pátek 12. června 2009
pozdrav z fronty
Karel Vás zdraví od bazénu s drinkem v ruce, pod vlajkou s půlměsícem a hvězdou. Jen co mi dodělají masáž a dopiju drink, budu zase zpět v naší krásné republice a něco vám napíšu.
čtvrtek 4. června 2009
pole
No a máme tu další omaovánky z druhé třídy, tentokrát konečně se zemědělskou tématikou.
Po dešti
Štěpán Přikryl, 2009
Cena: 53.000 ,-
Děkuji za pozornost.
*prodáno*
středa 3. června 2009
Nová kariéra
Takže, přátelé, včera jsem se rozhodl, že skončím se spisovatelstvím a dám se na malířství. Vyhrabal jsem někde polozatvrdlé temperky, stojan, pár starých štětců a šel ven malovat. Mým prvním dílem mělo být zobrazení přírodní scenérie - tento obraz se však nedochoval, protože jsem jej zničil těsně po dokončení; byl neobyčejně hnusný. Proto jsem se dnes vypravil koupit si nový štětec a dal se do tvorby nového díla. O něco níže vám tu předkládám to, co vzniklo.
Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!
Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.
Zátíší s modrým obrázkem,
Štěpán Přikryl 2009
Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!
Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.
pondělí 1. června 2009
2. místo
Tak Motyčka se svou písní Toilet blues získali 2. místo v kytarové aréně na www.guitarvolumeright.com! Ačkoliv kytara utekla o pouhých 25 hlasů, i tak je to velký úspěch a moc děkuju všem, kdo poslali hlas.
neděle 24. května 2009
holky 2
Když jsem psal o holkách minule, byl jsem v náladě, kdy se píšou takové ty lehké, bezstarostné kousky, které se každému líbí. No a teď jsem zase v náladě, kdy se píšou takové věci, které každý nerad slyší, ale to neznamená, že nejsou pravda.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.
pondělí 11. května 2009
Podivná, tragikomická, sci-fi povídka
Podíval jsem se na tebe upřímným pohledem a ty ses rozbrečela. Strachem. Něco tak škaredého jsi ještě nikdy neviděla. To už je tento týden potřetí, pomyslel jsem si.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.
-------------
Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.
-------------
Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.
pátek 8. května 2009
Robert Jordan
Tohle bude úplně řadový zápis, který můžeme často vydět na blozích (6. pád od "blog", zní to pěkně blbě, co?) čtrnactiletých, pubertálních dívčin, ve stylu milý deníčku, blablabla, tokio hotel, bla bla. Slouží jenom k tomu, abych se vyhnul ještě na nějakou dobu psaní, které musím udělat a nechci.
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.
A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!
Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.
A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!
Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...
úterý 5. května 2009
holky
Napíšu knihu.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.
středa 15. dubna 2009
Milý deníčku
Denně potkávám přímo na ulici hromadu pozoruhodných lidí, asi si je začnu zapisovat nebo co. Tak třeba dneska mi jedna úplně cizí ženská na nádraží nabídla sex. Ale od začátku.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.
"Jo, mám" povídám.
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:
"Ty, pakuj od tama!"
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:
"Héj!"
A náš útočný cyklista na to:
A náš útočný cyklista na to:
"Co héj?" a tak, jak rychle se objevil, zase i zmizel.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.
sobota 11. dubna 2009
Důstojné stáří
"Dnešek byl dost dobrý" - chtěl jsem napsat ještě před chvílí. Ale teď ke konci se nějak pokazil. Když jsem právě vyšel z hospody, ležel na zemi nějaký pán. Byl hlavou vzhůru ze schodů a vypadalo to, že dost škaredě spadl. Nad ním seděla větší skupina lidí v mém věku a dobře se bavila. Nikdo ho nezvedl. Tak jsem za ním přišel a zeptal jsem se: "Není vám nic? Můžu vám nějak pomoct?"
Byl pěkně namol, ale mluvil artikulovaně.
