Blbá rada

Na bar vysypal hromádku bílého prášku. Objednal si dvojitého panáka, patnáctiletého Glenfiddicha. Znalecky přičichl a kopl to do sebe. Bílou hromádku rozdělil na dvě úhledné linky – do jedné, do druhé. Síla. Vzal popelník a silou jej rozbil barmanovi o hlavu. Vyběhl ven z baru, venku bylo ještě světlo – teprve něco po poledni, na ulici bylo jenom pár lidí. Vrátil se proto do baru vypůjčil si jednu barovou stoličku. Byla docela těžká, ale stejně se mu podařilo mrsknout jí do výlohy klenotnictví, které stálo na druhé straně ulice. Několik lidí poblíž odskočilo, všichni kolem se otočili za tím neskutečným rámusem.
Klenotník z toho nebyl z rovna šťastný. Vyběhl ven, celý rudý vztekem a křičel: „Co si kurva myslíš, že děláš?“
V zápětí se ale rychle uklidnil, když si uvědomil, že na něj náš romantický hrdina míří devítkou. „Drž hubu a zalez dovnitř“
„Hele, klídek, nechci žádné problémy“ řekl nejistě klenotník když couval do svého obchodu. Šel za ním a zabouchl za sebou dveře. „Lehni si na zem, nebo tě odprásknu“
Následně vyprostil barovou židličku z hromady skleněných střepů, zvedl ji a začal s ní třískat do všech vitrín kolem. Ty se s hlasitým řinčením ochotně vysypaly a střepy padaly na zem spolu s prstýnky, náhrdelníky, přívěsky, hodinkami… hodinkami? „Chtěl bych si koupit hodinky, doporučil byste mi nějaké? Řekněme tak do deseti tisíc, víc si nemůžu dovolit“ řekl klidným hlasem.
„Prosím vás, vemte si co chcete, hlavně mě prosím nezabíjejte!“
Otevřel pokladnu a vytáhl poměrně slušnou hotovost. Mohlo tam být tak čtyřicet, padesát tisíc. „Vezmu si tyhle“ zvedl ze země hodinky s cenovkou 14.890.- „jsou sice trochu dražší, ale zamiloval jsem si je.“ Odpočítal z hotovosti patnáct tisíc a položil je na pult. Poté si hodinky nasadil na levou ruku, několikrát vystřelil do zbylých prosklených skříní a vyšel z klenotnictví. Venku už vůbec nikdo nebyl, jenom v dálce slyšel houkačky. Najednou se z vedlejší ulice vynořilo menší auto, za volantem nějaká blondýna. Vytáhl bouchačku, stoupl si na silnici a zamířil na auto: „Stůj“. Fungovalo to.
Vlezl do auta, blondýna seděla úplně bez hnutí a křečovitě svírala volant.
„Sundej si tričko a jeď“ přikázal jí.
„Co-cože?“ chvěl se jí hlas.
„Nevšiml jsem si, že bys měla na tom posraném autě značku, že jsi hluchá. Jsi hluchá?“
„Nejsem“
„Tak si sundej tričko a jeď, jestli teda radši nechceš umřít“
Blondýna poslechla, sundala si tričko, celá se třepala a brečela. Měla dobrou postavu.
„Dobře a teď jeď. Jeď, dělej!“
Jela. Míjely je tři policejní auta, s rozsvíceným majákem.
„Nemáš cigáro?“ zeptal se jí?
„Promiňte, já nekouřím“ vzlykala.
„Nevadí, pro tuto příležitost jsem si nachystal něco speciálního.“ Z vnitřní strany saka vytáhl dlouhé kubánské žváro, zapálil jej a začal bafat.
„Prosím, pane, nechte mě jít, můžete si nechat to auto, jenom mě nechte jít“
„Nechám tě jít, hned jak se pomilujem.“ Nahlas vzlykala, ale nebylo jí to nic platné. S bouchačkou u hlavy, v trávě za městem, za chvíli to měla za sebou.
„Skvělé. A teď vypadni.“ Blondýna spěšně nastoupila do auta, šlápla na to a byla pryč. V dáli už zase houkaly policejní sirény.
„Jo, pěkné to bylo“ řekl a s těmito slovy si strčil hlaveň do pusy a vystřelil.

