dáli už zase houkaly policejní sirény.
„Jo, pěkné to bylo“ řekl a s těmito slovy si strčil hlaveň do pusy a vystřelil.
„Žij každý den tak, jako by to měl být tvůj poslední“, to byla teda nejblbější rada, kterou mu kdo kdy dal.
pátek 19. března 2010
Romantický sen
Já sem vám měl včera v noci tak divný sen, že se o něj s Vámi musím hned podělit. Navíc jsme zrovna tento týden v jedné hodině zabrousili do tématu výkladu snů (bohužel spíš na úrovni psychoanalýzy než stylem Snář od A až po Z) a tak je to pro mě takové aktuální.
Takže - všechno to začalo tím, že jsem si nechal udělat tetování. Od takové staré cikánky na jakési pouti, nějaký podivný tvar, něco jako motýla zkříženého s lebkou a přímo přes celé záda. Vzpomínám si, že to nebolelo - nebo si spíš nevzpomínám, že by to nějakým způsobem bolelo. Každopádně hned v momentě, kdy cikánka řekla, že je s prací hotova, uvědomil jsem si, že vlastně nic takového na zádech mít nechci, že je to hnus a vlastně se to ani vůbec nehodí k mé práci - v tom snu jsem byl totiž diplomatem. A podle toho co se dělo dál pochopíte, že ne jen tak ledajakým.
To si mě totiž zavolal Putin - ano, Vladimir Vladimirovič Putin - a dal mi takovou tlustou, zalepenou obálku a už mi tím svým imperialisticky expansionistickým hlasem (a plynnou češtinou) povídá, že tu obálku mám předat - nikomu jinému než - Baracku Obamovi. No a tak jsem se sebral a šel jsem za Obamou (to dá rozum, když vám to řekne Putin). Zazvonil jsem, Obama byl zrovna doma a tak sám přišel otevřít, přivítal mě, pozval mě dál a omluvil se, že mě ochranka bude muset prohledat. Ochranka tam byla úplně všude - to Vladimir ten si teda na bezpečnosti moc nepotrpěl. Dám Barackovi obálku a ten si (aniž bych se svlékal) všiml mého tetování na zádech.
Já mu povídám, že je sice úplně nové, ale že bych se ho rád zbavil.
"No tak to moje žena, ta měla taky tetování," povídá mi Barack "nechala si ho odstranit, to je v pohodě. Však jdi za ní a ona ti to vysvětlí."
No a fakt. Ve vedlejší místnosti stojí jeho žena, jako vždy pěkně upravená a už mi ukazuje docela nepěknou jizvu na ruce. "Je to pryč, ale moc pěkně mi to neudělali." říká.
Opravdu to docela odflákli. Ale nebyla v místnosti sama. Byla tam ještě její dcera - pěkná černoška asi v mém věku, tak jsem se s ní seznámil a tak nějak jsme spolu začali chodit.
A trávili jsme spolu dost času, takovým tím americko-prezidentským způsobem, polehávali jsme v posteli, hodně jsme hráli Nintendo Wii a taky jsme brali nějaké drogy. Barackova dcera totiž dealovala. A co chvíli na dveře zabouchala ochranka a ona mi vždycky ten fet strčila do ruky, že to mám vzít na sebe, že by z toho byl průser.
No a jak to chlapíci s černýma brýlema a sluchátkem v uchu viděli, tak mě chytli a vyhodili mě z toho jejich bílého baráku. A já se pak musel vždycky, celý nasraný, vracet oknem.
A tak se to opakovalo snad třikrát a vždycky to ta potvora svedla na mě.
Jak se to stalo počtvrté, řekl jsem, že tohle nemám za potřebí a že odtuď mizím. A jak jsem udělal, tak jsem řekl. Šel jsem pryč a v tom se zase přímo před mýma očima zjeví Putin a probudil jsem se s jeho slovy: "Jsem rád, že sis vybral správnou stranu barikády"
Tak... a teď mluv Sigmunde...
Takže - všechno to začalo tím, že jsem si nechal udělat tetování. Od takové staré cikánky na jakési pouti, nějaký podivný tvar, něco jako motýla zkříženého s lebkou a přímo přes celé záda. Vzpomínám si, že to nebolelo - nebo si spíš nevzpomínám, že by to nějakým způsobem bolelo. Každopádně hned v momentě, kdy cikánka řekla, že je s prací hotova, uvědomil jsem si, že vlastně nic takového na zádech mít nechci, že je to hnus a vlastně se to ani vůbec nehodí k mé práci - v tom snu jsem byl totiž diplomatem. A podle toho co se dělo dál pochopíte, že ne jen tak ledajakým.
To si mě totiž zavolal Putin - ano, Vladimir Vladimirovič Putin - a dal mi takovou tlustou, zalepenou obálku a už mi tím svým imperialisticky expansionistickým hlasem (a plynnou češtinou) povídá, že tu obálku mám předat - nikomu jinému než - Baracku Obamovi. No a tak jsem se sebral a šel jsem za Obamou (to dá rozum, když vám to řekne Putin). Zazvonil jsem, Obama byl zrovna doma a tak sám přišel otevřít, přivítal mě, pozval mě dál a omluvil se, že mě ochranka bude muset prohledat. Ochranka tam byla úplně všude - to Vladimir ten si teda na bezpečnosti moc nepotrpěl. Dám Barackovi obálku a ten si (aniž bych se svlékal) všiml mého tetování na zádech.
Já mu povídám, že je sice úplně nové, ale že bych se ho rád zbavil.
"No tak to moje žena, ta měla taky tetování," povídá mi Barack "nechala si ho odstranit, to je v pohodě. Však jdi za ní a ona ti to vysvětlí."
