Karel Motyčka vstal, vyšel před dům a umyl si obličej dešťovou vodou, napadanou ve vědru. Nechal chvíli zavřené oči a jen tak poslouchal okolní krajinu. Slunce bylo velké a rychle mu sušilo tvář, když ležel na měkké a studené trávě. Hladil ji rukama a zkoušel nasát její vůni. Obloha byla zářivě modrobílá a v dáli na kopci se pásla kráva. Zvon který měla uvázaný na krku se líně pohupoval, když si kráva spokojeně libovala, že skoro všechno, co je kolem ní, je pro ni jídlo. Takové štěstí Karel Motyčka neměl, ale nepřipadal si o nic méně šťastnější. Nedaleko něj byla mýtinka pokrytá polštářem z borůvek a mechu a za ní tekl malý potůček, jehož žbluňkání vydalo za všechnu muziku světa. Někdo šel kolem, zastavil blízko Karla Motyčky, chíli pozoroval přírodu a potom šel beze slova zase dál. Za chvilku už jeho kroky splynuly s šuměním trávy... a se zvoněním krávy, která si ho nejspíš ani nevšimla.
Byl čas se zvednout a dát najíst králíkům, kteří už z hladu začali provozovat všemožné kratochvíle; trochu pohnojit prasata, celé nervózní z čistoty kolem sebe a taky pro sebe si udělat nějaký ten kus žvance. A protože půjde dát i slepicím, nejspíš to budou vajíčka, co posnídá.
Otevřel oči, aby zkontroloval, jestli vše je tak, jak si to představoval a žasl, když zjistil, že ve skutečnosti je všechno mnohem krásnější - těch barev co bylo kolem, ty tvary, to se nedá jen tak vymyslet nebo představit si, to musí člověk zažít na tom krásném světě. Za ty roky se mu ten pohled neokoukal a taky ani nemohl, protože svět je pokaždé něčím jiný, ikdyž je to pořád on a nemění se. Možná to byl Karel, kdo se měnil - najednou mu přišlo všechno na světě jasné a všechny problémy vyřešené - a nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl tvrdit opak.
Vstal tedy dnes už podruhé a vydal se vstříc novému dni s přesvědčením, že mu dnešek nemůže nic pokazit.
Žádné komentáře:
Okomentovat