Bonjour číslo dva

Za dvě hodiny jsme se prakticky nehli z místa. V autě je neskutečné vedro a tři smradlaví kamarádi. Ze řízení už neskutečně bolí krční páteř, jsem spocený a mám pocit že jsem se přilepil k sedadlu.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.

Bonjour

Vstávám o půl sedmé, ty ještě spíš. Obléknu se do plavek a nátělníku a vydám se na pláž.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.

Friend Facts

Friend Facts je jedna facebooková aplikace, která mě dnes po ránu dost pobavila. Lidi odpovídají na různé více či méně důvěrné otázky o vás a když vy zase odpovídáte na otázky o nich, můžete se podívat, kdo vás jak hodnotil. A protože se tohle místo stává čím dál tím víc běžným, středoproudovým, blogerským vykecávalištím, tak vám tady nějaké ty humornější napíšu. Jestli to vtipné nebude, tak se omlouvám, ale mně v opici občas příjdou vtipné i smutné věci... a naopak. Takže:


Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava

Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo

Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo

Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé

Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež

Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau

Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?

No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.

zápis, který pochopí jen lidé v mé hlavě

"Člověk by měl psát tak, jako by to nikdy nikdo neměl číst"
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.

Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".

Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.

Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...

impotentní poznámka

Předem se musím všem mockrát omluvit, protože přicházím po takové obří menopauze s normálním, řadovým a poněkud podprůměrným deníčkovým zápisem, který se až stydím zveřejnit, ale uvidíme co z něho vyleze, protože jej vymýšlím za chodu.

Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.

Tak co, bude už konečně něco...

...nebo už je po tobě, vole?

pozdrav z fronty

Karel Vás zdraví od bazénu s drinkem v ruce, pod vlajkou s půlměsícem a hvězdou. Jen co mi dodělají masáž a dopiju drink, budu zase zpět v naší krásné republice a něco vám napíšu.

pole

No a máme tu další omaovánky z druhé třídy, tentokrát konečně se zemědělskou tématikou.

Po dešti

Štěpán Přikryl, 2009

Cena: 53.000 ,-

Děkuji za pozornost.

*prodáno*

Nová kariéra

Takže, přátelé, včera jsem se rozhodl, že skončím se spisovatelstvím a dám se na malířství. Vyhrabal jsem někde polozatvrdlé temperky, stojan, pár starých štětců a šel ven malovat. Mým prvním dílem mělo být zobrazení přírodní scenérie - tento obraz se však nedochoval, protože jsem jej zničil těsně po dokončení; byl neobyčejně hnusný. Proto jsem se dnes vypravil koupit si nový štětec a dal se do tvorby nového díla. O něco níže vám tu předkládám to, co vzniklo.

Zátíší s modrým obrázkem,

Štěpán Přikryl 2009

Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!

Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.

2. místo

Tak Motyčka se svou písní Toilet blues získali 2. místo v kytarové aréně na www.guitarvolumeright.com! Ačkoliv kytara utekla o pouhých 25 hlasů, i tak je to velký úspěch a moc děkuju všem, kdo poslali hlas.

holky 2

Když jsem psal o holkách minule, byl jsem v náladě, kdy se píšou takové ty lehké, bezstarostné kousky, které se každému líbí. No a teď jsem zase v náladě, kdy se píšou takové věci, které každý nerad slyší, ale to neznamená, že nejsou pravda.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.

Podivná, tragikomická, sci-fi povídka

Podíval jsem se na tebe upřímným pohledem a ty ses rozbrečela. Strachem. Něco tak škaredého jsi ještě nikdy neviděla. To už je tento týden potřetí, pomyslel jsem si.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.

-------------

Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.

Robert Jordan

Tohle bude úplně řadový zápis, který můžeme často vydět na blozích (6. pád od "blog", zní to pěkně blbě, co?) čtrnactiletých, pubertálních dívčin, ve stylu milý deníčku, blablabla, tokio hotel, bla bla. Slouží jenom k tomu, abych se vyhnul ještě na nějakou dobu psaní, které musím udělat a nechci.
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.

A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!





Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...

holky

Napíšu knihu.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.

Milý deníčku

Denně potkávám přímo na ulici hromadu pozoruhodných lidí, asi si je začnu zapisovat nebo co. Tak třeba dneska mi jedna úplně cizí ženská na nádraží nabídla sex. Ale od začátku.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.

"Jo, mám" povídám.
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:

"Ty, pakuj od tama!"
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:

"Héj!"
A náš útočný cyklista na to:

"Co héj?" a tak, jak rychle se objevil, zase i zmizel.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.