No a fakt. Ve vedlejší místnosti stojí jeho žena, jako vždy pěkně upravená a už mi ukazuje docela nepěknou jizvu na ruce. "Je to pryč, ale moc pěkně mi to neudělali." říká.
Opravdu to docela odflákli. Ale nebyla v místnosti sama. Byla tam ještě její dcera - pěkná černoška asi v mém věku, tak jsem se s ní seznámil a tak nějak jsme spolu začali chodit.
A trávili jsme spolu dost času, takovým tím americko-prezidentským způsobem, polehávali jsme v posteli, hodně jsme hráli Nintendo Wii a taky jsme brali nějaké drogy. Barackova dcera totiž dealovala. A co chvíli na dveře zabouchala ochranka a ona mi vždycky ten fet strčila do ruky, že to mám vzít na sebe, že by z toho byl průser.
No a jak to chlapíci s černýma brýlema a sluchátkem v uchu viděli, tak mě chytli a vyhodili mě z toho jejich bílého baráku. A já se pak musel vždycky, celý nasraný, vracet oknem.
A tak se to opakovalo snad třikrát a vždycky to ta potvora svedla na mě.
Jak se to stalo počtvrté, řekl jsem, že tohle nemám za potřebí a že odtuď mizím. A jak jsem udělal, tak jsem řekl. Šel jsem pryč a v tom se zase přímo před mýma očima zjeví Putin a probudil jsem se s jeho slovy: "Jsem rád, že sis vybral správnou stranu barikády"
Tak... a teď mluv Sigmunde...
pátek 12. března 2010
...
Seděla řadu přede mnou a stejně jako zbytek třídy hltala barvitý výklad Mgr. M., jako ostatní doslova visela na každém jeho slově, zatímco já visel očima na ní. A nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na její záda a vlasy.
Tyhle řadové lavice a židle v posluchárně s označením D21 toho neodhalují zrovna moc. Mé zorné pole končí těsně pod lopatkama téhle blonďaté holky. A kdesi dole pod židlí vidím boty. Modré na nízkém podpatku.
Sedí v úplně první lavici, tak blízko, že když sleduje toho profáka, musí úplně vytočit hlavu doleva. Což dělá skoro pořád, protože na něj zasněně hledí s přihlouplým, ale pěkým úsměvěm a já musím trochu žárlit, když sleduju jemné rysy jejího profilu. Čas od času se mi její tvář skryje v pralese blonďatých vlasů, když si něco rychle zapisuje na svém notebooku, a hned se zase zadívá přes své brýle s tenkými červenými obroučkami na učitele.
Musím říct, že ta slabá čtvrtina těla co jsem vidím, se mi moc líbí. S těma brýlema vypadá inteligentně a taky tak nějak přírodně - ale ne zase až tak filozoficko fakultně, prostě tak akorát.
A už končí hodina. Balí si věci, strká notebook do tašky, otáčí se...
To snad není možné!
Na břiše by potřebovala shodit tak deset kilo, na obličeji má škaredé akné a má zkažené zuby, to je teda hnus. Z boku to nešlo vidět, ale přes ty brýle pěkně šilhá. Když si stoupla, jde vidět jak má shrbená záda. A přísahal bych, že má knírek.
Přísahal bych, ale nebudu, protože kecám. Je to pěkná kočka, jdu za ní.
Tyhle řadové lavice a židle v posluchárně s označením D21 toho neodhalují zrovna moc. Mé zorné pole končí těsně pod lopatkama téhle blonďaté holky. A kdesi dole pod židlí vidím boty. Modré na nízkém podpatku.
Sedí v úplně první lavici, tak blízko, že když sleduje toho profáka, musí úplně vytočit hlavu doleva. Což dělá skoro pořád, protože na něj zasněně hledí s přihlouplým, ale pěkým úsměvěm a já musím trochu žárlit, když sleduju jemné rysy jejího profilu. Čas od času se mi její tvář skryje v pralese blonďatých vlasů, když si něco rychle zapisuje na svém notebooku, a hned se zase zadívá přes své brýle s tenkými červenými obroučkami na učitele.
Musím říct, že ta slabá čtvrtina těla co jsem vidím, se mi moc líbí. S těma brýlema vypadá inteligentně a taky tak nějak přírodně - ale ne zase až tak filozoficko fakultně, prostě tak akorát.
A už končí hodina. Balí si věci, strká notebook do tašky, otáčí se...
To snad není možné!
Na břiše by potřebovala shodit tak deset kilo, na obličeji má škaredé akné a má zkažené zuby, to je teda hnus. Z boku to nešlo vidět, ale přes ty brýle pěkně šilhá. Když si stoupla, jde vidět jak má shrbená záda. A přísahal bych, že má knírek.
Přísahal bych, ale nebudu, protože kecám. Je to pěkná kočka, jdu za ní.
úterý 16. února 2010
pátek 5. února 2010
Jak to tehdy opravdu bylo
Neuvěřitelné horko, stoprocentní vlhkost - podmínky skoro nesnesitelné pro život, všude kolem mě jenom stromy, lijány, další stromy a tahle pitomá skála. Taková je má každodenní realita v Guatemalské džungli. Jsem unavený, hladový, ruce mám už od dláta celé sedřené a tuhle práci už nemůžu ani cítit. Přísahám, že jestli mě kousne ještě jeden komár, tak s tím třísknu o zem a končím. Je to pořád dokola. Za hodinu monotónního ťukání po mně zůstal ve skále 21. prosinec. Jsem už úplně vyčerpaný.
Slyším jak někde za mnou praskají větvičky, někdo se přibližuje, ani se mi nechce otáčet, abych se podíval, kdo to je...
