Krvavé řemeslo

Asi jsem dnes neměl vylézat z postele.
Sedím připoutaný k židličce v ňákém smradlavém baráku za městem a kolem mě partička všivých mafiánů, kteří mají v plánu zbavit se mého teď už skoro mrtvého těla. Řekl bych, docela posraná situace. Jak se k něčemu takovému člověk dostane? Jestli máte trochu času, tak vám to povykládám. Já už moc času nemám…
Jmenuju se John Michailovič; krásné jméno pro syna Američana a Rusky. Naštěstí mi nikdo neřekne jinak než Nick. Takže začnem znovu.
Jmenuji se Nick a živím se tím, že kradu. Zapomeňte rovnou na nějaké pitomé kapsářství, já pracju ve velkém. Můj pracovní rejstřík je docela široký: pojistné podvody, vloupání, nelegální gambling, pašování lidí, padělání peněz; občas prodám lidem to, co už jim dávno patří, nebo jim prodávám to, co patří někomu jinému – prostě dělám vše, z čeho by mohl kápnout nějaký tučný obnos.
Říká se, že v tomhle byznysu je limitující doba pět let. Do té doby si buď vyděláte dost na to, abyste se pak mohl zbytek života válet v Karibiku, nebo (a to je častější varianta) jste pod kytkama. Musím říct, že já už trochu přesluhuju… dnes ráno jsem ještě netušil, že budu mít velice dobrou příležitost rozhodnout, do které z těch dvou kategorií budu patřit.
Lidi mě znají taky jako Nicka, chlápka co sežene všechno. Mluvím vážně, obstarám vám třeba atomovku, když dobře zaplatíte. Nejčastější objednávkou jsou však trochu jiné zbraně, neméně smrtící. Lidé si kupují různé bouchačky – velké brokovnice, samopaly; obrovské kanóny, se kterýma chtějí spíš zastrašit než fakt někoho zabít, nebo taky praktické malé Berety, ke kterým nezapomenou přibalit tlumič aby jejich špinavá práce nesklidila přílišnou pozornost. Ty chlápky, co ke mně dnes ráno přišli bych typoval na ty Berety.

„Ty jsi Nick?“ Povídá mi jeden z nich, obrovský chlápek v černém kvádru, holou hlavou a ksichtem který napovídal, že jeho majitel není zrovna vtipálek.
„Maminka mi říkala koblížku, ale možné to je“ Nebyl vtipálek, vůbec se nezasmál.
„Posílá nás pan Padolski, má pro vás práci…“ Padolski? To je nějaký posraný Polák? Nějak to smrdí.
„…padesát tisíc teď, padesát po práci, jedná se o velice diskrétní záležitost.“ Říkal tu někdo něco o smrdau? Mně to voní jako záhon fialek.
„Račte si přát?“
„Pan Padolski by velice rád získal zpět něco, co mu náleží. Zde máte obálku, ve které je záloha, mobil a všechny potřebné informace“ řekl chlápek a stejně rychle jak se objevil tak taky vypadl.