„Žij každý den tak, jako by to měl být tvůj poslední“, to byla teda nejblbější rada, kterou mu kdo kdy dal.

Romantický sen

Já sem vám měl včera v noci tak divný sen, že se o něj s Vámi musím hned podělit. Navíc jsme zrovna tento týden v jedné hodině zabrousili do tématu výkladu snů (bohužel spíš na úrovni psychoanalýzy než stylem Snář od A až po Z) a tak je to pro mě takové aktuální.
Takže - všechno to začalo tím, že jsem si nechal udělat tetování. Od takové staré cikánky na jakési pouti, nějaký podivný tvar, něco jako motýla zkříženého s lebkou a přímo přes celé záda. Vzpomínám si, že to nebolelo - nebo si spíš nevzpomínám, že by to nějakým způsobem bolelo. Každopádně hned v momentě, kdy cikánka řekla, že je s prací hotova, uvědomil jsem si, že vlastně nic takového na zádech mít nechci, že je to hnus a vlastně se to ani vůbec nehodí k mé práci - v tom snu jsem byl totiž diplomatem. A podle toho co se dělo dál pochopíte, že ne jen tak ledajakým.
To si mě totiž zavolal Putin - ano, Vladimir Vladimirovič Putin - a dal mi takovou tlustou, zalepenou obálku a už mi tím svým imperialisticky expansionistickým hlasem (a plynnou češtinou) povídá, že tu obálku mám předat - nikomu jinému než - Baracku Obamovi. No a tak jsem se sebral a šel jsem za Obamou (to dá rozum, když vám to řekne Putin). Zazvonil jsem, Obama byl zrovna doma a tak sám přišel otevřít, přivítal mě, pozval mě dál a omluvil se, že mě ochranka bude muset prohledat. Ochranka tam byla úplně všude - to Vladimir ten si teda na bezpečnosti moc nepotrpěl. Dám Barackovi obálku a ten si (aniž bych se svlékal) všiml mého tetování na zádech.
Já mu povídám, že je sice úplně nové, ale že bych se ho rád zbavil.
"No tak to moje žena, ta měla taky tetování," povídá mi Barack "nechala si ho odstranit, to je v pohodě. Však jdi za ní a ona ti to vysvětlí."
No a fakt. Ve vedlejší místnosti stojí jeho žena, jako vždy pěkně upravená a už mi ukazuje docela nepěknou jizvu na ruce. "Je to pryč, ale moc pěkně mi to neudělali." říká.
Opravdu to docela odflákli. Ale nebyla v místnosti sama. Byla tam ještě její dcera - pěkná černoška asi v mém věku, tak jsem se s ní seznámil a tak nějak jsme spolu začali chodit.
A trávili jsme spolu dost času, takovým tím americko-prezidentským způsobem, polehávali jsme v posteli, hodně jsme hráli Nintendo Wii a taky jsme brali nějaké drogy. Barackova dcera totiž dealovala. A co chvíli na dveře zabouchala ochranka a ona mi vždycky ten fet strčila do ruky, že to mám vzít na sebe, že by z toho byl průser.
No a jak to chlapíci s černýma brýlema a sluchátkem v uchu viděli, tak mě chytli a vyhodili mě z toho jejich bílého baráku. A já se pak musel vždycky, celý nasraný, vracet oknem.
A tak se to opakovalo snad třikrát a vždycky to ta potvora svedla na mě.
Jak se to stalo počtvrté, řekl jsem, že tohle nemám za potřebí a že odtuď mizím. A jak jsem udělal, tak jsem řekl. Šel jsem pryč a v tom se zase přímo před mýma očima zjeví Putin a probudil jsem se s jeho slovy: "Jsem rád, že sis vybral správnou stranu barikády"
Tak... a teď mluv Sigmunde...

...

Seděla řadu přede mnou a stejně jako zbytek třídy hltala barvitý výklad Mgr. M., jako ostatní doslova visela na každém jeho slově, zatímco já visel očima na ní. A nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na její záda a vlasy.