"Odvádíš dobrou práci," klepe mi šéf na rameno "pojď si dát pauzu na oběd".
"Hele, šéfe, já na to fakt už seru. Už na tom dělám dva měsíce v kuse, už opravdu nemůžu." povídám mu.
"Vím, že je to makačka, ale je to moc záslužná práce. Přece jsme o tom už mluvili; naše vyspělá civilizace prostě kalendář potřebuje"
"No, to je sice fakt, ale najměte si na to jiného vola, já končím"
"Hmmm... a kolik toho už máš?"
"Skončil jsem 21. 12. 2012"
"Ty vole tak to stačí! Ani jsem nemyslel, že to uděláš na takovou dobu; podívej, až bude 2012, tak to už budem my dva dávno pod kytkama - tak ať si to dodělají ti co přijdou, ne? Navíc 21. 12. 2012 - to se bude parádně pamatovat. Pojď, zvu tě na panáka."
"Dal bych si spíš horkou čokoládu s chilli papričkou"
"Hehe, to jo. Ale víš co, to nezní špatně. Můžem to vyzkoušet."
* * *
O mnoho let později
* * *
"Mayská civilizace patřila ve své době k nejvyspělejším na celém světě. Mayové předpověděli několik velkých historických událostí a učinili mnoho pokroků v rozličných vědních oborech, zejména v astrologii. Vědci si už několik let marně lámou hlavu s interpretací mayského kalendáře, který bez jakékoli zřejmé příčiny končí přesně 21. 12. 2012. Podle nemalé skupiny vědců a numerologů svědčí tento jev o jediném - svět jak ho známe se chýlí ke konci. Jestli je to pravda nebo ne, na to si budeme muset ještě asi dva roky počkat. "
"Od nás je to pro dnešek vše, přejeme hezký zbytek večera."
"Zítra se na vás těší Lucie s Rayem a teď už Václav Tittelbach a sport."
Slyším jak někde za mnou praskají větvičky, někdo se přibližuje, ani se mi nechce otáčet, abych se podíval, kdo to je...
"Odvádíš dobrou práci," klepe mi šéf na rameno "pojď si dát pauzu na oběd".
"Hele, šéfe, já na to fakt už seru. Už na tom dělám dva měsíce v kuse, už opravdu nemůžu." povídám mu.
"Vím, že je to makačka, ale je to moc záslužná práce. Přece jsme o tom už mluvili; naše vyspělá civilizace prostě kalendář potřebuje"
"No, to je sice fakt, ale najměte si na to jiného vola, já končím"
"Hmmm... a kolik toho už máš?"
"Skončil jsem 21. 12. 2012"
"Ty vole tak to stačí! Ani jsem nemyslel, že to uděláš na takovou dobu; podívej, až bude 2012, tak to už budem my dva dávno pod kytkama - tak ať si to dodělají ti co přijdou, ne? Navíc 21. 12. 2012 - to se bude parádně pamatovat. Pojď, zvu tě na panáka."
"Dal bych si spíš horkou čokoládu s chilli papričkou"
"Hehe, to jo. Ale víš co, to nezní špatně. Můžem to vyzkoušet."
* * *
O mnoho let později
* * *
"Mayská civilizace patřila ve své době k nejvyspělejším na celém světě. Mayové předpověděli několik velkých historických událostí a učinili mnoho pokroků v rozličných vědních oborech, zejména v astrologii. Vědci si už několik let marně lámou hlavu s interpretací mayského kalendáře, který bez jakékoli zřejmé příčiny končí přesně 21. 12. 2012. Podle nemalé skupiny vědců a numerologů svědčí tento jev o jediném - svět jak ho známe se chýlí ke konci. Jestli je to pravda nebo ne, na to si budeme muset ještě asi dva roky počkat. "
"Od nás je to pro dnešek vše, přejeme hezký zbytek večera."
"Zítra se na vás těší Lucie s Rayem a teď už Václav Tittelbach a sport."
neděle 31. ledna 2010
surrealistická romance
Vhodíš tabletu do sklenice vody a za tichého šumění si rozpustíš vlasy. Pak se, neseni středním proudem, ponoříme do vln pozitivní energie a na veřejném prostranství si ostrým nožem uřízneme pořádnou ostudu.
V leže zastavím tvůj usedavý pláč, když s mohutnou explozí vybuchneš smíchy.
Pomocí kladky, nakloněné roviny a páky ti zvednu náladu, když nakonec sirkou zapálíme spalující plamen vášně.
Ráno tě polechtám na chodidle, protože co se škádlívá, to se rádo mívá.
V leže zastavím tvůj usedavý pláč, když s mohutnou explozí vybuchneš smíchy.
Pomocí kladky, nakloněné roviny a páky ti zvednu náladu, když nakonec sirkou zapálíme spalující plamen vášně.
Ráno tě polechtám na chodidle, protože co se škádlívá, to se rádo mívá.
neděle 24. ledna 2010
Někdy bývá dost těžké konkrétně vyjádřit myšlenky, kterých má člověk plnou hlavu. Zvlášť když se ty myšlenky chaoticky mísí s milionem smluv o jaderném odzbrojování, které jste byli nuceni se naučit na zítřejší ujetou zkoušku.
Prostě sedíte a čumíte na ten bílý, virtuální papír, začínáte desetkrát znova a pak všechno smažete, jenom abyste nakonec předali světu úplně jinou myšlenku, než jste původně chtěli. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě - 19. listopadu 1990.