"Jste strašně hodnej. Víte, já mám pětašedesát a už tu ležím aspoň půl hodiny. Trochu sem přebral a nemůžu se vůbec zvednout"
Tak jsem ho zvedl, byl drobné postavy, trochu od krve, ale slušně oblečený a vedle něj ležel dost elegantní klobouk.
"Kde to jsem? Prosímvás, nemůžu si tady někde dát kafe? Já vám dám peníze, jste strašně hodnej"
Nemohl sám stát, tak jsem ho posadil a šel pryč a bylo mně ho tak nějak líto; docela by mě zajímalo, jak dopadne. A taky jestli se mu něco stalo, že se tak ožral, nebo jestli je to jeho normální večer. A taky by mě zajímalo, jestli mám potřebu pomáhat z čiré dobrosrdečnosti, nebo se jen bojím, že až budu ležet ožralej na zemi já, tak mě taky nikdo nezvedne...
Byl pěkně namol, ale mluvil artikulovaně.
"Jste strašně hodnej. Víte, já mám pětašedesát a už tu ležím aspoň půl hodiny. Trochu sem přebral a nemůžu se vůbec zvednout"
Tak jsem ho zvedl, byl drobné postavy, trochu od krve, ale slušně oblečený a vedle něj ležel dost elegantní klobouk.
"Kde to jsem? Prosímvás, nemůžu si tady někde dát kafe? Já vám dám peníze, jste strašně hodnej"
Nemohl sám stát, tak jsem ho posadil a šel pryč a bylo mně ho tak nějak líto; docela by mě zajímalo, jak dopadne. A taky jestli se mu něco stalo, že se tak ožral, nebo jestli je to jeho normální večer. A taky by mě zajímalo, jestli mám potřebu pomáhat z čiré dobrosrdečnosti, nebo se jen bojím, že až budu ležet ožralej na zemi já, tak mě taky nikdo nezvedne...
úterý 31. března 2009
tralalá
http://leteckaposta.cz/172923814 - tady si můžete celých 21 dní stahovat písničku, ke které jsem nazpíval hlasy za ochotného doprovodu Manu Chao:)
pátek 27. března 2009
Vaříme pohádku
Akademik vám bude s chutí vyprávět, že literatura pro děti není vůbec jednoduchou záležitostí a že jen pro lehké seznmení se s touto problematikou je potřeba absolvovat minimálně jeden celosemestrální kurz. To je kec. My vám dnes v našem pořadu předvedeme recept, podle něhož si můžete takovou pohádku pro děti uvařit sami a to v běžných, domácích podmínkách.
Předem je třeba upozornit, že volba surovin závisí především na vkusu a inteligenci vašich hladových posluchačů - dětí. Tím pádem se nacházíme před docela snadným úkolem, jelikož jak je známo, děti jsou dost hloupé a o nějakém vkusu se dá jen těžko hovořit. Sežerou vám skoro všechno. Přistupmě nyní k samotné přípravě duševního pokrmu.
Najemno pokrájíme "za devatero horami" spolu s "byl jednou jeden" a vhodíme na list papíru, kde dozlatova osmažíme. Až nás suroviny začnou nudit (0-10 minut, podle náročnosti), rozklepneme do směsi několik postav. Pro patřičný kontrast chutí je třeba volit postavy záporné i kladné, kladné by však měly nakonec vždy mít chuťovou převahu. Volíme s rozvahou, ikdyž existuje nespočet chutných kombinací a při troše opatrnosti nemůžete chybovat. Z kladných surovin se nejčastěji používá většinou princ, princezna, pohádkový dědeček, dcera, pohádková babička, dobrá víla, moudrý král, kašpárek a hloupý Honza, z těch záporných to bývá čert, ježibaba, vodník, drak, zlá královna, zlá pohádková babička, macecha a či vlk transvetita. Některé suroviny se k sobě nehodí, pokud například smícháme pohádkového dědečka, moudrého krále a ježibabu, nedosáhneme požadovaného výsledku, protože je potřeba volit poněkud čerstvější suroviny. Z vyzkoušených jsou to například hloupý honza a čert, macecha a její nevlastní dcera, nebo delikátní trojkombinace princ-drak-princezna.
