Když už vánoční aktualizace tak úplně neklapla, sluší se hodit sem něco aspoň na ten konec roku, dřív než se mým každodenním chlebem stane jen a pouze studium.
Hodilo by se říct taky něco chytrého nebo aspoň legračního, ale tyto prvky najdete spíš v novoročním projevu pana prezidenta, než tady. Jen nám všem popřeju do roku 2009 to nejdůležitější - slávu a bohatství a taky lásku a jako bonus přináším tři nové básničky, které jsou ač velmi průměrné, tak zároveň i docela různorodé.
* * *
Existenční problém
Aj v té noci nejtemnější
náhle ze sna procit,
strach, že nikde nejsi zdejší -
nepříjemný pocit.
* * *
G dur
V trávě, za svitu luny,
snažím se hrát na tvé struny.
Píseň má zní divně, dlouze,
zachrání mě tón G, pouze...
* * *
no a následuje básnička která sice není moc pěkná, ale zato je moje první - první psaná volným veršem. a asi poslední.
Znát tě
Jaké je to asi, znát tě
nejen z krátkých setkání -
zblbnutí láskou, nebo letmé úsměvy?
Pojďme to zkusit...
* * *
Nakonec vyhodnocení ankety:
překvapiví jsou ti 3 ze 16ti, kteří se zařadili do odpovědi abstinent. Co z toho vyplývá?
Že v průměru 3 z 16ti lidí lžou.
středa 31. prosince 2008
sobota 13. prosince 2008
Novinek plný komín
Po delší pomlce jsme tu zpět se Spolkem příznivců prostoduché poezie.
Takže, co nás čeká - pár nových krátkých rádoby poetických výtvorů, rozepsanou písničku, vyhodnocení ankety z doby minulé a nová anketa. Rád bych vás také upozornil na to, že Karel Motyčka si založil nový pseudopublicistický blog nazvaný TN.cz... chci říct nazvaný jednoduše Jak to vidí Karel Motyčka a který si můžete kdykoliv přečíst na adrese http://infokarel.blogspot.com/. Oukej, započněme tedy naše rozjímání...
* * *
Odpověď starého člověka
Jak se daří?
Dostaneš se do let,
vše tě začne bolet,
vše ti náhle vadí -
co vy víte, mladí...
* * *
Inzerát
Panic hledá panny
bez bázně a hanny.
Značka: foto potěší,
občanka podmínkou.
* * *
IT vyznání
Miluji tě,
chci tě...
v DVD
kvalitě!
* * *
(následuje rozepsaná píseň, kterou asi nikdy nedopíšu)
Miláčku, tak co s náma teda bude,
nevím zda to cítíš - já to cítím všude.
Když se ani dneska neprolomí ledy,
tak to bude lásko vážně naposledy.
Vím, že jsi to chtěla jinak - to já přece taky,
teď však hážem blesky jako dva bouřkové mraky.
Táhne nás to k sobě jako jako dva záporné póly
na magnetech lásky, na bitevním poli...
* * *
Nakonec analýza ankety: Jste žena/muž - anketa dopadla jednoznačně pro ženy, za což jsem upřímně rád a za což Vám, ženy, děkuju. Otázka na příště: Pijete alkohol?
Takže, co nás čeká - pár nových krátkých rádoby poetických výtvorů, rozepsanou písničku, vyhodnocení ankety z doby minulé a nová anketa. Rád bych vás také upozornil na to, že Karel Motyčka si založil nový pseudopublicistický blog nazvaný TN.cz... chci říct nazvaný jednoduše Jak to vidí Karel Motyčka a který si můžete kdykoliv přečíst na adrese http://infokarel.blogspot.com/. Oukej, započněme tedy naše rozjímání...
* * *
Odpověď starého člověka
Jak se daří?
Dostaneš se do let,
vše tě začne bolet,
vše ti náhle vadí -
co vy víte, mladí...
* * *
Inzerát
Panic hledá panny
bez bázně a hanny.
Značka: foto potěší,
občanka podmínkou.
* * *
IT vyznání
Miluji tě,
chci tě...
v DVD
kvalitě!
* * *
(následuje rozepsaná píseň, kterou asi nikdy nedopíšu)
Miláčku, tak co s náma teda bude,
nevím zda to cítíš - já to cítím všude.
Když se ani dneska neprolomí ledy,
tak to bude lásko vážně naposledy.
Vím, že jsi to chtěla jinak - to já přece taky,
teď však hážem blesky jako dva bouřkové mraky.
Táhne nás to k sobě jako jako dva záporné póly
na magnetech lásky, na bitevním poli...
* * *
Nakonec analýza ankety: Jste žena/muž - anketa dopadla jednoznačně pro ženy, za což jsem upřímně rád a za což Vám, ženy, děkuju. Otázka na příště: Pijete alkohol?
pátek 7. listopadu 2008
Šprtská
Usazen v mrňavé lavici
aktivně šermuju pravicí.
Pověst má je předem jistá -
pravicový extrémista.
aktivně šermuju pravicí.
Pověst má je předem jistá -
pravicový extrémista.
neděle 2. listopadu 2008
Přeju Vám dobrý večer
Dva týdny uplynuly a jsou tu další malé večerní básničky, pro vaše potěšení, či rozhořčení. A nakonec také vyhodnocení ankety. Brzo se tu objeví nová.
* * *
Co máš nejvíc ráda
Dnes jsem se tě zeptal, co máš nejvíc ráda
a moje pýcha odplula jak na obloze mraky,
když jsi na mě otočila svoje něžná záda -
spánek, psa a jídlo... a mě trochu taky...
* * *
Lehká noc
Šli jsme za ruce
se slečnou v paruce,
byla ještě v záruce -
paruka i ta slečna
tou cestou do noci
není mi pomoci,
pohlavní nemoci?
Holt doba nebezpečná...
* * *
Na moll
Na moll smutně zpívám noty
znějíc z láhve rumu,
sex tu asi není pro ty,
bez velkého umu...
* * *
A nakonec tady máme vyhodnocení ankety s otázkou - Jste tlustý/á?
Výsledky nám ukazují, že většina lidí jsou lháři: k vyložené obezitě se přiznal jen jeden čtenář, k lehké nadváze čtyři lidé. Svoji tlustost však zatajilo 6 lidí včetně autora těchto stránek. Lhát se nemá. Ty ty ty!!! Vy vy vy!!!
