Z deníku vraha

pondělí, 11. 5.
Předevčírem se k nám do domu přistěhovala nová podnájemnice. Jmenuje se Marie, má dlouhé hnědé vlasy a krásné nohy. Bydlí hned vedle mě.
U nás v domě jsou stěny tenké a když přiložíte ucho ke stěně, můžete dost dobře slyšet, co váš soused zrovna dělá.
Z Marie se vyklubala vášnivá violoncellistka. V jednom kuse cvičí a musím říct, že ač jsou to pořád jen samé stupnice, zní to překrásně. Večer cvičí klidně i několik hodin, dřív, než jde do koupelny, osprchuje se, vyčistí si zuby a jde spát. V noci překrásně oddechuje a občas něco nezřetelného mumlá ze spaní. Většinou jde kolem čtvrté hodiny ranní na záchod a jde zase spát. Musím říct, že se mi Marie moc líbí a pořád na ni myslím.

čtvrtek, 14. 5.
Dnes jsem nechal Marii přede dveřmi květiny, zazvonil jsem a rychle jsem utíkal domů poslouchat, co na ně bude říkat. Neříkala nic, ale myslím, že si je dala do vázy na stůl. Kéž bych tak měl nějaké kukátko, měl bych lepší přehled o tom, co zrovna Marie dělá. Někdy, když poslouchám u stěny, mám pocit, jako bych na stěně cítil na druhé straně Mariino ucho. Určitě máme hodně společného.

pátek, 15. 5.
Dnes Marie přišla z práce o dvě hodiny později, než obvykle chodí. Nevím, kde byla, ale neměla by se toulat v tak pozdní hodinu sama venku. Je to nebezpečné, kdoví na jakého úchyla by mohla narazit.

sobota, 16. 5.
Dnešek je můj šťastný den! Když Marie odcházela ráno z bytu, rychle jsem otevřel a dělal jsem, jakože jdu vynést odpadky. A neuhádnete co se stalo – dali jsme se do řeči a ona mě pozvala k sobě na zítřejší oběd! Myslím, že se jí moc líbím. Má o moc hezčí úsměv, než jsem si představoval. Do zítřka napětím asi nezaspím, myslím, že budu Marii poslouchat celou noc.

neděle, 17. 5.
Oběd u Marie byl úžasný. Uvařila koprovou omáčku a vše bylo krásné. Marie má moc pěkný byt, ikdyž ještě není úplně zařízený. Na stole opravdu měla květiny ode mě! Myslím, že to je jasné znamení, že se jí líbím. Rozloučili jsme se a já šel domů poslouchat, jak svýma něžnýma ručkama umývá nádobí.

středa, 20. 5.
Dnešní den byl konec všeho! Marii navštívil nějaký chlap, kterému říkala Radek a měl odporný hlas. Chvíli se spolu dívali na televizi a po krátkém momentu nezřetelného ticha to přišlo. Začali se spolu milovat. Docela určitě to muselo být ono, jsem si jistý, Mariino vzdychání říkalo víc než dost. Jsem zdrcen. Mám zlost na celý svět a hlavně na Marii. Je to nespravedlivé, to já jsem ji opravdu miloval.

čtvrtek, 21. 5.
Ráno to je snad ještě horší. Mám pocit, že jsem byl podveden, že mi to udělala Marie schválně a zničila ten náš krásný vztah. Ale vím přesně, co dělat.
Nechal jsem Marii za dveřmi dopis, ať mě zítra o půl desáté večer čeká u kašny v parku, že jí potřebuju něco důležitého říct.

pátek, 22. 5.
Marie přišla na naši schůzku o čtyři minuty později, než jsme se dohodli. V parku byla už tma a pouliční osvětlení nedostatečně ozařovalo malou cestičku, kterou jsme se vydali až na kopeček, odkud byl krásný výhled na celé město. Marie se otočila ke mně zády a zeptala se, co jsem jí to chtěl říct.
Byl jsem jako v tranzu, příští události si pamatuju jen mlhavě. Vím jen, že třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy předmět, který jsem zde uschoval a omotal jí ho kolem krku.
Zašeptal jsem jí do ucha: „Všechno krásné musí jednou zemřít, tak jako zemřelo to krásné mezi náma“
Ani nemukla.
Utíkal jsem potom rychle domů, kde jsem brečel celou noc.

sobota, 23. 5.
Zabil jsem chlapa! Byl jsem z předešlé noci tak vedle, že když jsem jel ráno do práce, sotva jsem stihl zareagovat, když mi pod kola auta vběhl starší pán. Nehodu nepřežil. Celý den jsem strávil na policejní stanici, kde mi brali krev, vyslíchali mě a nakonec mě pustili s tím, že vše prošetří.
Večer se tu stavila Marie s tím, že je jí líto, že jsem náš vztah asi špatně pochopil, že si ten náhrdelník nemůže vzít a že by byla ráda, kdybychom zůstali přátelé. Neměl jsem na ni po dnešku moc náladu, tak jsem ji odbyl a šel do hospody na pivo.