Vše zalijeme omáčkou, kterou si předem připravíme z naivního příběhu a kýčovitě zpracovaného prostředí.
Za stáleho míchání vaříme na mírném plameni, dokud pokrm nezhoustne. Pokud se nám nedaří dosáhnout požadované konzistence, přidáme kapku osvědčených pohádkových frází, ukradených od jiných autorů.
Nakonec přisypeme 10dkg "žili šťastně až do smrti" a necháme dojít.
Možno na každou porci nastrouhat trochu "morálního ponaučení", které však v pohádce nemá žádný praktický efekt.
Servírujeme barvitým hlasem a pokud možno opakovaně, dokud se pohádka nezačne líbit.
Poté jen sledujeme, jak děti znechuceně odcházejí od své nedojezené pohádky a jdou se dívat na digimony.
Dobrou chuť.
Předem je třeba upozornit, že volba surovin závisí především na vkusu a inteligenci vašich hladových posluchačů - dětí. Tím pádem se nacházíme před docela snadným úkolem, jelikož jak je známo, děti jsou dost hloupé a o nějakém vkusu se dá jen těžko hovořit. Sežerou vám skoro všechno. Přistupmě nyní k samotné přípravě duševního pokrmu.
Najemno pokrájíme "za devatero horami" spolu s "byl jednou jeden" a vhodíme na list papíru, kde dozlatova osmažíme. Až nás suroviny začnou nudit (0-10 minut, podle náročnosti), rozklepneme do směsi několik postav. Pro patřičný kontrast chutí je třeba volit postavy záporné i kladné, kladné by však měly nakonec vždy mít chuťovou převahu. Volíme s rozvahou, ikdyž existuje nespočet chutných kombinací a při troše opatrnosti nemůžete chybovat. Z kladných surovin se nejčastěji používá většinou princ, princezna, pohádkový dědeček, dcera, pohádková babička, dobrá víla, moudrý král, kašpárek a hloupý Honza, z těch záporných to bývá čert, ježibaba, vodník, drak, zlá královna, zlá pohádková babička, macecha a či vlk transvetita. Některé suroviny se k sobě nehodí, pokud například smícháme pohádkového dědečka, moudrého krále a ježibabu, nedosáhneme požadovaného výsledku, protože je potřeba volit poněkud čerstvější suroviny. Z vyzkoušených jsou to například hloupý honza a čert, macecha a její nevlastní dcera, nebo delikátní trojkombinace princ-drak-princezna.
Vše zalijeme omáčkou, kterou si předem připravíme z naivního příběhu a kýčovitě zpracovaného prostředí.
Za stáleho míchání vaříme na mírném plameni, dokud pokrm nezhoustne. Pokud se nám nedaří dosáhnout požadované konzistence, přidáme kapku osvědčených pohádkových frází, ukradených od jiných autorů.
Nakonec přisypeme 10dkg "žili šťastně až do smrti" a necháme dojít.
Možno na každou porci nastrouhat trochu "morálního ponaučení", které však v pohádce nemá žádný praktický efekt.
Servírujeme barvitým hlasem a pokud možno opakovaně, dokud se pohádka nezačne líbit.
Poté jen sledujeme, jak děti znechuceně odcházejí od své nedojezené pohádky a jdou se dívat na digimony.
Dobrou chuť.
sobota 28. února 2009
bla
Dobrý večer. Úspěšně jsem se dnes vrátil po týdnu hor domů a tak chci jen ze samé dobré nálady pozdravit a jako bonus tu mám dvě básničky
* * *
Nemám rád sny o tobě,
v jakékoli podobě -
jak se můžu smířit s tím,
že se ráno probudím?
Ráno máš mě zase ráda
jenom jako kamaráda.
A já tě mám taký rád…
víc, než by se mohlo zdát.
Ti co blbě nekecají
po vodce a po rumu
v hlavě všechno v cajku mají
a stále dost rozumu
i po vínu a po pivu -
těší se mému obdivu
* * *
A to je dnes vše...
středa 18. února 2009
Z deníku vraha
pondělí, 11. 5.