Chvíli jsem zůstal stát jako přimrazený, pak jsem se ale vrhl na tu naditou obálku. Oči se mi rozzářily, když jsem uvnitř opravdu našel stoh voňavých nových bankovek. Blesklo mi hlavou: co je to zač ten Padolski? Co po mně chce a proč vlastně po mně? Něco se mi na tom nezdálo. Ale znáte to, každý má svou cenu; sto tisíc zelených papírů zdaleka převyšuje tu mou.
V balíčku jsem našel další obálku, kde byl popis mého úkolu. Měl jsem šlohnout jakýsi kufřík, který se měl nacházet v jednom z domů v milionářské čtvrti; patřil nějakému Robertu Peimerovi. Přiložena byla taky mapka a nákres bezpečnostního systému. Musím říct – nic co bych nezvládl. Starý Padolski vyřešil všchno za mě, měl jsem rozpis kdy přesně majitel domu bude pryč a ostatní bylo už jako ukrást dítěti lízátko.
Šel jsem si situaci obhlídnout a všechno bylo jako v dokumentaci – obyčejný barák, žádné mříže, elektrické ploty, bezpečnostní zámky, nic co by stálo za zmínku. Takovýchto domů mám za sebou pěknou hromadu, snadno vydělané prachy. A protože zrovna včera měl Peimer odjet na týdenní dovolenou, lepší příležitost by se mi asi nenaskytla. Sbalil jsem si vercajk a jak se setmělo, vyrazil jsem.
V ulici byl klid, navíc i docela tma. Dveře šly lehce, alarm vyřešily kleštičky během pár sekund. Teda pěkně to tu má Peimer zařízeno, aspoň co jde vidět v tom šeru, rozsvítit si nemůžu. Jak ten barák vypadá z venku ošuntěle, tak zevnitř je to bomba. Jenom zařízení obýváku muselo stát pár mega; docela škoda, že se tu nemůžu zdržet dýl.
A už se kradu po schodech do druhého patra, do staroušovy pracovny. Za svitu baterky sahám pomalu za kliku a dveře se se skřípotem otevřely. Srdce mi poskočilo, když jsem na masivním pracovním stole zahlédl kufřík – přesně tam, kde měl být! Je tu jako na podnose! Teda takovýhle job za sto tyček, to bych mohl dělat každý den. A možná tu bude mít i nějakou hotovost. Přibližuju se ke kufříku, už pro něj sahám… ale přerušila mě dutá rána. Co to bylo za ránu? A co ta tma? Nepřipadá vám naráz nějak hustější… hustější… hustěj…

Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli: „Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“


„Chystá se velká bouda a já chci být u toho, protože z toho kápne pěkný balík, to ti povídám. A ty do toho půjdeš se mnou. Jedná se o ten boxerský zápas, je to zaplacené. Hugo jde ve čtvrtém na prdel. Mám člověka, který nás založí na bookmakery – může mi půjčit klidně sto táců a jak to vyhrajem, budem v balíku!“ řekl Fred.
„Odkud to víš?“ zeptal se Ted.
„O to se nestarej, ale ten zdroj je spolehlivej, ručím za něj.“
„A co když to neklapne?“ Ted měl trochu pochybnosti.
„Klapne, je to tutovka, věř mi. Tede, jsi jako můj brácha, kdybych nevěděl že to klapne, netahal bych tě do toho. Kurz je výborný, půjčíme si těch sto tisíc a až to splatíme, zbyde nám pořád ještě víc než třikrát tolik.“
„To nezní špatně“ usmál se Ted.
„To teda hergot nezní! Věř Fredovi kamaráde, já mám na tyhle příležitosti nos. Všechno zařídím brácho. Ty se jen postarej o nějaký obleky, ať tam nejdem jako šupáci… a kup i ňejakou flašku, tohle se musí oslavit! “

Půjčovat si prachy od těchto šílenců, to už chce koule. Nebo si můsíte být jistí, že jim to dokážete včas splatit, tak jako já. Jejich šéf, Kladivo, prý háže lidi vlkům, vlastní jich celou smečku. Kdybych měl nějaké pochybnosti, tak do toho nejdu. Ale tohle je jasná šance. Nevzít to, byl bych blázen.
Proč do toho tahám Teda? Je to můj nejlepší kámoš, znám ho už od dětství. Vždycky jsem ho musel trochu tlačit do různých grázlovin, je v tomto ohledu docela bábovka. Už od malička měl hloupé řeči, „že bychom do toho cukrářství v noci lozit neměli, že nás chytí“ nebo „jestli to zjistí táta, že si hrajem s jeho zbraní, bude nářez“… pravda, většinou nás fakt chytili a dostali jsme pořádně řemenem jak se patří, ale byly jsme děcka. Teď je situace jiná – je nám oběma skoro dvacet, navíc plán je bezchybný. Počítm s tím, že až ty prachy budu mít, koupím si pořádné auto, vemu pár holek a pojedem do Las Vegas. To je ideální místo, kde tu sumičku ještě znásobím a potom bych se mohl pár let jen tak flákat. Vždycky jsem se chtěl podívat do Mexika…