Původně jsem chtěl napsat něco o tom, že obdivuju lidi, kteří mají, s úplně klidným svědomím, radost z pěkných příběhů. Podle mě každý takový příběh je spíš dost nepříjemnou záležitostí - nevím jestli to znáte - takový ten divný pocit, když skončí film nebo dočtete knížku, do které jste se absolutně vžili - všechny ty postavy a svět je najednou pryč a je to jako když se loučíte s někým známým. Jo, znáte to, samozřejmě, zná to každý a každý kdo není malé děcko se s tím nějak vyrovná; většina lidí o takových kravinách vlastně ani vůbec nepřemýšlí.
Strategic Arms Reduction Treaty - 31. července 1991.
A pak si to po sobě přečtu a řeknu si ´jsi normální?´ Tenhle blog začíná poslední dobou navštěvovat nebezpečně velké množství lidí a někteří z nich si možná i přečtou to, co je tu napsáno a co ti si pak pomyslí?
Pomyslí si: tak já tady tak obtížně vypisuju takovou dlouhou adresu, čtu se s tím a on místo toho aby tady udělal nějakou pořádnou aktualizaci tady žvástá takové hovadiny? A víte co? Bude mít pravdu. Vůbec si vaší námahy nevážím; teda já na vašem místě se seberu a už sem nepříjdu. Možná ještě jednou naposled, protože příští příspěvek bude dost zajímávý. To vám garantuju.
Anti-Ballistic Missile Treaty - 26. května 1972.
Prostě sedíte a čumíte na ten bílý, virtuální papír, začínáte desetkrát znova a pak všechno smažete, jenom abyste nakonec předali světu úplně jinou myšlenku, než jste původně chtěli. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě - 19. listopadu 1990.
Původně jsem chtěl napsat něco o tom, že obdivuju lidi, kteří mají, s úplně klidným svědomím, radost z pěkných příběhů. Podle mě každý takový příběh je spíš dost nepříjemnou záležitostí - nevím jestli to znáte - takový ten divný pocit, když skončí film nebo dočtete knížku, do které jste se absolutně vžili - všechny ty postavy a svět je najednou pryč a je to jako když se loučíte s někým známým. Jo, znáte to, samozřejmě, zná to každý a každý kdo není malé děcko se s tím nějak vyrovná; většina lidí o takových kravinách vlastně ani vůbec nepřemýšlí.
Strategic Arms Reduction Treaty - 31. července 1991.
A pak si to po sobě přečtu a řeknu si ´jsi normální?´ Tenhle blog začíná poslední dobou navštěvovat nebezpečně velké množství lidí a někteří z nich si možná i přečtou to, co je tu napsáno a co ti si pak pomyslí?
Pomyslí si: tak já tady tak obtížně vypisuju takovou dlouhou adresu, čtu se s tím a on místo toho aby tady udělal nějakou pořádnou aktualizaci tady žvástá takové hovadiny? A víte co? Bude mít pravdu. Vůbec si vaší námahy nevážím; teda já na vašem místě se seberu a už sem nepříjdu. Možná ještě jednou naposled, protože příští příspěvek bude dost zajímávý. To vám garantuju.
Anti-Ballistic Missile Treaty - 26. května 1972.
pondělí 11. ledna 2010
Divno
Tíží duši, těm co vědí
myšlenky jak oblázky
na některé odpovědi
nemá lidstvo otázky
Otáčí se věčným rytmem
starodávné soukolí
někdy věci nepřebolí
někdy věci přebolí
myšlenky jak oblázky
na některé odpovědi
nemá lidstvo otázky
Otáčí se věčným rytmem
starodávné soukolí
někdy věci nepřebolí
někdy věci přebolí
čtvrtek 7. ledna 2010
No dobře, napíšu sem pár řádků i ve zkouškovém. Ale nikomu to neříkejte.
Přes skleničku vína totiž vidíte své priority úplně jinak a najednou to eFko ze zítřejších lidských práv vypadá tak nějak míň hrozivě než předtím. Zítra se budu mlátit do hlavy.
Nedávno jsem sem v podobném stavu psal jeden článek a nedopsal, tak to možná vyjde dnes. Byly to takové všeobecné pravdy, na které jsem v mém životě došel a ačkoliv se dost často mění, musím říct, že platí.
Za prvé: moc hodní lidi se nemají moc dobře.
Za druhé: předsudky vůči metrosexuálům jsou naprosto oprávněné.
Za třetí: lidi co příliš žerou náboženství jsou divní.
Za čtvrté: zkoušky jsou jako ženy. Nemůžete udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. (to jsem opsal včera z fejsbůku)
Za páté: alkohol je zlo. Nutné zlo.
Za šesté: vhodný okamžik na balení holek je po druhém drinku. Do té doby vás vnímají příliš tak jak opravdu vypadáte a potom už zase začínají být moc opilé. Samozřejmě je to dost individuální - u některých děvčat nastává tento okamžik po osmém pivě... ale ty nikdo balit nechce.
Za sedmé: lidi jsou jen lidi. Z nich nervózní být nemusíte.
Za osmé: nesnáším moudra.
Za deváté: už nevím, jdu spát.
Přes skleničku vína totiž vidíte své priority úplně jinak a najednou to eFko ze zítřejších lidských práv vypadá tak nějak míň hrozivě než předtím. Zítra se budu mlátit do hlavy.
Nedávno jsem sem v podobném stavu psal jeden článek a nedopsal, tak to možná vyjde dnes. Byly to takové všeobecné pravdy, na které jsem v mém životě došel a ačkoliv se dost často mění, musím říct, že platí.
Za prvé: moc hodní lidi se nemají moc dobře.
Za druhé: předsudky vůči metrosexuálům jsou naprosto oprávněné.
Za třetí: lidi co příliš žerou náboženství jsou divní.
Za čtvrté: zkoušky jsou jako ženy. Nemůžete udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. (to jsem opsal včera z fejsbůku)
Za páté: alkohol je zlo. Nutné zlo.