* * *
Co máš nejvíc ráda
Dnes jsem se tě zeptal, co máš nejvíc ráda
a moje pýcha odplula jak na obloze mraky,
když jsi na mě otočila svoje něžná záda -
spánek, psa a jídlo... a mě trochu taky...
* * *
Lehká noc
Šli jsme za ruce
se slečnou v paruce,
byla ještě v záruce -
paruka i ta slečna
tou cestou do noci
není mi pomoci,
pohlavní nemoci?
Holt doba nebezpečná...
* * *
Na moll
Na moll smutně zpívám noty
znějíc z láhve rumu,
sex tu asi není pro ty,
bez velkého umu...
* * *
A nakonec tady máme vyhodnocení ankety s otázkou - Jste tlustý/á?
Výsledky nám ukazují, že většina lidí jsou lháři: k vyložené obezitě se přiznal jen jeden čtenář, k lehké nadváze čtyři lidé. Svoji tlustost však zatajilo 6 lidí včetně autora těchto stránek. Lhát se nemá. Ty ty ty!!! Vy vy vy!!!
čtvrtek 16. října 2008
Rád Vás zase vidím
Dáša a Kamča
Dáša s Kamčou, známé krásky
chodívají na procházky.
Směle kráčí, ruku v ruce,
vpřed, lesbická revoluce!
* * *
Krásné bylo probuzení
s tvojí vůní na těle,
zvláštní, jak se život změní -
dnes nelezu z postele.
Dáša s Kamčou, známé krásky
chodívají na procházky.
Směle kráčí, ruku v ruce,
vpřed, lesbická revoluce!
* * *
Krásné bylo probuzení
s tvojí vůní na těle,
zvláštní, jak se život změní -
dnes nelezu z postele.
pondělí 29. září 2008
Lingvistická
aneb co mě všechno nenapadne při učení fonetiky...
Lingvistická
Dnes si s milou místo styku
procvičíme lingvistiku.
Odhrnu jí bokem vlásky,
z její párové souhlásky
a bez dalšího líčení –
provedu jazykové cvičení...
Lingvistická
Dnes si s milou místo styku
procvičíme lingvistiku.
Odhrnu jí bokem vlásky,
z její párové souhlásky
a bez dalšího líčení –
provedu jazykové cvičení...
pondělí 22. září 2008
more fucking miniatures!
Večerní choutky
Moje milá pojďme spojit
navzájem se v jedno tělo...
...mám chuť páč jsem jako dělo.
* * *
Frustrace z relaxace
Užívám si vodní dýmku,
teď jen sehnat dívku,
co nevznese připomínku,
že to smrdí jako v chlívku...
* * *
Spoluobčanská
Na učení moc jsem nebyl,
ni k práci jsem nepřičichl,
a co na tom, že jsem debil -
dělám děcka - mám to sicher
Moje milá pojďme spojit
navzájem se v jedno tělo...
...mám chuť páč jsem jako dělo.
* * *
Frustrace z relaxace
Užívám si vodní dýmku,
teď jen sehnat dívku,
co nevznese připomínku,
že to smrdí jako v chlívku...
* * *
Spoluobčanská
Na učení moc jsem nebyl,
ni k práci jsem nepřičichl,
a co na tom, že jsem debil -
dělám děcka - mám to sicher
neděle 21. září 2008
mini
Řekni to teď a nečekej
pověz mi hned a dej
ať tomu dobře rozumím
co na to říct ať vím…
protože nikdy nevíš.
pověz mi hned a dej
ať tomu dobře rozumím
co na to říct ať vím…
protože nikdy nevíš.
neděle 14. září 2008
U nás v domě říkají mi....
V domě kde bydlím, ve třetím patře,
tam bydlí slečna co nedá mi spát,
už i má sestra, řekla mi: „bratře,
měl by ses koneně už přestat bát“
Tak jsem se vydal, na dveře klepu
„nemáte pepř?“ jsem se průhledně ptal,
to ještě přidala rychlému tepu
když mě pak s úsměvem pozvala dál
V domě kde bydlím, ve třetím patře,
tam bydlí slečna co nedá mi spát,
v milostných hrátkách, dnes mi to natře,
nechám ji vyhrát až budeme hrát…
tam bydlí slečna co nedá mi spát,
už i má sestra, řekla mi: „bratře,
měl by ses koneně už přestat bát“
Tak jsem se vydal, na dveře klepu
„nemáte pepř?“ jsem se průhledně ptal,
to ještě přidala rychlému tepu
když mě pak s úsměvem pozvala dál
V domě kde bydlím, ve třetím patře,
tam bydlí slečna co nedá mi spát,
v milostných hrátkách, dnes mi to natře,
nechám ji vyhrát až budeme hrát…
čtvrtek 28. srpna 2008
Já ferneta teda nepiju, ale teď jak jsem přežraný, tak na něj mám strašnou chuť
Tak a máme tu první kousky z naší hitparády:
Občas tě potkám
Občas tě potkám, zazní jen "ahoj" -
rádoby veselé, přitom však smutné,
a rázem studený, železný závoj
nesmělé pohledy násilně utne.
Občas tě potkám a chtěl bych křičet,
chtěl bych se ptát a vysvětlovat,
radostí zadost a výčitek výčet,
city však musí se do nitra schovat.
Občas mám pocit, že steskem zesnu
a všechna minulost tváří se krásně,
s hlubokým nádechem vzbudím se ze snu -
mají pravdu, nehodíme se k sobě
* * *
A teď jednu s trochu vážnějším námětem:
Nemám rád svou práci
Sere mě to čím dál více,
denně makat ve fabrice -
rybí hlavy na pásu
maj daleko do špásu.
Sere mě to ve fabrice,
měsíčně mám dva tisíce
a ani ten smrad zdá se
nepřidá mi na kráse.
Občas tě potkám
Občas tě potkám, zazní jen "ahoj" -
rádoby veselé, přitom však smutné,
a rázem studený, železný závoj
nesmělé pohledy násilně utne.
Občas tě potkám a chtěl bych křičet,
chtěl bych se ptát a vysvětlovat,
radostí zadost a výčitek výčet,
city však musí se do nitra schovat.
Občas mám pocit, že steskem zesnu
a všechna minulost tváří se krásně,
s hlubokým nádechem vzbudím se ze snu -
mají pravdu, nehodíme se k sobě
* * *
A teď jednu s trochu vážnějším námětem:
Nemám rád svou práci
Sere mě to čím dál více,
denně makat ve fabrice -
rybí hlavy na pásu
maj daleko do špásu.
