Tok

V životě každého muže nastane dříve či později jedno velmi zvláštní období. Ale musím vám říct, že o tom teda dnes rozhodně psát nebudu.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.

Nemocniční blues...

V budově A, ve třetím patře na plicním oddělení, se nachází místo, které po třetí hodině ranní dostává velice mysteriózní atmosféru. Poslední hekání mých sousedů zcela utichne, začínám nějak zapomínat na ty rozpíchané žíly a odněkud ze skrýše vytáhnu nejlepší lahvinku minerálky, co jsem si šetřil na speciální příležitost a zbytek švestkových buchet od babičky. K tomu nějaká pomalá jazzová pijánovka a můžu psát o věcech minulých.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.