Za šesté: vhodný okamžik na balení holek je po druhém drinku. Do té doby vás vnímají příliš tak jak opravdu vypadáte a potom už zase začínají být moc opilé. Samozřejmě je to dost individuální - u některých děvčat nastává tento okamžik po osmém pivě... ale ty nikdo balit nechce.
Za sedmé: lidi jsou jen lidi. Z nich nervózní být nemusíte.
Za osmé: nesnáším moudra.
Za deváté: už nevím, jdu spát.
sobota 2. ledna 2010
čtvrtek 3. prosince 2009
Našla se peněženka
Našel jsem peněženku.
Takovou malou, červenou, ležela tam na zemi na nástupišti, kde jsem čekal na tramvaj. Bylo to zvláštní, že si jí nikdo nevšímal, tak jsem ji zvedl a otevřel ji, abych prozkoumal její obsah.
Narodila jsi se v roce 1989, máš modré oči a moc pěknou fotku na občance, ikdyž ty o ní určitě říkáš, že je strašná. Ikdyž je ta občanka už nějakou dobru prošlá, údaj "svobodná" určitě platí. Vedle je fotka psa, moc pěkného a nějakého kluka, který už tak moc pěkný není... a beztak je to tvůj brácha. A další fotka, to budou asi tvoji rodiče, mámě jako bys z oka vypadla.
Kreditní karta a lísteček s PINem - ách jo, co kdyby to našel nějaký parchant - a kartička do knihovny. A taky tam je ISIC, na kterém je ti o dva roky víc a máš na něm jiné jméno. Každý si za mlada obstarával alkohol jinak.
Pak je tam vysušený čtyřlístek, slevová kartička na vlak a lísteček s nápisem: "Speak the truth, even if your voice shakes". Do té malinké peněženky se toho teda vleze opravdu hodně.
Poukázka na kafe zdarma, malé srdíčko vystřižené z manžestrové látky a něco, co je asi uschlá kontaktní čočka.
No a dál je tam na papírku něco, co vypadá jako básnička ve francouzštině, ale bohužel jí moc nerozumím, protože jsem ve škole nedával pozor.
A zhruba dvacet korun.
Nikde v okolí jsi nestála, tak jsem dal peněženku do kapsy a odnesl si ji domů.
Doma jsem peněženku zabalil do nepříliš úhledného balíčku, zanesl na poštu a poslal na adresu z dokladů. Ještě předtím jsem však vystříhl svoji fotku ze staré šalinkarty, kde nevypadám až tak blbě a zasunul jsem ji nenápadně do peněženky.
Třeba se peněženka v tom poštovním systému neztratí a třeba ti ji doručí dřív, než si stihneš všechny ty kartičky zablokovat. A třeba si i všimneš té mojí fotky, na které stejně vypadám trochu jako vrah. A třeba se někdy ve městě potkáme a ty mě poznáš a já tebe poznám taky a tak se na sebe usmějem a třeba si zajdeme na kafe.
No a nebo nebo se už nikdy neuvidíme. Každopádně jsem tě moc rád poznal.
Takovou malou, červenou, ležela tam na zemi na nástupišti, kde jsem čekal na tramvaj. Bylo to zvláštní, že si jí nikdo nevšímal, tak jsem ji zvedl a otevřel ji, abych prozkoumal její obsah.
Narodila jsi se v roce 1989, máš modré oči a moc pěknou fotku na občance, ikdyž ty o ní určitě říkáš, že je strašná. Ikdyž je ta občanka už nějakou dobru prošlá, údaj "svobodná" určitě platí. Vedle je fotka psa, moc pěkného a nějakého kluka, který už tak moc pěkný není... a beztak je to tvůj brácha. A další fotka, to budou asi tvoji rodiče, mámě jako bys z oka vypadla.
Kreditní karta a lísteček s PINem - ách jo, co kdyby to našel nějaký parchant - a kartička do knihovny. A taky tam je ISIC, na kterém je ti o dva roky víc a máš na něm jiné jméno. Každý si za mlada obstarával alkohol jinak.
Pak je tam vysušený čtyřlístek, slevová kartička na vlak a lísteček s nápisem: "Speak the truth, even if your voice shakes". Do té malinké peněženky se toho teda vleze opravdu hodně.
Poukázka na kafe zdarma, malé srdíčko vystřižené z manžestrové látky a něco, co je asi uschlá kontaktní čočka.
No a dál je tam na papírku něco, co vypadá jako básnička ve francouzštině, ale bohužel jí moc nerozumím, protože jsem ve škole nedával pozor.
A zhruba dvacet korun.
Nikde v okolí jsi nestála, tak jsem dal peněženku do kapsy a odnesl si ji domů.
Doma jsem peněženku zabalil do nepříliš úhledného balíčku, zanesl na poštu a poslal na adresu z dokladů. Ještě předtím jsem však vystříhl svoji fotku ze staré šalinkarty, kde nevypadám až tak blbě a zasunul jsem ji nenápadně do peněženky.
Třeba se peněženka v tom poštovním systému neztratí a třeba ti ji doručí dřív, než si stihneš všechny ty kartičky zablokovat. A třeba si i všimneš té mojí fotky, na které stejně vypadám trochu jako vrah. A třeba se někdy ve městě potkáme a ty mě poznáš a já tebe poznám taky a tak se na sebe usmějem a třeba si zajdeme na kafe.