Důstojné stáří

"Dnešek byl dost dobrý" - chtěl jsem napsat ještě před chvílí. Ale teď ke konci se nějak pokazil. Když jsem právě vyšel z hospody, ležel na zemi nějaký pán. Byl hlavou vzhůru ze schodů a vypadalo to, že dost škaredě spadl. Nad ním seděla větší skupina lidí v mém věku a dobře se bavila. Nikdo ho nezvedl. Tak jsem za ním přišel a zeptal jsem se: "Není vám nic? Můžu vám nějak pomoct?"
Byl pěkně namol, ale mluvil artikulovaně.
"Jste strašně hodnej. Víte, já mám pětašedesát a už tu ležím aspoň půl hodiny. Trochu sem přebral a nemůžu se vůbec zvednout"
Tak jsem ho zvedl, byl drobné postavy, trochu od krve, ale slušně oblečený a vedle něj ležel dost elegantní klobouk.
"Kde to jsem? Prosímvás, nemůžu si tady někde dát kafe? Já vám dám peníze, jste strašně hodnej"
Nemohl sám stát, tak jsem ho posadil a šel pryč a bylo mně ho tak nějak líto; docela by mě zajímalo, jak dopadne. A taky jestli se mu něco stalo, že se tak ožral, nebo jestli je to jeho normální večer. A taky by mě zajímalo, jestli mám potřebu pomáhat z čiré dobrosrdečnosti, nebo se jen bojím, že až budu ležet ožralej na zemi já, tak mě taky nikdo nezvedne...

tralalá

http://leteckaposta.cz/172923814 - tady si můžete celých 21 dní stahovat písničku, ke které jsem nazpíval hlasy za ochotného doprovodu Manu Chao:)

Hrajeme si s písmenky

Rytí do lina,
lití do Rýna,
líná rýna,
rozlítí se, líná...

...a není to ničí vina

Vaříme pohádku

Akademik vám bude s chutí vyprávět, že literatura pro děti není vůbec jednoduchou záležitostí a že jen pro lehké seznmení se s touto problematikou je potřeba absolvovat minimálně jeden celosemestrální kurz. To je kec. My vám dnes v našem pořadu předvedeme recept, podle něhož si můžete takovou pohádku pro děti uvařit sami a to v běžných, domácích podmínkách.
Předem je třeba upozornit, že volba surovin závisí především na vkusu a inteligenci vašich hladových posluchačů - dětí. Tím pádem se nacházíme před docela snadným úkolem, jelikož jak je známo, děti jsou dost hloupé a o nějakém vkusu se dá jen těžko hovořit. Sežerou vám skoro všechno. Přistupmě nyní k samotné přípravě duševního pokrmu.
Najemno pokrájíme "za devatero horami" spolu s "byl jednou jeden" a vhodíme na list papíru, kde dozlatova osmažíme. Až nás suroviny začnou nudit (0-10 minut, podle náročnosti), rozklepneme do směsi několik postav. Pro patřičný kontrast chutí je třeba volit postavy záporné i kladné, kladné by však měly nakonec vždy mít chuťovou převahu. Volíme s rozvahou, ikdyž existuje nespočet chutných kombinací a při troše opatrnosti nemůžete chybovat. Z kladných surovin se nejčastěji používá většinou princ, princezna, pohádkový dědeček, dcera, pohádková babička, dobrá víla, moudrý král, kašpárek a hloupý Honza, z těch záporných to bývá čert, ježibaba, vodník, drak, zlá královna, zlá pohádková babička, macecha a či vlk transvetita. Některé suroviny se k sobě nehodí, pokud například smícháme pohádkového dědečka, moudrého krále a ježibabu, nedosáhneme požadovaného výsledku, protože je potřeba volit poněkud čerstvější suroviny. Z vyzkoušených jsou to například hloupý honza a čert, macecha a její nevlastní dcera, nebo delikátní trojkombinace princ-drak-princezna.
Vše zalijeme omáčkou, kterou si předem připravíme z naivního příběhu a kýčovitě zpracovaného prostředí.
Za stáleho míchání vaříme na mírném plameni, dokud pokrm nezhoustne. Pokud se nám nedaří dosáhnout požadované konzistence, přidáme kapku osvědčených pohádkových frází, ukradených od jiných autorů.
Nakonec přisypeme 10dkg "žili šťastně až do smrti" a necháme dojít.
Možno na každou porci nastrouhat trochu "morálního ponaučení", které však v pohádce nemá žádný praktický efekt.
Servírujeme barvitým hlasem a pokud možno opakovaně, dokud se pohádka nezačne líbit.
Poté jen sledujeme, jak děti znechuceně odcházejí od své nedojezené pohádky a jdou se dívat na digimony.
Dobrou chuť.

bla

Dobrý večer. Úspěšně jsem se dnes vrátil po týdnu hor domů a tak chci jen ze samé dobré nálady pozdravit a jako bonus tu mám dvě básničky

* * *

Nemám rád sny o tobě,
v jakékoli podobě -
jak se můžu smířit s tím,
že se ráno probudím?

Ráno máš mě zase ráda
jenom jako kamaráda.
A já tě mám taký rád…
víc, než by se mohlo zdát.

* * *

Ti co blbě nekecají
po vodce a po rumu
v hlavě všechno v cajku mají
a stále dost rozumu
i po vínu a po pivu -
těší se mému obdivu

* * *

A to je dnes vše...