Tyhle řadové lavice a židle v posluchárně s označením D21 toho neodhalují zrovna moc. Mé zorné pole končí těsně pod lopatkama téhle blonďaté holky. A kdesi dole pod židlí vidím boty. Modré na nízkém podpatku.
Sedí v úplně první lavici, tak blízko, že když sleduje toho profáka, musí úplně vytočit hlavu doleva. Což dělá skoro pořád, protože na něj zasněně hledí s přihlouplým, ale pěkým úsměvěm a já musím trochu žárlit, když sleduju jemné rysy jejího profilu. Čas od času se mi její tvář skryje v pralese blonďatých vlasů, když si něco rychle zapisuje na svém notebooku, a hned se zase zadívá přes své brýle s tenkými červenými obroučkami na učitele.
Musím říct, že ta slabá čtvrtina těla co jsem vidím, se mi moc líbí. S těma brýlema vypadá inteligentně a taky tak nějak přírodně - ale ne zase až tak filozoficko fakultně, prostě tak akorát.

A už končí hodina. Balí si věci, strká notebook do tašky, otáčí se...
To snad není možné!
Na břiše by potřebovala shodit tak deset kilo, na obličeji má škaredé akné a má zkažené zuby, to je teda hnus. Z boku to nešlo vidět, ale přes ty brýle pěkně šilhá. Když si stoupla, jde vidět jak má shrbená záda. A přísahal bych, že má knírek.

Přísahal bych, ale nebudu, protože kecám. Je to pěkná kočka, jdu za ní.

Co říkáte,

mám sem ještě něco napsat?

Jak to tehdy opravdu bylo

Neuvěřitelné horko, stoprocentní vlhkost - podmínky skoro nesnesitelné pro život, všude kolem mě jenom stromy, lijány, další stromy a tahle pitomá skála. Taková je má každodenní realita v Guatemalské džungli. Jsem unavený, hladový, ruce mám už od dláta celé sedřené a tuhle práci už nemůžu ani cítit. Přísahám, že jestli mě kousne ještě jeden komár, tak s tím třísknu o zem a končím. Je to pořád dokola. Za hodinu monotónního ťukání po mně zůstal ve skále 21. prosinec. Jsem už úplně vyčerpaný.
Slyším jak někde za mnou praskají větvičky, někdo se přibližuje, ani se mi nechce otáčet, abych se podíval, kdo to je...
"Odvádíš dobrou práci," klepe mi šéf na rameno "pojď si dát pauzu na oběd".
"Hele, šéfe, já na to fakt už seru. Už na tom dělám dva měsíce v kuse, už opravdu nemůžu." povídám mu.
"Vím, že je to makačka, ale je to moc záslužná práce. Přece jsme o tom už mluvili; naše vyspělá civilizace prostě kalendář potřebuje"
"No, to je sice fakt, ale najměte si na to jiného vola, já končím"
"Hmmm... a kolik toho už máš?"
"Skončil jsem 21. 12. 2012"
"Ty vole tak to stačí! Ani jsem nemyslel, že to uděláš na takovou dobu; podívej, až bude 2012, tak to už budem my dva dávno pod kytkama - tak ať si to dodělají ti co přijdou, ne? Navíc 21. 12. 2012 - to se bude parádně pamatovat. Pojď, zvu tě na panáka."
"Dal bych si spíš horkou čokoládu s chilli papričkou"
"Hehe, to jo. Ale víš co, to nezní špatně. Můžem to vyzkoušet."

* * *

O mnoho let později

* * *

"Mayská civilizace patřila ve své době k nejvyspělejším na celém světě. Mayové předpověděli několik velkých historických událostí a učinili mnoho pokroků v rozličných vědních oborech, zejména v astrologii. Vědci si už několik let marně lámou hlavu s interpretací mayského kalendáře, který bez jakékoli zřejmé příčiny končí přesně 21. 12. 2012. Podle nemalé skupiny vědců a numerologů svědčí tento jev o jediném - svět jak ho známe se chýlí ke konci. Jestli je to pravda nebo ne, na to si budeme muset ještě asi dva roky počkat. "
"Od nás je to pro dnešek vše, přejeme hezký zbytek večera."
"Zítra se na vás těší Lucie s Rayem a teď už Václav Tittelbach a sport."

surrealistická romance

Vhodíš tabletu do sklenice vody a za tichého šumění si rozpustíš vlasy. Pak se, neseni středním proudem, ponoříme do vln pozitivní energie a na veřejném prostranství si ostrým nožem uřízneme pořádnou ostudu.
V leže zastavím tvůj usedavý pláč, když s mohutnou explozí vybuchneš smíchy.
Pomocí kladky, nakloněné roviny a páky ti zvednu náladu, když nakonec sirkou zapálíme spalující plamen vášně.
Ráno tě polechtám na chodidle, protože co se škádlívá, to se rádo mívá.