No a nebo nebo se už nikdy neuvidíme. Každopádně jsem tě moc rád poznal.
sobota 28. listopadu 2009
EMOtyčka
Dobrý podvečer,
než se dnes všichni rozejdeme do svých oblíbených hospod, pojďme se v tomto krátkém příspěvku společně zamyslet nad některými důležitými fakty o tomto krásném, pestrobarevném blogu:
Za prvé, slavnostně vám oznamuji, že stránka motyčka.blogspot.com se dnešním dnem stala třetí nejimpotentnější stránkou NA SVĚTĚ. Něvěříte? Prosim, zkuste si vygooglovat slovo impotentní - vidíte? Když je to na googlu, tak to musí být pravda.
Mimojiné přes vyhledávání tohoto slova k nám přichází noví návštěvníci, což o nich lecos vypovídá. Gratuluji.
Za druhé, podle proběhnuvší ankety vyplynulo na povrch, že čtenáři tohoto blogu jsou ženy/muži v poměru 8 : 6 - což znamená poněkud překvapivé zjištění, že muži netvoří až tak marginální část čtenářů, jak by se mohlo podle obsahu zdát. Dámy prominou, ale budu nucen poněkud zvýšit díl chlapáčtějších témat na úkor těch romantických, sexuálně-toužebně naplněných. Poměr romantického obsahu ku chlapáckému bude 8 : 6. Božínku.
Za třetí, pro dnešek už nebudu kecat. Ale jestli chcete číst dál, můžu vám nabídnout úplně nový zážitek ze čtení tohoto blogu zde nebo možná ještě mnohem lépe, ZDE.
Děkuji vám za pozornost
než se dnes všichni rozejdeme do svých oblíbených hospod, pojďme se v tomto krátkém příspěvku společně zamyslet nad některými důležitými fakty o tomto krásném, pestrobarevném blogu:
Za prvé, slavnostně vám oznamuji, že stránka motyčka.blogspot.com se dnešním dnem stala třetí nejimpotentnější stránkou NA SVĚTĚ. Něvěříte? Prosim, zkuste si vygooglovat slovo impotentní - vidíte? Když je to na googlu, tak to musí být pravda.
Mimojiné přes vyhledávání tohoto slova k nám přichází noví návštěvníci, což o nich lecos vypovídá. Gratuluji.
Za druhé, podle proběhnuvší ankety vyplynulo na povrch, že čtenáři tohoto blogu jsou ženy/muži v poměru 8 : 6 - což znamená poněkud překvapivé zjištění, že muži netvoří až tak marginální část čtenářů, jak by se mohlo podle obsahu zdát. Dámy prominou, ale budu nucen poněkud zvýšit díl chlapáčtějších témat na úkor těch romantických, sexuálně-toužebně naplněných. Poměr romantického obsahu ku chlapáckému bude 8 : 6. Božínku.
Za třetí, pro dnešek už nebudu kecat. Ale jestli chcete číst dál, můžu vám nabídnout úplně nový zážitek ze čtení tohoto blogu zde nebo možná ještě mnohem lépe, ZDE.
Děkuji vám za pozornost
neděle 22. listopadu 2009
Jirka
Jakkoliv se to teď do té situace nehodilo, tak jak tam ležel natažený na zemi, musel se sobě začít smát.
Ty jsi teda vůl. Hochu, to se ti teda něco povedlo. A smál se v duchu na celé kolo.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, ale předcházelo tomu několik věcí, na které se teď spolu podíváme. Nejdřív vám ale musím o tomhle muži něco povědět.
Tenhle chlápek ležící na zemi, křestním jménem Jiří, o všem vždycky hodně přemýšlel. Přímo patologicky přemýšlel o každém svém dalším životním kroku, leč mohl být naprosto banální. A taky měl ze všeho velký strach.
A tak když měl jít třeba někdy s přáteli večer ven, tak se klidně i hodinu rozmýšlel, co si vezme na sebe a až si konečně nějakou variantu vybral, hrozně se bál že se kvůli ní stane terčem posměchu svých přátel.
Jirka neměl žádnou holku, protože se většinou tak dlouho rozmýšlel, jak by to té slečně nejlíp řekl, že nakonec začala chodit s někým jiným. A taky se bál toho, že by stejně řekla ne a on by z toho měl potom akorát deprese.
A tak to bylo pořád, Jura si žil svůj opatrný, ustaraný život.
Dnes večer měl jít na oslavu narozenin jedné své kamarádky; ale to rozhodnutí jít ho stálo opravdu hodně úsilí. Venku řádila pandemie prasečí chřipky a ačkoliv byl očkavaný, člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli někde něco nechytne a už několik dní ze strachu vůbec nevyšel z domu. Navíc ta kamarádka se Jirkovi dost líbila a tak z toho byl takový celý nervózní, přemýšlel o čem by si s ní mohl tak asi povídat, jak nedat moc najevo, že je do ní blázen a bylo mu z toho tak nějak špatně.
Takže dnes večer, bylo to v 18:35, to věděl Jura přesně, protože sraz byl v 19:00 a on nechtěl vyrazit moc brzo, aby tam nečekal sám, ale zase ani moc pozdě, aby náhodou nedošel do už rozjeté zábavy, kam by těžko zapadl.
Takže teda v 18:35 vykoukl Jirka opatrně ze vchodových dveří jeho činžovního domu a nesměle se dal do pohybu vstříc setmělé ulici. Udělalo mu vnitřně radost, že nikde nevidí žádnou chřipku a tak se s mírným úsměvem a svižným krokem dostal až k nedaleké křižovatce, kde - ačkoliv byla ulice úplně prázdná - svítíla na semaforu pro chodce červená. Jirka měl obrovské nutkání se na ten semafor vykašlat a prostě jít, jenomže zákon schválnosti by určitě sehrál roli a v ten moment by tu byl policajt a dal by mu pokutu. Jenže v ten moment se sice žádný policajt neobjevil, zato si však Jirka vzpomněl na strašnou věc. Narozeniny měly být v mexickém stylu a on měl nachytané grandiózní sombréro, se kterým by na všechny určitě udělal dojem - sombréro které zapomněl doma na posteli. A teď mu nevyjde časový plán, to je teda v pr... otočil se na místě a utíkal zpět do bytu, spěšně nahmatal klíče, otevřel dveře a v obrovské rychlosti mířil do svého pokoje, kde skrz otevřené dveře zahlédl na posteli zmiňované sombréro.