Předevčírem se k nám do domu přistěhovala nová podnájemnice. Jmenuje se Marie, má dlouhé hnědé vlasy a krásné nohy. Bydlí hned vedle mě.
U nás v domě jsou stěny tenké a když přiložíte ucho ke stěně, můžete dost dobře slyšet, co váš soused zrovna dělá.
Z Marie se vyklubala vášnivá violoncellistka. V jednom kuse cvičí a musím říct, že ač jsou to pořád jen samé stupnice, zní to překrásně. Večer cvičí klidně i několik hodin, dřív, než jde do koupelny, osprchuje se, vyčistí si zuby a jde spát. V noci překrásně oddechuje a občas něco nezřetelného mumlá ze spaní. Většinou jde kolem čtvrté hodiny ranní na záchod a jde zase spát. Musím říct, že se mi Marie moc líbí a pořád na ni myslím.
čtvrtek, 14. 5.
Dnes jsem nechal Marii přede dveřmi květiny, zazvonil jsem a rychle jsem utíkal domů poslouchat, co na ně bude říkat. Neříkala nic, ale myslím, že si je dala do vázy na stůl. Kéž bych tak měl nějaké kukátko, měl bych lepší přehled o tom, co zrovna Marie dělá. Někdy, když poslouchám u stěny, mám pocit, jako bych na stěně cítil na druhé straně Mariino ucho. Určitě máme hodně společného.
pátek, 15. 5.
Dnes Marie přišla z práce o dvě hodiny později, než obvykle chodí. Nevím, kde byla, ale neměla by se toulat v tak pozdní hodinu sama venku. Je to nebezpečné, kdoví na jakého úchyla by mohla narazit.
sobota, 16. 5.
Dnešek je můj šťastný den! Když Marie odcházela ráno z bytu, rychle jsem otevřel a dělal jsem, jakože jdu vynést odpadky. A neuhádnete co se stalo – dali jsme se do řeči a ona mě pozvala k sobě na zítřejší oběd! Myslím, že se jí moc líbím. Má o moc hezčí úsměv, než jsem si představoval. Do zítřka napětím asi nezaspím, myslím, že budu Marii poslouchat celou noc.
neděle, 17. 5.
Oběd u Marie byl úžasný. Uvařila koprovou omáčku a vše bylo krásné. Marie má moc pěkný byt, ikdyž ještě není úplně zařízený. Na stole opravdu měla květiny ode mě! Myslím, že to je jasné znamení, že se jí líbím. Rozloučili jsme se a já šel domů poslouchat, jak svýma něžnýma ručkama umývá nádobí.
středa, 20. 5.
Dnešní den byl konec všeho! Marii navštívil nějaký chlap, kterému říkala Radek a měl odporný hlas. Chvíli se spolu dívali na televizi a po krátkém momentu nezřetelného ticha to přišlo. Začali se spolu milovat. Docela určitě to muselo být ono, jsem si jistý, Mariino vzdychání říkalo víc než dost. Jsem zdrcen. Mám zlost na celý svět a hlavně na Marii. Je to nespravedlivé, to já jsem ji opravdu miloval.
čtvrtek, 21. 5.
Ráno to je snad ještě horší. Mám pocit, že jsem byl podveden, že mi to udělala Marie schválně a zničila ten náš krásný vztah. Ale vím přesně, co dělat.
Nechal jsem Marii za dveřmi dopis, ať mě zítra o půl desáté večer čeká u kašny v parku, že jí potřebuju něco důležitého říct.
pátek, 22. 5.
Marie přišla na naši schůzku o čtyři minuty později, než jsme se dohodli. V parku byla už tma a pouliční osvětlení nedostatečně ozařovalo malou cestičku, kterou jsme se vydali až na kopeček, odkud byl krásný výhled na celé město. Marie se otočila ke mně zády a zeptala se, co jsem jí to chtěl říct.
Byl jsem jako v tranzu, příští události si pamatuju jen mlhavě. Vím jen, že třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy předmět, který jsem zde uschoval a omotal jí ho kolem krku.