Sere mě to ve fabrice,
měsíčně mám dva tisíce
a ani ten smrad zdá se
nepřidá mi na kráse.
středa 27. srpna 2008
Je tu nějak mrtvo, co?
Po velmi dlouhé prázdninové pauze oznamuji, že od zítřka začínají opět aktualizace. Takže jestli si toho někdo nějakým způsobem všimne, tak si může přečíst další kousek z "prostoduché poezie".
čtvrtek 3. července 2008
Soudružko, náš sbor sbírá maliny na 120 procent!
Milé děti, dnes odjíždím na takový delší výlet a nejsem uplně jistý, jak často se tam dostanu k netu... a proto se tak trochu loučím, ale každopádně budu se sem snažit hodit něco nového. Ale neplač, Karlomotyčkovská komunito, skládající se asi tak ze dvou lidí, za chvíli jsem zpět. Asi tak v půli srpna. Zdar.
úterý 1. července 2008
Láska k technologii
tři ukázky z mé stejnojmenné sbírky ve které ženu nahrazují nejzranitelnější a nejpřehlíženější členové naší společnosti - technické vynálezy.
Televize
V tom hektickém světa zmatku
nahradilas´ otce, matku.
Od ranních zpráv k večerníčku,
Novu, Primu i Jedničku -
nepohlížím na rozdíly;
nevynechám ani chvíli...
...a když chvíli vynechám,
se záznamem přispěchám!
* * *
Trouba
Peče prase, krávu, srnku,
prdíme na mikrovlnku!
Ta výhřevnost, věru slušná -
navždy trouba horkovzdušná!
* * *
Senzomotorické čidlo
Ach to krásné čidlo!
Jen co dojím jídlo
na záchod mi posvítí
- na čurání, na blití,
kdykoliv je vstřícně k mání,
bez keců a povídání.
Děkuji
Televize
V tom hektickém světa zmatku
nahradilas´ otce, matku.
Od ranních zpráv k večerníčku,
Novu, Primu i Jedničku -
nepohlížím na rozdíly;
nevynechám ani chvíli...
...a když chvíli vynechám,
se záznamem přispěchám!
* * *
Trouba
Peče prase, krávu, srnku,
prdíme na mikrovlnku!
Ta výhřevnost, věru slušná -
navždy trouba horkovzdušná!
* * *
Senzomotorické čidlo
Ach to krásné čidlo!
Jen co dojím jídlo
na záchod mi posvítí
- na čurání, na blití,
kdykoliv je vstřícně k mání,
bez keců a povídání.
Děkuji
středa 25. června 2008
Doctor, write me a prescription for the blues...
díky těm, co ještě na Motyčku nezanevřeli - vězte, že se chystá velká aktualizace
pátek 6. června 2008
Lonely Autumn
našel jsem starý sonet, co jsem psal před pár lety do školy - v angličtině a JardaCH ( info )mi k nemu napsal překlad, který je lepší než originál...
Lonely Autumn
When the winter was past
and the spring was coming near
a leaf was born
as a newborn without fear.
He was growing very fast
in the summer big and green
but there was an awful forecast
autumn worse than you have seen.
Now when he is brown and old
life is not so fascinating
time is running more than slow -
only for fall waiting.
He is an old man without his wife,
he is in the autumn of his life.
* * *
Česká verze by JardaCH
Ve vzduchu šlo jaro číst
Zima byla dávno v prachu
Tehdy narodil se list
Jako dítě beze strachu
Rostl rychle nabral síly
Zelenal se v letním času
Ke krutému spěje cíli
Podzim zničí všechnu krásu
Starý hnědý jen se chvěje
Život ztratil mnohý klad
Čas se vleče bez naděje
Už jen čeká na svůj pád
Starý muž jenž bez své ženy
Žije podzim opuštěný
Lonely Autumn
When the winter was past
and the spring was coming near
a leaf was born
as a newborn without fear.
He was growing very fast
in the summer big and green
but there was an awful forecast
autumn worse than you have seen.
Now when he is brown and old
life is not so fascinating
time is running more than slow -
only for fall waiting.
He is an old man without his wife,
he is in the autumn of his life.
* * *
Česká verze by JardaCH
Ve vzduchu šlo jaro číst
Zima byla dávno v prachu
Tehdy narodil se list
Jako dítě beze strachu
Rostl rychle nabral síly
Zelenal se v letním času
Ke krutému spěje cíli
Podzim zničí všechnu krásu
Starý hnědý jen se chvěje
Život ztratil mnohý klad
Čas se vleče bez naděje
Už jen čeká na svůj pád
Starý muž jenž bez své ženy
Žije podzim opuštěný
neděle 1. června 2008
miniatúry
Letní čas
Jaro je v čudu,
letní čas nastal,
dle mého pudu
zas bych jen chlastal.
* * *
Europesimistická, laická
Co ze vstupu do evropy?
Jenom drahý barel ropy...
taky nevím, který pták
změnil rum na tuzemák.
* * *
Pesimistická, vyzrálá
Když mi bylo asi pět,
zvídavě jsem zkoumal svět.
A teď, když už je mi dvacet,
tak se mi z něj chce jen zvracet...
http://www.acapela-group.com/Greetings/1-b8fbad475b1b2¨- check it
Jaro je v čudu,
letní čas nastal,
dle mého pudu
zas bych jen chlastal.
* * *
Europesimistická, laická
Co ze vstupu do evropy?
Jenom drahý barel ropy...
taky nevím, který pták
změnil rum na tuzemák.
* * *
Pesimistická, vyzrálá
Když mi bylo asi pět,
zvídavě jsem zkoumal svět.
A teď, když už je mi dvacet,
tak se mi z něj chce jen zvracet...
http://www.acapela-group.com/Greetings/1-b8fbad475b1b2¨- check it
středa 28. května 2008
Krvavé řemeslo
Asi jsem dnes neměl vylézat z postele.
Sedím připoutaný k židličce v ňákém smradlavém baráku za městem a kolem mě partička všivých mafiánů, kteří mají v plánu zbavit se mého teď už skoro mrtvého těla. Řekl bych, docela posraná situace. Jak se k něčemu takovému člověk dostane? Jestli máte trochu času, tak vám to povykládám. Já už moc času nemám…
Jmenuju se John Michailovič; krásné jméno pro syna Američana a Rusky. Naštěstí mi nikdo neřekne jinak než Nick. Takže začnem znovu.