Měl radost, že tam to sombréro fakt je, tak ještě o něco zrychlil, ale to se mu bohužel vymstilo. V běhu zakopl o práh, zavrávoral a řítil se velkou rychlostí směrem k zemi. A hlavou přímo na velký, červený, nafukovací, gymnastický balón.
Náraz byl opravdu... měkký, ale velmi prudký a Jirka byl poněkud rachetické tělesné stavby a...
Prostě si zlomil vaz. Byl na místě mrtvý.
Ty jsi teda vůl. Hochu, to se ti teda něco povedlo. A smál se v duchu na celé kolo.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, ale předcházelo tomu několik věcí, na které se teď spolu podíváme. Nejdřív vám ale musím o tomhle muži něco povědět.
Tenhle chlápek ležící na zemi, křestním jménem Jiří, o všem vždycky hodně přemýšlel. Přímo patologicky přemýšlel o každém svém dalším životním kroku, leč mohl být naprosto banální. A taky měl ze všeho velký strach.
A tak když měl jít třeba někdy s přáteli večer ven, tak se klidně i hodinu rozmýšlel, co si vezme na sebe a až si konečně nějakou variantu vybral, hrozně se bál že se kvůli ní stane terčem posměchu svých přátel.
Jirka neměl žádnou holku, protože se většinou tak dlouho rozmýšlel, jak by to té slečně nejlíp řekl, že nakonec začala chodit s někým jiným. A taky se bál toho, že by stejně řekla ne a on by z toho měl potom akorát deprese.
A tak to bylo pořád, Jura si žil svůj opatrný, ustaraný život.
Dnes večer měl jít na oslavu narozenin jedné své kamarádky; ale to rozhodnutí jít ho stálo opravdu hodně úsilí. Venku řádila pandemie prasečí chřipky a ačkoliv byl očkavaný, člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli někde něco nechytne a už několik dní ze strachu vůbec nevyšel z domu. Navíc ta kamarádka se Jirkovi dost líbila a tak z toho byl takový celý nervózní, přemýšlel o čem by si s ní mohl tak asi povídat, jak nedat moc najevo, že je do ní blázen a bylo mu z toho tak nějak špatně.
Takže dnes večer, bylo to v 18:35, to věděl Jura přesně, protože sraz byl v 19:00 a on nechtěl vyrazit moc brzo, aby tam nečekal sám, ale zase ani moc pozdě, aby náhodou nedošel do už rozjeté zábavy, kam by těžko zapadl.
Takže teda v 18:35 vykoukl Jirka opatrně ze vchodových dveří jeho činžovního domu a nesměle se dal do pohybu vstříc setmělé ulici. Udělalo mu vnitřně radost, že nikde nevidí žádnou chřipku a tak se s mírným úsměvem a svižným krokem dostal až k nedaleké křižovatce, kde - ačkoliv byla ulice úplně prázdná - svítíla na semaforu pro chodce červená. Jirka měl obrovské nutkání se na ten semafor vykašlat a prostě jít, jenomže zákon schválnosti by určitě sehrál roli a v ten moment by tu byl policajt a dal by mu pokutu. Jenže v ten moment se sice žádný policajt neobjevil, zato si však Jirka vzpomněl na strašnou věc. Narozeniny měly být v mexickém stylu a on měl nachytané grandiózní sombréro, se kterým by na všechny určitě udělal dojem - sombréro které zapomněl doma na posteli. A teď mu nevyjde časový plán, to je teda v pr... otočil se na místě a utíkal zpět do bytu, spěšně nahmatal klíče, otevřel dveře a v obrovské rychlosti mířil do svého pokoje, kde skrz otevřené dveře zahlédl na posteli zmiňované sombréro.
Měl radost, že tam to sombréro fakt je, tak ještě o něco zrychlil, ale to se mu bohužel vymstilo. V běhu zakopl o práh, zavrávoral a řítil se velkou rychlostí směrem k zemi. A hlavou přímo na velký, červený, nafukovací, gymnastický balón.
Náraz byl opravdu... měkký, ale velmi prudký a Jirka byl poněkud rachetické tělesné stavby a...
Prostě si zlomil vaz. Byl na místě mrtvý.
sobota 21. listopadu 2009
Pěkný podvečer
nějak se mi poslední dobou nechce psát, ikdyž se to možná během dnešního večera změní. Zatím vám sem hodím jednu kvalitní, nekvalitně nahranou píseň s názvem "Alkoholická, požitkářská"
voalá
voalá
pátek 30. října 2009
Je strašně důležité, abych chlap čas od času dostal květiny
Asi kolem jedenácté hodiny dopoledne ho probudila vůně rozpečené bagety a čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.
"Miláčku, z toho včerejšího oslavování musíš být vysílený, tak jsem ti přinesla snídani do postele"
"Nevím kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale po ránu piju zásadně jenom čaj. A s medem."
"Hned pro to skočím, nezvedej se" a spěchala pro čaj. "Tady je ten čaj, omlouvám se, ten džus hned odnesu. A přinesla jsem ti květiny."
"No to je dost. Ale ty kytky, to je dobré. Je strašně důležité, aby chlap čas od času dostal květiny, viš?"