Zašeptal jsem jí do ucha: „Všechno krásné musí jednou zemřít, tak jako zemřelo to krásné mezi náma“
Ani nemukla.
Utíkal jsem potom rychle domů, kde jsem brečel celou noc.
sobota, 23. 5.
Zabil jsem chlapa! Byl jsem z předešlé noci tak vedle, že když jsem jel ráno do práce, sotva jsem stihl zareagovat, když mi pod kola auta vběhl starší pán. Nehodu nepřežil. Celý den jsem strávil na policejní stanici, kde mi brali krev, vyslíchali mě a nakonec mě pustili s tím, že vše prošetří.
Večer se tu stavila Marie s tím, že je jí líto, že jsem náš vztah asi špatně pochopil, že si ten náhrdelník nemůže vzít a že by byla ráda, kdybychom zůstali přátelé. Neměl jsem na ni po dnešku moc náladu, tak jsem ji odbyl a šel do hospody na pivo.
Předevčírem se k nám do domu přistěhovala nová podnájemnice. Jmenuje se Marie, má dlouhé hnědé vlasy a krásné nohy. Bydlí hned vedle mě.
U nás v domě jsou stěny tenké a když přiložíte ucho ke stěně, můžete dost dobře slyšet, co váš soused zrovna dělá.
Z Marie se vyklubala vášnivá violoncellistka. V jednom kuse cvičí a musím říct, že ač jsou to pořád jen samé stupnice, zní to překrásně. Večer cvičí klidně i několik hodin, dřív, než jde do koupelny, osprchuje se, vyčistí si zuby a jde spát. V noci překrásně oddechuje a občas něco nezřetelného mumlá ze spaní. Většinou jde kolem čtvrté hodiny ranní na záchod a jde zase spát. Musím říct, že se mi Marie moc líbí a pořád na ni myslím.
čtvrtek, 14. 5.
Dnes jsem nechal Marii přede dveřmi květiny, zazvonil jsem a rychle jsem utíkal domů poslouchat, co na ně bude říkat. Neříkala nic, ale myslím, že si je dala do vázy na stůl. Kéž bych tak měl nějaké kukátko, měl bych lepší přehled o tom, co zrovna Marie dělá. Někdy, když poslouchám u stěny, mám pocit, jako bych na stěně cítil na druhé straně Mariino ucho. Určitě máme hodně společného.
pátek, 15. 5.
Dnes Marie přišla z práce o dvě hodiny později, než obvykle chodí. Nevím, kde byla, ale neměla by se toulat v tak pozdní hodinu sama venku. Je to nebezpečné, kdoví na jakého úchyla by mohla narazit.
sobota, 16. 5.
Dnešek je můj šťastný den! Když Marie odcházela ráno z bytu, rychle jsem otevřel a dělal jsem, jakože jdu vynést odpadky. A neuhádnete co se stalo – dali jsme se do řeči a ona mě pozvala k sobě na zítřejší oběd! Myslím, že se jí moc líbím. Má o moc hezčí úsměv, než jsem si představoval. Do zítřka napětím asi nezaspím, myslím, že budu Marii poslouchat celou noc.
neděle, 17. 5.
Oběd u Marie byl úžasný. Uvařila koprovou omáčku a vše bylo krásné. Marie má moc pěkný byt, ikdyž ještě není úplně zařízený. Na stole opravdu měla květiny ode mě! Myslím, že to je jasné znamení, že se jí líbím. Rozloučili jsme se a já šel domů poslouchat, jak svýma něžnýma ručkama umývá nádobí.
středa, 20. 5.
Dnešní den byl konec všeho! Marii navštívil nějaký chlap, kterému říkala Radek a měl odporný hlas. Chvíli se spolu dívali na televizi a po krátkém momentu nezřetelného ticha to přišlo. Začali se spolu milovat. Docela určitě to muselo být ono, jsem si jistý, Mariino vzdychání říkalo víc než dost. Jsem zdrcen. Mám zlost na celý svět a hlavně na Marii. Je to nespravedlivé, to já jsem ji opravdu miloval.