Jmenuji se Nick a živím se tím, že kradu. Zapomeňte rovnou na nějaké pitomé kapsářství, já pracju ve velkém. Můj pracovní rejstřík je docela široký: pojistné podvody, vloupání, nelegální gambling, pašování lidí, padělání peněz; občas prodám lidem to, co už jim dávno patří, nebo jim prodávám to, co patří někomu jinému – prostě dělám vše, z čeho by mohl kápnout nějaký tučný obnos.
Říká se, že v tomhle byznysu je limitující doba pět let. Do té doby si buď vyděláte dost na to, abyste se pak mohl zbytek života válet v Karibiku, nebo (a to je častější varianta) jste pod kytkama. Musím říct, že já už trochu přesluhuju… dnes ráno jsem ještě netušil, že budu mít velice dobrou příležitost rozhodnout, do které z těch dvou kategorií budu patřit.
Lidi mě znají taky jako Nicka, chlápka co sežene všechno. Mluvím vážně, obstarám vám třeba atomovku, když dobře zaplatíte. Nejčastější objednávkou jsou však trochu jiné zbraně, neméně smrtící. Lidé si kupují různé bouchačky – velké brokovnice, samopaly; obrovské kanóny, se kterýma chtějí spíš zastrašit než fakt někoho zabít, nebo taky praktické malé Berety, ke kterým nezapomenou přibalit tlumič aby jejich špinavá práce nesklidila přílišnou pozornost. Ty chlápky, co ke mně dnes ráno přišli bych typoval na ty Berety.
„Ty jsi Nick?“ Povídá mi jeden z nich, obrovský chlápek v černém kvádru, holou hlavou a ksichtem který napovídal, že jeho majitel není zrovna vtipálek.
„Maminka mi říkala koblížku, ale možné to je“ Nebyl vtipálek, vůbec se nezasmál.
„Posílá nás pan Padolski, má pro vás práci…“ Padolski? To je nějaký posraný Polák? Nějak to smrdí.
„…padesát tisíc teď, padesát po práci, jedná se o velice diskrétní záležitost.“ Říkal tu někdo něco o smrdau? Mně to voní jako záhon fialek.
„Račte si přát?“
„Pan Padolski by velice rád získal zpět něco, co mu náleží. Zde máte obálku, ve které je záloha, mobil a všechny potřebné informace“ řekl chlápek a stejně rychle jak se objevil tak taky vypadl.
Chvíli jsem zůstal stát jako přimrazený, pak jsem se ale vrhl na tu naditou obálku. Oči se mi rozzářily, když jsem uvnitř opravdu našel stoh voňavých nových bankovek. Blesklo mi hlavou: co je to zač ten Padolski? Co po mně chce a proč vlastně po mně? Něco se mi na tom nezdálo. Ale znáte to, každý má svou cenu; sto tisíc zelených papírů zdaleka převyšuje tu mou.
V balíčku jsem našel další obálku, kde byl popis mého úkolu. Měl jsem šlohnout jakýsi kufřík, který se měl nacházet v jednom z domů v milionářské čtvrti; patřil nějakému Robertu Peimerovi. Přiložena byla taky mapka a nákres bezpečnostního systému. Musím říct – nic co bych nezvládl. Starý Padolski vyřešil všchno za mě, měl jsem rozpis kdy přesně majitel domu bude pryč a ostatní bylo už jako ukrást dítěti lízátko.
Šel jsem si situaci obhlídnout a všechno bylo jako v dokumentaci – obyčejný barák, žádné mříže, elektrické ploty, bezpečnostní zámky, nic co by stálo za zmínku. Takovýchto domů mám za sebou pěknou hromadu, snadno vydělané prachy. A protože zrovna včera měl Peimer odjet na týdenní dovolenou, lepší příležitost by se mi asi nenaskytla. Sbalil jsem si vercajk a jak se setmělo, vyrazil jsem.
V ulici byl klid, navíc i docela tma. Dveře šly lehce, alarm vyřešily kleštičky během pár sekund. Teda pěkně to tu má Peimer zařízeno, aspoň co jde vidět v tom šeru, rozsvítit si nemůžu. Jak ten barák vypadá z venku ošuntěle, tak zevnitř je to bomba. Jenom zařízení obýváku muselo stát pár mega; docela škoda, že se tu nemůžu zdržet dýl.
A už se kradu po schodech do druhého patra, do staroušovy pracovny. Za svitu baterky sahám pomalu za kliku a dveře se se skřípotem otevřely. Srdce mi poskočilo, když jsem na masivním pracovním stole zahlédl kufřík – přesně tam, kde měl být! Je tu jako na podnose! Teda takovýhle job za sto tyček, to bych mohl dělat každý den. A možná tu bude mít i nějakou hotovost. Přibližuju se ke kufříku, už pro něj sahám… ale přerušila mě dutá rána. Co to bylo za ránu? A co ta tma? Nepřipadá vám naráz nějak hustější… hustější… hustěj…
Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli: „Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“
„Chystá se velká bouda a já chci být u toho, protože z toho kápne pěkný balík, to ti povídám. A ty do toho půjdeš se mnou. Jedná se o ten boxerský zápas, je to zaplacené. Hugo jde ve čtvrtém na prdel. Mám člověka, který nás založí na bookmakery – může mi půjčit klidně sto táců a jak to vyhrajem, budem v balíku!“ řekl Fred.
„Odkud to víš?“ zeptal se Ted.
„O to se nestarej, ale ten zdroj je spolehlivej, ručím za něj.“
„A co když to neklapne?“ Ted měl trochu pochybnosti.
„Klapne, je to tutovka, věř mi. Tede, jsi jako můj brácha, kdybych nevěděl že to klapne, netahal bych tě do toho. Kurz je výborný, půjčíme si těch sto tisíc a až to splatíme, zbyde nám pořád ještě víc než třikrát tolik.“
„To nezní špatně“ usmál se Ted.
„To teda hergot nezní! Věř Fredovi kamaráde, já mám na tyhle příležitosti nos. Všechno zařídím brácho. Ty se jen postarej o nějaký obleky, ať tam nejdem jako šupáci… a kup i ňejakou flašku, tohle se musí oslavit! “
Půjčovat si prachy od těchto šílenců, to už chce koule. Nebo si můsíte být jistí, že jim to dokážete včas splatit, tak jako já. Jejich šéf, Kladivo, prý háže lidi vlkům, vlastní jich celou smečku. Kdybych měl nějaké pochybnosti, tak do toho nejdu. Ale tohle je jasná šance. Nevzít to, byl bych blázen.