Měla na sobě kostým pokojské, včetně bílé čepičky a sukýnky, kterou někdo zkrátil přímo drasticky. Pod ní se rýsoval dokolale klenutý zadek, na který navazovaly nohy, které neměly konec.
"Víš co, ještě se mi nechce vstávat. Shoď to ze sebe a pojď na chvíli za mnou. No moment, ne tak rychle, pořádně to prožij. A pusť nějakou hudbu... to je ono"
Beze slova se začala vlnit do rytmu jazzové hodby, rukama si přejížděla přes boky a přes velká, pevná prsa a postupně rozepínala jeden knoflíček za druhým. Nejdřív padla košilka, potom sukně. Pomalu si rozepla podprsenku a kalhotky jí sjely až ke kotníkům. Stála před ním jen tak, jak ji stvořili a přišlo mu neuvěřitelně sexy a svým způsobem i srandovní, že si nechala ten malý bílý čepeček.
Pomalu, jako kočka se začala vkrádat za ním do postele a zalezla pod peřinu.
V sexu byla prostě nepřekonatelná. Což se rozhodně nedalo říct o něm - ale kdo by taky očekával převratné výkony od chlápka, co váží přes sto padesát kilo. Tenhle životní styl se na něm pěkně projevil.
Až bylo po všem, převalil se na bok.
"Jdi mi nachystat něco k jídlu, já si ještě trošku odpočinu. Jo a mám chuť na pivo."
"Připravím ti stejk, miláčku" řekla a zmizela ve dveřích.
Ti, kdo tvrdili, že nikdo ve skutečnosti netouží po dokonalosti, tvrdě narazili. Bylo mu jasné, že vynález robotických žen znamenal konec pro lidskou rasu. Byl to ale ten nejsladší konec, jaký si dokázal představit.
"Miláčku, z toho včerejšího oslavování musíš být vysílený, tak jsem ti přinesla snídani do postele"
"Nevím kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale po ránu piju zásadně jenom čaj. A s medem."
"Hned pro to skočím, nezvedej se" a spěchala pro čaj. "Tady je ten čaj, omlouvám se, ten džus hned odnesu. A přinesla jsem ti květiny."
"No to je dost. Ale ty kytky, to je dobré. Je strašně důležité, aby chlap čas od času dostal květiny, viš?"
Měla na sobě kostým pokojské, včetně bílé čepičky a sukýnky, kterou někdo zkrátil přímo drasticky. Pod ní se rýsoval dokolale klenutý zadek, na který navazovaly nohy, které neměly konec.
"Víš co, ještě se mi nechce vstávat. Shoď to ze sebe a pojď na chvíli za mnou. No moment, ne tak rychle, pořádně to prožij. A pusť nějakou hudbu... to je ono"
Beze slova se začala vlnit do rytmu jazzové hodby, rukama si přejížděla přes boky a přes velká, pevná prsa a postupně rozepínala jeden knoflíček za druhým. Nejdřív padla košilka, potom sukně. Pomalu si rozepla podprsenku a kalhotky jí sjely až ke kotníkům. Stála před ním jen tak, jak ji stvořili a přišlo mu neuvěřitelně sexy a svým způsobem i srandovní, že si nechala ten malý bílý čepeček.
Pomalu, jako kočka se začala vkrádat za ním do postele a zalezla pod peřinu.
V sexu byla prostě nepřekonatelná. Což se rozhodně nedalo říct o něm - ale kdo by taky očekával převratné výkony od chlápka, co váží přes sto padesát kilo. Tenhle životní styl se na něm pěkně projevil.
Až bylo po všem, převalil se na bok.
"Jdi mi nachystat něco k jídlu, já si ještě trošku odpočinu. Jo a mám chuť na pivo."
"Připravím ti stejk, miláčku" řekla a zmizela ve dveřích.
Ti, kdo tvrdili, že nikdo ve skutečnosti netouží po dokonalosti, tvrdě narazili. Bylo mu jasné, že vynález robotických žen znamenal konec pro lidskou rasu. Byl to ale ten nejsladší konec, jaký si dokázal představit.
pátek 23. října 2009
Inzerát
Hledám krásnou, milou a chytrou slečnu, které bych mohl každý den psát, jak je krásná, milá a chytrá. A taky bych jí chtěl občas koupit nějaký dárek. Myslím to vážně, strašně mě to baví. Naprosto nezávazně. Fotka potěší, záliba ve škaredě nakreslených koních podmínkou.
Sladké sny
Už to bylo dva roky a on pořád míval sny, po kterých prostě nemohl spát. Nejhorší noční můry. Sny, ve kterých byl zase s ní - a které byly tak hrozné proto, protože už nikdy nebudou pravda.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
sobota 17. října 2009
Podmanivá
Podmanivá je výborné slovo a je škoda, že se používá tak málo. A to podle mého malého průzkumu existuje poměrně dost podmanivých věcí. Podle Seznamu je podmanivá například máta peprná, podmanivé je taky Bugatti 16 C Galibier (což je rozhodně pravda), Anglie, svět alpských růží, ale taky kámen, Miroslav Moravec, Google nebo Irena Budweiserová. Ale podmanivá jsi hlavně ty.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...
Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...
Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.
pátek 9. října 2009
SFP pack
Když je vám fakt blbě, všechno vás štve a máte depresi, tak je lepší nic nepsat. Jestli si totiž myslíte, že se z toho vypíšete, tak jste na omylu. Většina lidí se z toho stavu možná ve skutečnosti ani dostat nechce a svým zvráceným způsobem si v něm libují; píšou, jak je jim strašně mizerně, jací jsou chudáci a třeba mají i pravdu, ale ničemu tím moc nepomůžou.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.
Tak to by asi stačilo.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.
Tak to by asi stačilo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)