čtvrtek, 21. 5.
Ráno to je snad ještě horší. Mám pocit, že jsem byl podveden, že mi to udělala Marie schválně a zničila ten náš krásný vztah. Ale vím přesně, co dělat.
Nechal jsem Marii za dveřmi dopis, ať mě zítra o půl desáté večer čeká u kašny v parku, že jí potřebuju něco důležitého říct.
pátek, 22. 5.
Marie přišla na naši schůzku o čtyři minuty později, než jsme se dohodli. V parku byla už tma a pouliční osvětlení nedostatečně ozařovalo malou cestičku, kterou jsme se vydali až na kopeček, odkud byl krásný výhled na celé město. Marie se otočila ke mně zády a zeptala se, co jsem jí to chtěl říct.
Byl jsem jako v tranzu, příští události si pamatuju jen mlhavě. Vím jen, že třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy předmět, který jsem zde uschoval a omotal jí ho kolem krku.
Zašeptal jsem jí do ucha: „Všechno krásné musí jednou zemřít, tak jako zemřelo to krásné mezi náma“
Ani nemukla.
Utíkal jsem potom rychle domů, kde jsem brečel celou noc.
sobota, 23. 5.
Zabil jsem chlapa! Byl jsem z předešlé noci tak vedle, že když jsem jel ráno do práce, sotva jsem stihl zareagovat, když mi pod kola auta vběhl starší pán. Nehodu nepřežil. Celý den jsem strávil na policejní stanici, kde mi brali krev, vyslíchali mě a nakonec mě pustili s tím, že vše prošetří.
Večer se tu stavila Marie s tím, že je jí líto, že jsem náš vztah asi špatně pochopil, že si ten náhrdelník nemůže vzít a že by byla ráda, kdybychom zůstali přátelé. Neměl jsem na ni po dnešku moc náladu, tak jsem ji odbyl a šel do hospody na pivo.
neděle 8. února 2009
Ach, předzkouškové dny, jak jste na hovno!
Já když se učím, tak mě napadají dosti hovadiny; no, posuďte sami:
* * *
Zdeněk Kožmín, Jiří Trávníček:
Na tvrdém loži z psího vína
hloubavě čtu, když z trávníčku
odklízím psí hovína
(ten skvělý rým vymyslela má sestra)
* * *
Přání na rozloučenou
Končím s tebou
kluku,
přeji rychlou
ruku...
* * *
Pracovitý nevidomý
Slepec makal,
až se divím -
od nevidím
do nevidím...
* * *
Odplata mrňat
Vesele jsem chodil světem,
vysmíval se malým dětem...
než jsem dostal do tlamy,
přesnídávnou od Hami.
* * *
Dále bych vás rád upozornil na novou funkci - sledování blogu, pomocí které můžete blog sledovat. Nevím, co to přesně obnáší, ale využívejte toho, když už jsem vám to sem tak pracně dal!
A držte mi zítra ve 12 palce, budu mít opravnou zkoušku - když ji nedám, je to kvůli vám, protože jsem místo učení psal básničky.
Tak.
* * *
Zdeněk Kožmín, Jiří Trávníček:
Na tvrdém loži z psího vína
hloubavě čtu, když z trávníčku
odklízím psí hovína
(ten skvělý rým vymyslela má sestra)
* * *
Přání na rozloučenou
Končím s tebou
kluku,
přeji rychlou
ruku...
* * *
Pracovitý nevidomý
Slepec makal,
až se divím -
od nevidím
do nevidím...
* * *
Odplata mrňat
Vesele jsem chodil světem,
vysmíval se malým dětem...
než jsem dostal do tlamy,
přesnídávnou od Hami.
* * *
Dále bych vás rád upozornil na novou funkci - sledování blogu, pomocí které můžete blog sledovat. Nevím, co to přesně obnáší, ale využívejte toho, když už jsem vám to sem tak pracně dal!
A držte mi zítra ve 12 palce, budu mít opravnou zkoušku - když ji nedám, je to kvůli vám, protože jsem místo učení psal básničky.
Tak.