Proč do toho tahám Teda? Je to můj nejlepší kámoš, znám ho už od dětství. Vždycky jsem ho musel trochu tlačit do různých grázlovin, je v tomto ohledu docela bábovka. Už od malička měl hloupé řeči, „že bychom do toho cukrářství v noci lozit neměli, že nás chytí“ nebo „jestli to zjistí táta, že si hrajem s jeho zbraní, bude nářez“… pravda, většinou nás fakt chytili a dostali jsme pořádně řemenem jak se patří, ale byly jsme děcka. Teď je situace jiná – je nám oběma skoro dvacet, navíc plán je bezchybný. Počítm s tím, že až ty prachy budu mít, koupím si pořádné auto, vemu pár holek a pojedem do Las Vegas. To je ideální místo, kde tu sumičku ještě znásobím a potom bych se mohl pár let jen tak flákat. Vždycky jsem se chtěl podívat do Mexika…
O pár dní později
Zápas jde cítit ve vzduchu. Jsem docela nervózní, ale ještě aby ne. Nikdy jsem neměl v ruce tolik peněz - patřičně jsem se s nima pomazlil, než jsem je zanesl bookmakerům. Ti se sice první zdráhali příjmout tak velký obnos, ale nechal jsem si zkušeně zavolat jejich šéfa a ten mi ještě osobně popřál hodně štěstí. Jó, kdyby jen věděl, že bude platit jak mourovatej.
Když jsem došel před arénu, Ted už tam stál.Byl celý bledý a nervózně přešlapoval. Nad vchodem zářil obrovský nápis „Souboj šampionů: Hugo „the Hugger“ vs Kulkoruký Joe“. Chvíli jsem na tu parádu hleděl, jako kdyby se tam měla objevit zpráva o předem rozhodnutém výsledku a pak jsme si šli hledat naše místo. Ze známosti jsem sehnal dvě parádní místa na ochozu a abychom tam neseděli jen tak na sucho, koupil jsem ještě mně a Tedovi pivo. Sotva jsme si sedli, v aréně se setmělo a halou se ozval pronikavý hlas: „Dámy a pánové, vítám vás na dnešním utkání šampiónů! Sponzorem dnešního zápasu jsou Zbrojní závody Peimer & Son. Spoléhejte na kvalitu, kupujte zbraně Peimer & Son! A teď už přistupme k samotnému zápasu: v červeném rohu, obhájce titulu, dosud neporažený, úžasný Hugoooo “the Hugerrrr”” Arény se zmocnilo šílenství. Do ringu vlezl obrovský holohlavý chlap a tvářil se zle. Kolem něho poskakoval chlápek drobné postavy a nad hlavou mával pásem, větším než on sám.
„A v modrém rohu, vyzyvatel, chlap se smrtící ránou, Kulkorukýýýýý Jooooe!“ Do ringu vyskočil borec vyšší postavy, vysvalovanější než Hugo, ale rozhodně méně masivní. U obou boxerů stáli jejich trenéři a neustále do nich hučeli nějaké rady, jakoby celou taktiu vymysleli až teď. „A teď už, milí hosté mi nezbývá nic jiného, než odstartovat show! Připravte seeee, bude rrrrrachoooooooot!!!“
Sotva rozhodčí mávl, obě korby se do sebe pustily. Rozhodně se nešetřili
„Teda Frede, ti chlápci jsou fakt dobří. Vůbec bych netypl, že to mají nacvičené. Já dostat takovouto ránu, tak dávno ležím.“ Křičel na mě Ted v tom rachotu.
„To víš Tede, jsou to profíci, musí to vypadat opravdově“ odpověděl jsem mu zdánlivě klidně. Měl jsem strach, vypadalo to dost opravdově.
Protivníci kolem sebe v ringu kroužili a vyměňovali si údery. Sotva zápas začal, už tu byl konec prvního kola. Oba bojovníci byli spocení, jako by tam spolu tancovali dlouhé hodiny, moc si ale neoddechli a bylo tu druhé kolo. Nadšení boxerů neopadalo, spíše naopak. Mlátili zuřivě kolem sebe a zdálo se, že Joe měl trochu navrch. Fred s Tedem fandili a švihali rukama do vzduchu jako by tím chtěli jeho protivníka knockoutovat rovnou. Byli v takovém zapálení, že si sotva všimli, že uběhlo kolo třetí a nastoupilo čtvrté. Joe měl formu a zasazoval Hugovi jednu ránu za druhou. Fredovi tlouklo srdce. Joe vypadal dočista jako kulomet. Metal jeden úder za druhým a Hugo pomalu povoloval. Tlukot Fredova srdce dosáhl zběsilé frekvence. Hugovi tekla krev z celého ksichtu a už se snažil jen bránit. Joe se napřáhl na svůj finální úder a Hugo se ještě ze zoufalství pokusil svého soupeře naposled trefit… a Joe dostal obrovskou ránu přímo na bradu. Fredovo srdce se zastavilo. Joe se zapotácel, udělal pár kroků a skácel se na zem. Jeho hlava hlasitě zaduněla o podlahu ringu a následně všichni ohluchli v radostném jásotu diváků.
Fred se neopovažoval ani myslet. Podíval se na Teda a ten měl neuvěřitelně zmatený výraz.
„Frede, ale to knockautoval Hugo Joa. Nemělo to být naopak? Nebo jsme vsadili na toho…“ jak viděl Fredův výraz, bylo mu vše jasné.
„Ty idiote! Říkals, že je to tutovka! Že je to zaplacené! Říkals, že je to jasná věc!...“ k Fredovi doléhalo v tom hluku jen každé druhé slovo, ale nevnímal nic. Věděl, že je v průseru. Teď mu chybí pěkný balík peněz, který musí vrátit partě zabijáků. A neměl vůbec ponětí, kde ty prachy vezme. Musel přemýšlet. Musel na něco přijít. Musel odsud.
„Tede, vypadnem odsud!“ zařval Fred a zvedl se.
„Pane Padolski, tohle by vás mohlo zajímat“ bodyguard podal noviny postaršímu muži s bradkou a nepřátelským pohledem.
