holky 2

Když jsem psal o holkách minule, byl jsem v náladě, kdy se píšou takové ty lehké, bezstarostné kousky, které se každému líbí. No a teď jsem zase v náladě, kdy se píšou takové věci, které každý nerad slyší, ale to neznamená, že nejsou pravda.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.

Podivná, tragikomická, sci-fi povídka

Podíval jsem se na tebe upřímným pohledem a ty ses rozbrečela. Strachem. Něco tak škaredého jsi ještě nikdy neviděla. To už je tento týden potřetí, pomyslel jsem si.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.

-------------

Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.

Robert Jordan

Tohle bude úplně řadový zápis, který můžeme často vydět na blozích (6. pád od "blog", zní to pěkně blbě, co?) čtrnactiletých, pubertálních dívčin, ve stylu milý deníčku, blablabla, tokio hotel, bla bla. Slouží jenom k tomu, abych se vyhnul ještě na nějakou dobu psaní, které musím udělat a nechci.
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.

A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!





Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...

holky

Napíšu knihu.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.