Někdy bývá dost těžké konkrétně vyjádřit myšlenky, kterých má člověk plnou hlavu. Zvlášť když se ty myšlenky chaoticky mísí s milionem smluv o jaderném odzbrojování, které jste byli nuceni se naučit na zítřejší ujetou zkoušku.
Prostě sedíte a čumíte na ten bílý, virtuální papír, začínáte desetkrát znova a pak všechno smažete, jenom abyste nakonec předali světu úplně jinou myšlenku, než jste původně chtěli. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě - 19. listopadu 1990.
Původně jsem chtěl napsat něco o tom, že obdivuju lidi, kteří mají, s úplně klidným svědomím, radost z pěkných příběhů. Podle mě každý takový příběh je spíš dost nepříjemnou záležitostí - nevím jestli to znáte - takový ten divný pocit, když skončí film nebo dočtete knížku, do které jste se absolutně vžili - všechny ty postavy a svět je najednou pryč a je to jako když se loučíte s někým známým. Jo, znáte to, samozřejmě, zná to každý a každý kdo není malé děcko se s tím nějak vyrovná; většina lidí o takových kravinách vlastně ani vůbec nepřemýšlí.
Strategic Arms Reduction Treaty - 31. července 1991.
A pak si to po sobě přečtu a řeknu si ´jsi normální?´ Tenhle blog začíná poslední dobou navštěvovat nebezpečně velké množství lidí a někteří z nich si možná i přečtou to, co je tu napsáno a co ti si pak pomyslí?
Pomyslí si: tak já tady tak obtížně vypisuju takovou dlouhou adresu, čtu se s tím a on místo toho aby tady udělal nějakou pořádnou aktualizaci tady žvástá takové hovadiny? A víte co? Bude mít pravdu. Vůbec si vaší námahy nevážím; teda já na vašem místě se seberu a už sem nepříjdu. Možná ještě jednou naposled, protože příští příspěvek bude dost zajímávý. To vám garantuju.
Anti-Ballistic Missile Treaty - 26. května 1972.

Divno

Tíží duši, těm co vědí
myšlenky jak oblázky
na některé odpovědi
nemá lidstvo otázky

Otáčí se věčným rytmem
starodávné soukolí
někdy věci nepřebolí
někdy věci přebolí

No dobře, napíšu sem pár řádků i ve zkouškovém. Ale nikomu to neříkejte.
Přes skleničku vína totiž vidíte své priority úplně jinak a najednou to eFko ze zítřejších lidských práv vypadá tak nějak míň hrozivě než předtím. Zítra se budu mlátit do hlavy.
Nedávno jsem sem v podobném stavu psal jeden článek a nedopsal, tak to možná vyjde dnes. Byly to takové všeobecné pravdy, na které jsem v mém životě došel a ačkoliv se dost často mění, musím říct, že platí.
Za prvé: moc hodní lidi se nemají moc dobře.
Za druhé: předsudky vůči metrosexuálům jsou naprosto oprávněné.
Za třetí: lidi co příliš žerou náboženství jsou divní.
Za čtvrté: zkoušky jsou jako ženy. Nemůžete udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. (to jsem opsal včera z fejsbůku)
Za páté: alkohol je zlo. Nutné zlo.
Za šesté: vhodný okamžik na balení holek je po druhém drinku. Do té doby vás vnímají příliš tak jak opravdu vypadáte a potom už zase začínají být moc opilé. Samozřejmě je to dost individuální - u některých děvčat nastává tento okamžik po osmém pivě... ale ty nikdo balit nechce.
Za sedmé: lidi jsou jen lidi. Z nich nervózní být nemusíte.
Za osmé: nesnáším moudra.
Za deváté: už nevím, jdu spát.

já sem prostě

nic psát nebudu, dokud nebude po zkouškovém! teď mám toho psaní tak akorát po krk!