Titulek na novinách zněl: „Dům místního milionáře Roberta Peimera byl vyloupen, nic se však neztratilo“ a četl dál „Milionáře Peimera čekalo doma po příjezdu z dovolené nepříjemné překvapení. Dveře od jeho luxusní vily měly vylomený zámek a dům nesl známky toho, že v něm někdo cizí byl. Na celé kauze je však podivné to, že podle vyjádření samotného Peimera se z domu neztratilo nic než kufr s jeho osobnímy a bezcennýmy dokumenty“
„Pane Padolski, Nick Michailovič zmizel. Myslíme si, že se mu podařilo ten kufřík otevřít a s ním utekl.“
„Tak ten zasraný Rusák si myslí, že mi může jen tak ukrást co mi patří a zmizet? Už jste ho našli?“
„Ano pane, v mobilu, který dostal, bylo navigační zařízení. Zdá se, že jej má stále u sebe. Neutekl daleko, skrývá se v jednom z domů na druhé straně města.“
„Výborně. Půjdeme se se na tu krysu podívat. Připrav auto, chci se o to postarat osobně.“
Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli:
„Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“ ušklíbl se Fred.
„Tyvole, tak tomu říkám probuzení po opici… kde to jsem?“ mžoural kolem sebe Nick.
„Jsi tam, kde tě nikdo nenajde. A dost keců. Budeš s náma pěkně spolupracovat, jinak je po tobě ani nemrkneš, rozumíš co ti říkám?!“
„Jestli jste nějací buzeranti, tak to mě můžete rovnou zastřelit, páč do takovýho svinstva mě zaživa nedostanete.“
„Drž hubu Peimere! Chcem prachy. Tady máš počítač a ty nám pěkně převedeš milión na náš účet, jinak si můžeš jít rovnou kopat hrob!“
„Peimere? Já nejsem… kde bych já vzal meloun? To myslíte vážně?“
„Nedělej blbýho Peimere, my víme že ty prachy máš, tak je naval, jestli je ti tvůj život milej!“
„Frede, to nevypadá že to je on“ ozval se tiše Ted
„Ty drž hubu Tede, kdo by to asi byl? Z baráku Roberta Peimera asi těžko unesem posranýho Arnolda Schwarzeneggera, co říkáš?“ vztekal se Fred
„Hele kámo, tady Ted má pravdu. Já nejsem nějaký blbý Peimer! Já jsem Nick! V tom baráku jsem byl náhodou! “ bránil se Nick.
„Říkals že je to tutovka! Říkals že ty prachy má, že vyplatíme ty řezníky a že nám zbyde ještě balík! A víš co? Hovno! Žádný z tvých blbých plánů nevyšel! Že jsem se na to rovnou nevysral!“ Ted propadal zoufalství.
„Sakra drž hubu Tede! Povídám ti že tenhle chlápek je zlatej důl, budem bohatý!“ křičel Fred.
„Hovno budeme! Ten chlápek není tomu z novin ani trochu podobnej! Unesli jsme nesprávnýho chlapa a jediný co máme, je on a ten podělanej kufřík, co ani nejde otevřít!“ Ted zuřil.
„Kufřík? Vy máte ten kufřík?“ ozval se Nick.
„Ty drž hubu!“ zakřičeli dvojhlasně oba únosci.
Naráz se kdesi za dveřma ozvala hlasitá rána a do pokoje vtrhla pětice chlapů. Fred s Tedem hned šáhli po bouchačkách a mířili na nezvané hosty.
„Tak ty sis myslel, že můžeš vysrávat se samotným Padolskim? To asi nevíš s kým máš tu čest!“ Pětice byla po tuby ozbrojená a mířila na trojici v místnosti.
„A vy dva šašci jste kdo? Položte ty vaše stříkačky, nebo to do vás našijem“ řekl Padolski.
„Frede, jsou v přesile, možná bysme měli…“ ozval se Ted.
„Tak jo, tak jo, odložíme zbraně, ale musíte nás nechat odejít“ řekl nerozhodně Fred.
„Musíme tak leda hovno, chlapečku“ řekl Padolski a dál mířil Fredovi do obličeje. Ten pomalu položil zbraň na zem a Ted ho následoval.
„Dveře, Jacku.“ Jeden z obrovských chlapů hbitě zavřel dveře. „Tak, a teď vy sráči poznáte, proč se s Padolskim nevy…“ Přerušila ho rána dveří, které byly už podruhé vyraženy.
Do místnosti s šíleným řevem neběhlo několik pankáčů s brokovnicema a za nimi vešel pomalým krokem chlápek s dredama a obrovským kladivem.
„Výběrčí daní je tu. Někdo tady asi neumí platit dluhy včas! Hele, kdo vy sakra jste?“ řekl Kladivo.
„To bych se měl spíš ptát já vás! Okamžitě položte zbraně, nebo to do vás naperem!“ křikl Padolski.
„Vyser si oko dědku! A teď sypejte prachy, nebo to tady kluci rozstřílí napadrť!“ řekl vymahač Kladivo
„Já už se v ničem nevyznám“ šeptl Ted.
„Vy držte hubu!“ umlčeli je jednohlasně všichni ozbrojenci.
Nikdo si v tom zmatku nevšiml Nicka, který si nohou velice nenápadně podal Fredovu bouchačku, namířil na jednu gorilu zbraň vyštěkla.
Spustila se zběsilá palba ze všech stran. Pokoj se proměnil v hotové peklo. Všechny zbraně byly zaměstnány vyprazdňováním zásobníku do čehokoliv, co se hýbe. Kulky létaly vzduchem a nacházely nevybíravě své poněkud náhodné cíle.
Ohlušující střelba ustala po několika vteřiách a vše zahalila clona dýmu a prachu.
Když oblak usedl, nezbyl téměř nikdo, kdo by si mohl prohlédnout tu spoušť. Výstřely malou místnost rozmetaly do posledního kousíčku. V prachu a krvi se tu válely rozstřílená těla gangsterů, pankáčů a taky dvou naprostých smolařů, kterým byla holt dnešní smůla osudná. Všichni ale mrtví nebyli.
Nick si bouchačkou přestřelil pouta jimiž byl přivázán k židli, překročil pár mrtvol, šáhl pro kufřík a rychle vypadl.
Ten kufřík byl ale oříšek, to vám povím, ale pro člověka s mými schopnostmi nic nemožného. Opatrně jsem jej otevřel a a s úžasem jsem v něm našel hromádku nablýskaných diamantů. To víte, v týhle branži už jsem přesluhoval. Bylo na čase aby se rozhodlo, co se mnou bude. A když jsem smrťákovi utekl přímo před nosem, muselo to skončit jedině takto.