O pár dní později

Zápas jde cítit ve vzduchu. Jsem docela nervózní, ale ještě aby ne. Nikdy jsem neměl v ruce tolik peněz - patřičně jsem se s nima pomazlil, než jsem je zanesl bookmakerům. Ti se sice první zdráhali příjmout tak velký obnos, ale nechal jsem si zkušeně zavolat jejich šéfa a ten mi ještě osobně popřál hodně štěstí. Jó, kdyby jen věděl, že bude platit jak mourovatej.
Když jsem došel před arénu, Ted už tam stál.Byl celý bledý a nervózně přešlapoval. Nad vchodem zářil obrovský nápis „Souboj šampionů: Hugo „the Hugger“ vs Kulkoruký Joe“. Chvíli jsem na tu parádu hleděl, jako kdyby se tam měla objevit zpráva o předem rozhodnutém výsledku a pak jsme si šli hledat naše místo. Ze známosti jsem sehnal dvě parádní místa na ochozu a abychom tam neseděli jen tak na sucho, koupil jsem ještě mně a Tedovi pivo. Sotva jsme si sedli, v aréně se setmělo a halou se ozval pronikavý hlas: „Dámy a pánové, vítám vás na dnešním utkání šampiónů! Sponzorem dnešního zápasu jsou Zbrojní závody Peimer & Son. Spoléhejte na kvalitu, kupujte zbraně Peimer & Son! A teď už přistupme k samotnému zápasu: v červeném rohu, obhájce titulu, dosud neporažený, úžasný Hugoooo “the Hugerrrr”” Arény se zmocnilo šílenství. Do ringu vlezl obrovský holohlavý chlap a tvářil se zle. Kolem něho poskakoval chlápek drobné postavy a nad hlavou mával pásem, větším než on sám.
„A v modrém rohu, vyzyvatel, chlap se smrtící ránou, Kulkorukýýýýý Jooooe!“ Do ringu vyskočil borec vyšší postavy, vysvalovanější než Hugo, ale rozhodně méně masivní. U obou boxerů stáli jejich trenéři a neustále do nich hučeli nějaké rady, jakoby celou taktiu vymysleli až teď. „A teď už, milí hosté mi nezbývá nic jiného, než odstartovat show! Připravte seeee, bude rrrrrachoooooooot!!!“
Sotva rozhodčí mávl, obě korby se do sebe pustily. Rozhodně se nešetřili
„Teda Frede, ti chlápci jsou fakt dobří. Vůbec bych netypl, že to mají nacvičené. Já dostat takovouto ránu, tak dávno ležím.“ Křičel na mě Ted v tom rachotu.
„To víš Tede, jsou to profíci, musí to vypadat opravdově“ odpověděl jsem mu zdánlivě klidně. Měl jsem strach, vypadalo to dost opravdově.
Protivníci kolem sebe v ringu kroužili a vyměňovali si údery. Sotva zápas začal, už tu byl konec prvního kola. Oba bojovníci byli spocení, jako by tam spolu tancovali dlouhé hodiny, moc si ale neoddechli a bylo tu druhé kolo. Nadšení boxerů neopadalo, spíše naopak. Mlátili zuřivě kolem sebe a zdálo se, že Joe měl trochu navrch. Fred s Tedem fandili a švihali rukama do vzduchu jako by tím chtěli jeho protivníka knockoutovat rovnou. Byli v takovém zapálení, že si sotva všimli, že uběhlo kolo třetí a nastoupilo čtvrté. Joe měl formu a zasazoval Hugovi jednu ránu za druhou. Fredovi tlouklo srdce. Joe vypadal dočista jako kulomet. Metal jeden úder za druhým a Hugo pomalu povoloval. Tlukot Fredova srdce dosáhl zběsilé frekvence. Hugovi tekla krev z celého ksichtu a už se snažil jen bránit. Joe se napřáhl na svůj finální úder a Hugo se ještě ze zoufalství pokusil svého soupeře naposled trefit… a Joe dostal obrovskou ránu přímo na bradu. Fredovo srdce se zastavilo. Joe se zapotácel, udělal pár kroků a skácel se na zem. Jeho hlava hlasitě zaduněla o podlahu ringu a následně všichni ohluchli v radostném jásotu diváků.
Fred se neopovažoval ani myslet. Podíval se na Teda a ten měl neuvěřitelně zmatený výraz.
„Frede, ale to knockautoval Hugo Joa. Nemělo to být naopak? Nebo jsme vsadili na toho…“ jak viděl Fredův výraz, bylo mu vše jasné.
„Ty idiote! Říkals, že je to tutovka! Že je to zaplacené! Říkals, že je to jasná věc!...“ k Fredovi doléhalo v tom hluku jen každé druhé slovo, ale nevnímal nic. Věděl, že je v průseru. Teď mu chybí pěkný balík peněz, který musí vrátit partě zabijáků. A neměl vůbec ponětí, kde ty prachy vezme. Musel přemýšlet. Musel na něco přijít. Musel odsud.
„Tede, vypadnem odsud!“ zařval Fred a zvedl se.


