pátek 23. října 2009
Inzerát
Hledám krásnou, milou a chytrou slečnu, které bych mohl každý den psát, jak je krásná, milá a chytrá. A taky bych jí chtěl občas koupit nějaký dárek. Myslím to vážně, strašně mě to baví. Naprosto nezávazně. Fotka potěší, záliba ve škaredě nakreslených koních podmínkou.
Sladké sny
Už to bylo dva roky a on pořád míval sny, po kterých prostě nemohl spát. Nejhorší noční můry. Sny, ve kterých byl zase s ní - a které byly tak hrozné proto, protože už nikdy nebudou pravda.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
sobota 17. října 2009
Podmanivá
Podmanivá je výborné slovo a je škoda, že se používá tak málo. A to podle mého malého průzkumu existuje poměrně dost podmanivých věcí. Podle Seznamu je podmanivá například máta peprná, podmanivé je taky Bugatti 16 C Galibier (což je rozhodně pravda), Anglie, svět alpských růží, ale taky kámen, Miroslav Moravec, Google nebo Irena Budweiserová. Ale podmanivá jsi hlavně ty.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...
Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...
Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.
pátek 9. října 2009
SFP pack
Když je vám fakt blbě, všechno vás štve a máte depresi, tak je lepší nic nepsat. Jestli si totiž myslíte, že se z toho vypíšete, tak jste na omylu. Většina lidí se z toho stavu možná ve skutečnosti ani dostat nechce a svým zvráceným způsobem si v něm libují; píšou, jak je jim strašně mizerně, jací jsou chudáci a třeba mají i pravdu, ale ničemu tím moc nepomůžou.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.
Tak to by asi stačilo.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.
Tak to by asi stačilo.
úterý 29. září 2009
Tok
V životě každého muže nastane dříve či později jedno velmi zvláštní období. Ale musím vám říct, že o tom teda dnes rozhodně psát nebudu.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.
neděle 6. září 2009
Nemocniční blues...
V budově A, ve třetím patře na plicním oddělení, se nachází místo, které po třetí hodině ranní dostává velice mysteriózní atmosféru. Poslední hekání mých sousedů zcela utichne, začínám nějak zapomínat na ty rozpíchané žíly a odněkud ze skrýše vytáhnu nejlepší lahvinku minerálky, co jsem si šetřil na speciální příležitost a zbytek švestkových buchet od babičky. K tomu nějaká pomalá jazzová pijánovka a můžu psát o věcech minulých.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.
sobota 22. srpna 2009
Bonjour číslo dva
Za dvě hodiny jsme se prakticky nehli z místa. V autě je neskutečné vedro a tři smradlaví kamarádi. Ze řízení už neskutečně bolí krční páteř, jsem spocený a mám pocit že jsem se přilepil k sedadlu.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.
pátek 21. srpna 2009
Bonjour
Vstávám o půl sedmé, ty ještě spíš. Obléknu se do plavek a nátělníku a vydám se na pláž.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.
středa 5. srpna 2009
Friend Facts
Friend Facts je jedna facebooková aplikace, která mě dnes po ránu dost pobavila. Lidi odpovídají na různé více či méně důvěrné otázky o vás a když vy zase odpovídáte na otázky o nich, můžete se podívat, kdo vás jak hodnotil. A protože se tohle místo stává čím dál tím víc běžným, středoproudovým, blogerským vykecávalištím, tak vám tady nějaké ty humornější napíšu. Jestli to vtipné nebude, tak se omlouvám, ale mně v opici občas příjdou vtipné i smutné věci... a naopak. Takže:
Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava
Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo
Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo
Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež
Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?
No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.
Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava
Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo
Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo
Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež
Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?
No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.
sobota 25. července 2009
zápis, který pochopí jen lidé v mé hlavě
"Člověk by měl psát tak, jako by to nikdy nikdo neměl číst"
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.
Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".
Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.
Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.
Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".
Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.
Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...
úterý 14. července 2009
impotentní poznámka
Předem se musím všem mockrát omluvit, protože přicházím po takové obří menopauze s normálním, řadovým a poněkud podprůměrným deníčkovým zápisem, který se až stydím zveřejnit, ale uvidíme co z něho vyleze, protože jej vymýšlím za chodu.
Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.
Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.
čtvrtek 25. června 2009
pátek 12. června 2009
pozdrav z fronty
Karel Vás zdraví od bazénu s drinkem v ruce, pod vlajkou s půlměsícem a hvězdou. Jen co mi dodělají masáž a dopiju drink, budu zase zpět v naší krásné republice a něco vám napíšu.
čtvrtek 4. června 2009
pole
No a máme tu další omaovánky z druhé třídy, tentokrát konečně se zemědělskou tématikou.
Po dešti
Štěpán Přikryl, 2009
Cena: 53.000 ,-
Děkuji za pozornost.
*prodáno*
středa 3. června 2009
Nová kariéra
Takže, přátelé, včera jsem se rozhodl, že skončím se spisovatelstvím a dám se na malířství. Vyhrabal jsem někde polozatvrdlé temperky, stojan, pár starých štětců a šel ven malovat. Mým prvním dílem mělo být zobrazení přírodní scenérie - tento obraz se však nedochoval, protože jsem jej zničil těsně po dokončení; byl neobyčejně hnusný. Proto jsem se dnes vypravil koupit si nový štětec a dal se do tvorby nového díla. O něco níže vám tu předkládám to, co vzniklo.
Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!
Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.
Zátíší s modrým obrázkem,
Štěpán Přikryl 2009
Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!
Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.
pondělí 1. června 2009
2. místo
Tak Motyčka se svou písní Toilet blues získali 2. místo v kytarové aréně na www.guitarvolumeright.com! Ačkoliv kytara utekla o pouhých 25 hlasů, i tak je to velký úspěch a moc děkuju všem, kdo poslali hlas.
neděle 24. května 2009
holky 2
Když jsem psal o holkách minule, byl jsem v náladě, kdy se píšou takové ty lehké, bezstarostné kousky, které se každému líbí. No a teď jsem zase v náladě, kdy se píšou takové věci, které každý nerad slyší, ale to neznamená, že nejsou pravda.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.
pondělí 11. května 2009
Podivná, tragikomická, sci-fi povídka
Podíval jsem se na tebe upřímným pohledem a ty ses rozbrečela. Strachem. Něco tak škaredého jsi ještě nikdy neviděla. To už je tento týden potřetí, pomyslel jsem si.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.
-------------
Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.
-------------
Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.
pátek 8. května 2009
Robert Jordan
Tohle bude úplně řadový zápis, který můžeme často vydět na blozích (6. pád od "blog", zní to pěkně blbě, co?) čtrnactiletých, pubertálních dívčin, ve stylu milý deníčku, blablabla, tokio hotel, bla bla. Slouží jenom k tomu, abych se vyhnul ještě na nějakou dobu psaní, které musím udělat a nechci.
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.
A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!
Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.
A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!
Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...
úterý 5. května 2009
holky
Napíšu knihu.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)