Co myslíte? Jak se mají na Bahamách? A co takhle zkusit Seychely? Prý se tam mají pěkně…
Sedím připoutaný k židličce v ňákém smradlavém baráku za městem a kolem mě partička všivých mafiánů, kteří mají v plánu zbavit se mého teď už skoro mrtvého těla. Řekl bych, docela posraná situace. Jak se k něčemu takovému člověk dostane? Jestli máte trochu času, tak vám to povykládám. Já už moc času nemám…
Jmenuju se John Michailovič; krásné jméno pro syna Američana a Rusky. Naštěstí mi nikdo neřekne jinak než Nick. Takže začnem znovu.
Jmenuji se Nick a živím se tím, že kradu. Zapomeňte rovnou na nějaké pitomé kapsářství, já pracju ve velkém. Můj pracovní rejstřík je docela široký: pojistné podvody, vloupání, nelegální gambling, pašování lidí, padělání peněz; občas prodám lidem to, co už jim dávno patří, nebo jim prodávám to, co patří někomu jinému – prostě dělám vše, z čeho by mohl kápnout nějaký tučný obnos.
Říká se, že v tomhle byznysu je limitující doba pět let. Do té doby si buď vyděláte dost na to, abyste se pak mohl zbytek života válet v Karibiku, nebo (a to je častější varianta) jste pod kytkama. Musím říct, že já už trochu přesluhuju… dnes ráno jsem ještě netušil, že budu mít velice dobrou příležitost rozhodnout, do které z těch dvou kategorií budu patřit.
Lidi mě znají taky jako Nicka, chlápka co sežene všechno. Mluvím vážně, obstarám vám třeba atomovku, když dobře zaplatíte. Nejčastější objednávkou jsou však trochu jiné zbraně, neméně smrtící. Lidé si kupují různé bouchačky – velké brokovnice, samopaly; obrovské kanóny, se kterýma chtějí spíš zastrašit než fakt někoho zabít, nebo taky praktické malé Berety, ke kterým nezapomenou přibalit tlumič aby jejich špinavá práce nesklidila přílišnou pozornost. Ty chlápky, co ke mně dnes ráno přišli bych typoval na ty Berety.
„Ty jsi Nick?“ Povídá mi jeden z nich, obrovský chlápek v černém kvádru, holou hlavou a ksichtem který napovídal, že jeho majitel není zrovna vtipálek.
„Maminka mi říkala koblížku, ale možné to je“ Nebyl vtipálek, vůbec se nezasmál.
„Posílá nás pan Padolski, má pro vás práci…“ Padolski? To je nějaký posraný Polák? Nějak to smrdí.
„…padesát tisíc teď, padesát po práci, jedná se o velice diskrétní záležitost.“ Říkal tu někdo něco o smrdau? Mně to voní jako záhon fialek.
„Račte si přát?“
„Pan Padolski by velice rád získal zpět něco, co mu náleží. Zde máte obálku, ve které je záloha, mobil a všechny potřebné informace“ řekl chlápek a stejně rychle jak se objevil tak taky vypadl.
Chvíli jsem zůstal stát jako přimrazený, pak jsem se ale vrhl na tu naditou obálku. Oči se mi rozzářily, když jsem uvnitř opravdu našel stoh voňavých nových bankovek. Blesklo mi hlavou: co je to zač ten Padolski? Co po mně chce a proč vlastně po mně? Něco se mi na tom nezdálo. Ale znáte to, každý má svou cenu; sto tisíc zelených papírů zdaleka převyšuje tu mou.
V balíčku jsem našel další obálku, kde byl popis mého úkolu. Měl jsem šlohnout jakýsi kufřík, který se měl nacházet v jednom z domů v milionářské čtvrti; patřil nějakému Robertu Peimerovi. Přiložena byla taky mapka a nákres bezpečnostního systému. Musím říct – nic co bych nezvládl. Starý Padolski vyřešil všchno za mě, měl jsem rozpis kdy přesně majitel domu bude pryč a ostatní bylo už jako ukrást dítěti lízátko.
Šel jsem si situaci obhlídnout a všechno bylo jako v dokumentaci – obyčejný barák, žádné mříže, elektrické ploty, bezpečnostní zámky, nic co by stálo za zmínku. Takovýchto domů mám za sebou pěknou hromadu, snadno vydělané prachy. A protože zrovna včera měl Peimer odjet na týdenní dovolenou, lepší příležitost by se mi asi nenaskytla. Sbalil jsem si vercajk a jak se setmělo, vyrazil jsem.
V ulici byl klid, navíc i docela tma. Dveře šly lehce, alarm vyřešily kleštičky během pár sekund. Teda pěkně to tu má Peimer zařízeno, aspoň co jde vidět v tom šeru, rozsvítit si nemůžu. Jak ten barák vypadá z venku ošuntěle, tak zevnitř je to bomba. Jenom zařízení obýváku muselo stát pár mega; docela škoda, že se tu nemůžu zdržet dýl.
A už se kradu po schodech do druhého patra, do staroušovy pracovny. Za svitu baterky sahám pomalu za kliku a dveře se se skřípotem otevřely. Srdce mi poskočilo, když jsem na masivním pracovním stole zahlédl kufřík – přesně tam, kde měl být! Je tu jako na podnose! Teda takovýhle job za sto tyček, to bych mohl dělat každý den. A možná tu bude mít i nějakou hotovost. Přibližuju se ke kufříku, už pro něj sahám… ale přerušila mě dutá rána. Co to bylo za ránu? A co ta tma? Nepřipadá vám naráz nějak hustější… hustější… hustěj…
Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli: „Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“
„Chystá se velká bouda a já chci být u toho, protože z toho kápne pěkný balík, to ti povídám. A ty do toho půjdeš se mnou. Jedná se o ten boxerský zápas, je to zaplacené. Hugo jde ve čtvrtém na prdel. Mám člověka, který nás založí na bookmakery – může mi půjčit klidně sto táců a jak to vyhrajem, budem v balíku!“ řekl Fred.
„Odkud to víš?“ zeptal se Ted.
„O to se nestarej, ale ten zdroj je spolehlivej, ručím za něj.“
„A co když to neklapne?“ Ted měl trochu pochybnosti.
„Klapne, je to tutovka, věř mi. Tede, jsi jako můj brácha, kdybych nevěděl že to klapne, netahal bych tě do toho. Kurz je výborný, půjčíme si těch sto tisíc a až to splatíme, zbyde nám pořád ještě víc než třikrát tolik.“
„To nezní špatně“ usmál se Ted.