„Pane Padolski, tohle by vás mohlo zajímat“ bodyguard podal noviny postaršímu muži s bradkou a nepřátelským pohledem.
Titulek na novinách zněl: „Dům místního milionáře Roberta Peimera byl vyloupen, nic se však neztratilo“ a četl dál „Milionáře Peimera čekalo doma po příjezdu z dovolené nepříjemné překvapení. Dveře od jeho luxusní vily měly vylomený zámek a dům nesl známky toho, že v něm někdo cizí byl. Na celé kauze je však podivné to, že podle vyjádření samotného Peimera se z domu neztratilo nic než kufr s jeho osobnímy a bezcennýmy dokumenty“
„Pane Padolski, Nick Michailovič zmizel. Myslíme si, že se mu podařilo ten kufřík otevřít a s ním utekl.“
„Tak ten zasraný Rusák si myslí, že mi může jen tak ukrást co mi patří a zmizet? Už jste ho našli?“
„Ano pane, v mobilu, který dostal, bylo navigační zařízení. Zdá se, že jej má stále u sebe. Neutekl daleko, skrývá se v jednom z domů na druhé straně města.“
„Výborně. Půjdeme se se na tu krysu podívat. Připrav auto, chci se o to postarat osobně.“

Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli:
„Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“ ušklíbl se Fred.
„Tyvole, tak tomu říkám probuzení po opici… kde to jsem?“ mžoural kolem sebe Nick.
„Jsi tam, kde tě nikdo nenajde. A dost keců. Budeš s náma pěkně spolupracovat, jinak je po tobě ani nemrkneš, rozumíš co ti říkám?!“
„Jestli jste nějací buzeranti, tak to mě můžete rovnou zastřelit, páč do takovýho svinstva mě zaživa nedostanete.“
„Drž hubu Peimere! Chcem prachy. Tady máš počítač a ty nám pěkně převedeš milión na náš účet, jinak si můžeš jít rovnou kopat hrob!“
„Peimere? Já nejsem… kde bych já vzal meloun? To myslíte vážně?“
„Nedělej blbýho Peimere, my víme že ty prachy máš, tak je naval, jestli je ti tvůj život milej!“
„Frede, to nevypadá že to je on“ ozval se tiše Ted
„Ty drž hubu Tede, kdo by to asi byl? Z baráku Roberta Peimera asi těžko unesem posranýho Arnolda Schwarzeneggera, co říkáš?“ vztekal se Fred
„Hele kámo, tady Ted má pravdu. Já nejsem nějaký blbý Peimer! Já jsem Nick! V tom baráku jsem byl náhodou! “ bránil se Nick.
„Říkals že je to tutovka! Říkals že ty prachy má, že vyplatíme ty řezníky a že nám zbyde ještě balík! A víš co? Hovno! Žádný z tvých blbých plánů nevyšel! Že jsem se na to rovnou nevysral!“ Ted propadal zoufalství.
„Sakra drž hubu Tede! Povídám ti že tenhle chlápek je zlatej důl, budem bohatý!“ křičel Fred.
„Hovno budeme! Ten chlápek není tomu z novin ani trochu podobnej! Unesli jsme nesprávnýho chlapa a jediný co máme, je on a ten podělanej kufřík, co ani nejde otevřít!“ Ted zuřil.
„Kufřík? Vy máte ten kufřík?“ ozval se Nick.
„Ty drž hubu!“ zakřičeli dvojhlasně oba únosci.