úterý 3. února 2009
Výkřik ze tmy, nebo co
Už delší dobu se tu nic pořádného neobjevilo a ani dnešním dnem se to pravděpodobně nezmění... to zkouškové začíná být teď ke konci už hodně depresivní a člověk nějak nemůže myslet na psaní básní, když musí myslet na opravnou zkoušku z literatury.
Ale dnes mi někdo udělal na internetu radost - přihlásil jsem svoji kytarovou nahrávku do soutěže GVR aréna (nebo jak se to jmenuje), no a tak si představte, že tahle moje pochybná nahrávka
postoupila do finále. Dokonce mi k tomu udělali i takový pěkný obrázek, no posuďte sami - moc jsem se jim povedl, hlavne to poprsí vystihli dokonale.
Ale dnes mi někdo udělal na internetu radost - přihlásil jsem svoji kytarovou nahrávku do soutěže GVR aréna (nebo jak se to jmenuje), no a tak si představte, že tahle moje pochybná nahrávka
postoupila do finále. Dokonce mi k tomu udělali i takový pěkný obrázek, no posuďte sami - moc jsem se jim povedl, hlavne to poprsí vystihli dokonale.No, co chci říct: jestli někdo z vás umí trochu hrát, tak se přihlašte, ať je v soutěži veselo (ale nedělejte moc dobré nahrávky).
A to je konec
pátek 23. ledna 2009
Večerní blues
Až na vždycky zavřu oči
a poveze mě černej vůz,
svět se z toho neotočí,
zahrajte mi tichý blues...
a po obrázku mé milované kytary vám sem jesště napíšu pár mých oblíbených onomatopoických slov: chucvalec, trsátko, miňonka, šúní (more to come)
Taky mi teď vyšlo v testu na facebooku, že jsem z 10% člověk a z 90% sexuální mašina. Dost mě to překvapilo, protože se tak rozhodně necítím, doteď jsem si myslel, že to bude asi jen 83%.
Jo a ještě bych měl vyhodnotit anketu, která se věnovala tomu, kdo co poslouchá, ale je to absolutně nezajímavé, tak to vyhodnocovat nebudu.
Přeju vám hezký zbytek večera a noci.
pátek 16. ledna 2009
středa 14. ledna 2009
Venku sněží, v duši se odhrnuje...
Další dávka prostoduché poezie. Pravidelní čtenáři už jistě zaznamenali gradující degradaci úrovně veršů, způsobenou pravděpodobně stařeckou demencí... projevující se ve své pozdní fázi zapomínáním, pomočováním a v neposlední řadě taky dostáváním "F" u zkoušek z literatury.
* * *
Moment zklamaného očekávání
Někdy takhle v lednu
sednu, celý zblednu,
co s takovým počasím?
Ani nota, ani rým...
zkouším hledat všemi smysly -
mysli, vole, mysli!
Někde tady musí být
múza schopná políbit
něco jiného než pozadí...
* * *
Alžběta
Pozvala mě Bětka
jako svého svědka.
Pak však místo "berete si navždy"
byl jsem svědkem krvelačné vraždy...
* * *
Eufemismus
Důrazným způsobem odkázala mě
žena
se zvýšenou potřebou
rozmnožovat se
do míst
kde je nohám konec
i začátek
X
Vulgarismus
"Jdi do prdele"
zařvala na mě ta děvka
* * *
Moment zklamaného očekávání
Někdy takhle v lednu
sednu, celý zblednu,
co s takovým počasím?
Ani nota, ani rým...
zkouším hledat všemi smysly -
mysli, vole, mysli!
Někde tady musí být
múza schopná políbit
něco jiného než pozadí...
* * *
Alžběta
Pozvala mě Bětka
jako svého svědka.
Pak však místo "berete si navždy"
byl jsem svědkem krvelačné vraždy...
* * *
Eufemismus
Důrazným způsobem odkázala mě
žena
se zvýšenou potřebou
rozmnožovat se
do míst
kde je nohám konec
i začátek
X
Vulgarismus
"Jdi do prdele"
zařvala na mě ta děvka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)