surrealistická romance

Vhodíš tabletu do sklenice vody a za tichého šumění si rozpustíš vlasy. Pak se, neseni středním proudem, ponoříme do vln pozitivní energie a na veřejném prostranství si ostrým nožem uřízneme pořádnou ostudu.
V leže zastavím tvůj usedavý pláč, když s mohutnou explozí vybuchneš smíchy.
Pomocí kladky, nakloněné roviny a páky ti zvednu náladu, když nakonec sirkou zapálíme spalující plamen vášně.
Ráno tě polechtám na chodidle, protože co se škádlívá, to se rádo mívá.

Někdy bývá dost těžké konkrétně vyjádřit myšlenky, kterých má člověk plnou hlavu. Zvlášť když se ty myšlenky chaoticky mísí s milionem smluv o jaderném odzbrojování, které jste byli nuceni se naučit na zítřejší ujetou zkoušku.
Prostě sedíte a čumíte na ten bílý, virtuální papír, začínáte desetkrát znova a pak všechno smažete, jenom abyste nakonec předali světu úplně jinou myšlenku, než jste původně chtěli. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě - 19. listopadu 1990.
Původně jsem chtěl napsat něco o tom, že obdivuju lidi, kteří mají, s úplně klidným svědomím, radost z pěkných příběhů. Podle mě každý takový příběh je spíš dost nepříjemnou záležitostí - nevím jestli to znáte - takový ten divný pocit, když skončí film nebo dočtete knížku, do které jste se absolutně vžili - všechny ty postavy a svět je najednou pryč a je to jako když se loučíte s někým známým. Jo, znáte to, samozřejmě, zná to každý a každý kdo není malé děcko se s tím nějak vyrovná; většina lidí o takových kravinách vlastně ani vůbec nepřemýšlí.
Strategic Arms Reduction Treaty - 31. července 1991.
A pak si to po sobě přečtu a řeknu si ´jsi normální?´ Tenhle blog začíná poslední dobou navštěvovat nebezpečně velké množství lidí a někteří z nich si možná i přečtou to, co je tu napsáno a co ti si pak pomyslí?
Pomyslí si: tak já tady tak obtížně vypisuju takovou dlouhou adresu, čtu se s tím a on místo toho aby tady udělal nějakou pořádnou aktualizaci tady žvástá takové hovadiny? A víte co? Bude mít pravdu. Vůbec si vaší námahy nevážím; teda já na vašem místě se seberu a už sem nepříjdu. Možná ještě jednou naposled, protože příští příspěvek bude dost zajímávý. To vám garantuju.
Anti-Ballistic Missile Treaty - 26. května 1972.

Divno

Tíží duši, těm co vědí
myšlenky jak oblázky
na některé odpovědi
nemá lidstvo otázky

Otáčí se věčným rytmem
starodávné soukolí
někdy věci nepřebolí
někdy věci přebolí

No dobře, napíšu sem pár řádků i ve zkouškovém. Ale nikomu to neříkejte.
Přes skleničku vína totiž vidíte své priority úplně jinak a najednou to eFko ze zítřejších lidských práv vypadá tak nějak míň hrozivě než předtím. Zítra se budu mlátit do hlavy.
Nedávno jsem sem v podobném stavu psal jeden článek a nedopsal, tak to možná vyjde dnes. Byly to takové všeobecné pravdy, na které jsem v mém životě došel a ačkoliv se dost často mění, musím říct, že platí.
Za prvé: moc hodní lidi se nemají moc dobře.
Za druhé: předsudky vůči metrosexuálům jsou naprosto oprávněné.
Za třetí: lidi co příliš žerou náboženství jsou divní.
Za čtvrté: zkoušky jsou jako ženy. Nemůžete udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. (to jsem opsal včera z fejsbůku)
Za páté: alkohol je zlo. Nutné zlo.
Za šesté: vhodný okamžik na balení holek je po druhém drinku. Do té doby vás vnímají příliš tak jak opravdu vypadáte a potom už zase začínají být moc opilé. Samozřejmě je to dost individuální - u některých děvčat nastává tento okamžik po osmém pivě... ale ty nikdo balit nechce.
Za sedmé: lidi jsou jen lidi. Z nich nervózní být nemusíte.
Za osmé: nesnáším moudra.
Za deváté: už nevím, jdu spát.

já sem prostě

nic psát nebudu, dokud nebude po zkouškovém! teď mám toho psaní tak akorát po krk!