Naráz se kdesi za dveřma ozvala hlasitá rána a do pokoje vtrhla pětice chlapů. Fred s Tedem hned šáhli po bouchačkách a mířili na nezvané hosty.
„Tak ty sis myslel, že můžeš vysrávat se samotným Padolskim? To asi nevíš s kým máš tu čest!“ Pětice byla po tuby ozbrojená a mířila na trojici v místnosti.
„A vy dva šašci jste kdo? Položte ty vaše stříkačky, nebo to do vás našijem“ řekl Padolski.
„Frede, jsou v přesile, možná bysme měli…“ ozval se Ted.
„Tak jo, tak jo, odložíme zbraně, ale musíte nás nechat odejít“ řekl nerozhodně Fred.
„Musíme tak leda hovno, chlapečku“ řekl Padolski a dál mířil Fredovi do obličeje. Ten pomalu položil zbraň na zem a Ted ho následoval.
„Dveře, Jacku.“ Jeden z obrovských chlapů hbitě zavřel dveře. „Tak, a teď vy sráči poznáte, proč se s Padolskim nevy…“ Přerušila ho rána dveří, které byly už podruhé vyraženy.
Do místnosti s šíleným řevem neběhlo několik pankáčů s brokovnicema a za nimi vešel pomalým krokem chlápek s dredama a obrovským kladivem.
„Výběrčí daní je tu. Někdo tady asi neumí platit dluhy včas! Hele, kdo vy sakra jste?“ řekl Kladivo.
„To bych se měl spíš ptát já vás! Okamžitě položte zbraně, nebo to do vás naperem!“ křikl Padolski.
„Vyser si oko dědku! A teď sypejte prachy, nebo to tady kluci rozstřílí napadrť!“ řekl vymahač Kladivo
„Já už se v ničem nevyznám“ šeptl Ted.
„Vy držte hubu!“ umlčeli je jednohlasně všichni ozbrojenci.

Nikdo si v tom zmatku nevšiml Nicka, který si nohou velice nenápadně podal Fredovu bouchačku, namířil na jednu gorilu zbraň vyštěkla.
Spustila se zběsilá palba ze všech stran. Pokoj se proměnil v hotové peklo. Všechny zbraně byly zaměstnány vyprazdňováním zásobníku do čehokoliv, co se hýbe. Kulky létaly vzduchem a nacházely nevybíravě své poněkud náhodné cíle.
Ohlušující střelba ustala po několika vteřiách a vše zahalila clona dýmu a prachu.
Když oblak usedl, nezbyl téměř nikdo, kdo by si mohl prohlédnout tu spoušť. Výstřely malou místnost rozmetaly do posledního kousíčku. V prachu a krvi se tu válely rozstřílená těla gangsterů, pankáčů a taky dvou naprostých smolařů, kterým byla holt dnešní smůla osudná. Všichni ale mrtví nebyli.

Nick si bouchačkou přestřelil pouta jimiž byl přivázán k židli, překročil pár mrtvol, šáhl pro kufřík a rychle vypadl.

Ten kufřík byl ale oříšek, to vám povím, ale pro člověka s mými schopnostmi nic nemožného. Opatrně jsem jej otevřel a a s úžasem jsem v něm našel hromádku nablýskaných diamantů. To víte, v týhle branži už jsem přesluhoval. Bylo na čase aby se rozhodlo, co se mnou bude. A když jsem smrťákovi utekl přímo před nosem, muselo to skončit jedině takto.
Co myslíte? Jak se mají na Bahamách? A co takhle zkusit Seychely? Prý se tam mají pěkně…

Víte co mám na tom alkoholu nejradši? Kocovinu.

