zápis, který pochopí jen lidé v mé hlavě

"Člověk by měl psát tak, jako by to nikdy nikdo neměl číst"
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.

Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".

Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.

Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...

impotentní poznámka

Předem se musím všem mockrát omluvit, protože přicházím po takové obří menopauze s normálním, řadovým a poněkud podprůměrným deníčkovým zápisem, který se až stydím zveřejnit, ale uvidíme co z něho vyleze, protože jej vymýšlím za chodu.

Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.