Jo, fakt…
Asi si říkáte, co to tady ten chlap mele, lidi se snaží všemocně najít způsob, jak tu svou vlezlou opici zahnat a on nám tady bude tvrdit, že se mu to líbí. Ale zeptejte se jakéhokoli zběhlého alkoholika a bude vám muset potvrdit, že na tom něco je. Že je na té nepříjemné věci opravdu něco pěkného a že bez toho by ten chlast nebyl vlastně tak uplně ono.
Každá opice je trochu jiná, některá mírná, jiná brutální – je to člověk od člověka, záleží taky na divokosti předešlého večera a její podoba se v průběhu času mění.
Takový ten odporný stav: hlava jak střep, v hubě jako v polepšovně, žaludek na vodě – čloěk se tak sám nad sebou pozastaví a řekne si: „Tak a máš to, vole, to ti patří.“ Často nastává po opravdu těžkém večeru bezprostředně po probuzení a pak ještě nějakou dobu než se člověk stabilizuje. Prostě bič boží za to, co jsme to zas včera vyváděli, trest za všechen ten povyk, za všechny ty řeči a nevhodné poznámky co jich za ten večer bylo a taky je to takový poplatek, aby nám ten zlozvyk neprošel uplně tak zadarmo.
Ti šťastlivci, co se probudí ještě s promilemi v krvi to mají vůbec nejlepší. Krásně otupělý stav, žádné starosti, nikdo se zbytečně nehrne do žádné aktivity; ideální je procházka za slunečného počasí s modrou oblohou, třeba na nákup. Nevím jak to máte vy, ale mě v takových situacích všechno dojme. Člověk se raduje nad tou krásou, co je jí na světě, až mu to najednou začne být tak nějak líto, že je to všechno takové pomíjivé a že stejně nakonec všichni musíme zemřít a proč vlastně je člověk pořád sám když je kolem tolik lidí a proč vás ta prodavačka oškubala o jedenáct korun, příště se s nějakým dýškem může rozloučit.
Procento sebevražd je však v tomto stavu velice nízké, protože člověk je natolik příjemně unaven, že se mu do nějaké takové rozhodné akce nechce a tak si to nechá na později, kdy si to nakonec stejně rozmyslí.
Při kocovině většinou odpadají veškeré nepříjemné problémy se zácpou a to klidně i na celý den a vůbec, člověk se tak nějak pročistí a to i po duševní stránce, díky morální kocovině, která s tou fyzickou chodí ruku v ruce. To další den se potom cítíte jako nový člověk a je vám fajn.
Takže až do sebe budete příště po ránu cpát ibalgin, zastavte se na chvíli a zkuste vychutnat trošku té nezachytitelné, avšak lehce opakovatelné atmosféry. Pravděpodobně na nic převratného nedojdete, stejně jako po přečtení těchto řádků… ale v tom je právě ten život tak krásný.

Aktualizace

V současné době se tady toho moc nového neobjevuje a to z důvodu velkých fofrů ve škole. Avšak situace by se měla značně zlepšit, protože už toto úterý budu mít po všech zkouškách a tudíž budu mít hodně času na kraviny. Poté očekávejte aktualizace.
Všechny vás zdravím a nepijte víc než je zdrávo.

Neznámá holka

Vlak byl plný dusna, horka,
a v prostřed té bídy
jela prvotřídní holka
vozem druhé třídy.

A když píšu tyto řádky,
v hlavě se mi tvoří věta,
ať se místo cesty zpátky
vydá se mnou na kraj světa.

Variace na dívky - básničky na přání (omlouvám se)

Iva

Vyprázdnila Iva
soudek plný piva.
Teď se svůdně dívá,
zlitá jako slíva.

* * *

Jiřina

Jede po mně Jiřka -
ve sklepě jsem schovaný,
vyrazila dvířka
železem okovaný.

* * *

Vendula

"Deš ven?"
ptám se zpívající si dívky jménem Vendula.
"Ven du, la
la la la"

Lidojedská absolutní

Šla jsem ruku v ruce s ním,
když v tu ránu v bdění sním
o tom, že jej láskou sním...
...smím?