„To teda hergot nezní! Věř Fredovi kamaráde, já mám na tyhle příležitosti nos. Všechno zařídím brácho. Ty se jen postarej o nějaký obleky, ať tam nejdem jako šupáci… a kup i ňejakou flašku, tohle se musí oslavit! “
Půjčovat si prachy od těchto šílenců, to už chce koule. Nebo si můsíte být jistí, že jim to dokážete včas splatit, tak jako já. Jejich šéf, Kladivo, prý háže lidi vlkům, vlastní jich celou smečku. Kdybych měl nějaké pochybnosti, tak do toho nejdu. Ale tohle je jasná šance. Nevzít to, byl bych blázen.
Proč do toho tahám Teda? Je to můj nejlepší kámoš, znám ho už od dětství. Vždycky jsem ho musel trochu tlačit do různých grázlovin, je v tomto ohledu docela bábovka. Už od malička měl hloupé řeči, „že bychom do toho cukrářství v noci lozit neměli, že nás chytí“ nebo „jestli to zjistí táta, že si hrajem s jeho zbraní, bude nářez“… pravda, většinou nás fakt chytili a dostali jsme pořádně řemenem jak se patří, ale byly jsme děcka. Teď je situace jiná – je nám oběma skoro dvacet, navíc plán je bezchybný. Počítm s tím, že až ty prachy budu mít, koupím si pořádné auto, vemu pár holek a pojedem do Las Vegas. To je ideální místo, kde tu sumičku ještě znásobím a potom bych se mohl pár let jen tak flákat. Vždycky jsem se chtěl podívat do Mexika…
O pár dní později
Zápas jde cítit ve vzduchu. Jsem docela nervózní, ale ještě aby ne. Nikdy jsem neměl v ruce tolik peněz - patřičně jsem se s nima pomazlil, než jsem je zanesl bookmakerům. Ti se sice první zdráhali příjmout tak velký obnos, ale nechal jsem si zkušeně zavolat jejich šéfa a ten mi ještě osobně popřál hodně štěstí. Jó, kdyby jen věděl, že bude platit jak mourovatej.
Když jsem došel před arénu, Ted už tam stál.Byl celý bledý a nervózně přešlapoval. Nad vchodem zářil obrovský nápis „Souboj šampionů: Hugo „the Hugger“ vs Kulkoruký Joe“. Chvíli jsem na tu parádu hleděl, jako kdyby se tam měla objevit zpráva o předem rozhodnutém výsledku a pak jsme si šli hledat naše místo. Ze známosti jsem sehnal dvě parádní místa na ochozu a abychom tam neseděli jen tak na sucho, koupil jsem ještě mně a Tedovi pivo. Sotva jsme si sedli, v aréně se setmělo a halou se ozval pronikavý hlas: „Dámy a pánové, vítám vás na dnešním utkání šampiónů! Sponzorem dnešního zápasu jsou Zbrojní závody Peimer & Son. Spoléhejte na kvalitu, kupujte zbraně Peimer & Son! A teď už přistupme k samotnému zápasu: v červeném rohu, obhájce titulu, dosud neporažený, úžasný Hugoooo “the Hugerrrr”” Arény se zmocnilo šílenství. Do ringu vlezl obrovský holohlavý chlap a tvářil se zle. Kolem něho poskakoval chlápek drobné postavy a nad hlavou mával pásem, větším než on sám.
„A v modrém rohu, vyzyvatel, chlap se smrtící ránou, Kulkorukýýýýý Jooooe!“ Do ringu vyskočil borec vyšší postavy, vysvalovanější než Hugo, ale rozhodně méně masivní. U obou boxerů stáli jejich trenéři a neustále do nich hučeli nějaké rady, jakoby celou taktiu vymysleli až teď. „A teď už, milí hosté mi nezbývá nic jiného, než odstartovat show! Připravte seeee, bude rrrrrachoooooooot!!!“
Sotva rozhodčí mávl, obě korby se do sebe pustily. Rozhodně se nešetřili
„Teda Frede, ti chlápci jsou fakt dobří. Vůbec bych netypl, že to mají nacvičené. Já dostat takovouto ránu, tak dávno ležím.“ Křičel na mě Ted v tom rachotu.
„To víš Tede, jsou to profíci, musí to vypadat opravdově“ odpověděl jsem mu zdánlivě klidně. Měl jsem strach, vypadalo to dost opravdově.
Protivníci kolem sebe v ringu kroužili a vyměňovali si údery. Sotva zápas začal, už tu byl konec prvního kola. Oba bojovníci byli spocení, jako by tam spolu tancovali dlouhé hodiny, moc si ale neoddechli a bylo tu druhé kolo. Nadšení boxerů neopadalo, spíše naopak. Mlátili zuřivě kolem sebe a zdálo se, že Joe měl trochu navrch. Fred s Tedem fandili a švihali rukama do vzduchu jako by tím chtěli jeho protivníka knockoutovat rovnou. Byli v takovém zapálení, že si sotva všimli, že uběhlo kolo třetí a nastoupilo čtvrté. Joe měl formu a zasazoval Hugovi jednu ránu za druhou. Fredovi tlouklo srdce. Joe vypadal dočista jako kulomet. Metal jeden úder za druhým a Hugo pomalu povoloval. Tlukot Fredova srdce dosáhl zběsilé frekvence. Hugovi tekla krev z celého ksichtu a už se snažil jen bránit. Joe se napřáhl na svůj finální úder a Hugo se ještě ze zoufalství pokusil svého soupeře naposled trefit… a Joe dostal obrovskou ránu přímo na bradu. Fredovo srdce se zastavilo. Joe se zapotácel, udělal pár kroků a skácel se na zem. Jeho hlava hlasitě zaduněla o podlahu ringu a následně všichni ohluchli v radostném jásotu diváků.
Fred se neopovažoval ani myslet. Podíval se na Teda a ten měl neuvěřitelně zmatený výraz.
„Frede, ale to knockautoval Hugo Joa. Nemělo to být naopak? Nebo jsme vsadili na toho…“ jak viděl Fredův výraz, bylo mu vše jasné.
„Ty idiote! Říkals, že je to tutovka! Že je to zaplacené! Říkals, že je to jasná věc!...“ k Fredovi doléhalo v tom hluku jen každé druhé slovo, ale nevnímal nic. Věděl, že je v průseru. Teď mu chybí pěkný balík peněz, který musí vrátit partě zabijáků. A neměl vůbec ponětí, kde ty prachy vezme. Musel přemýšlet. Musel na něco přijít. Musel odsud.
„Tede, vypadnem odsud!“ zařval Fred a zvedl se.
„Pane Padolski, tohle by vás mohlo zajímat“ bodyguard podal noviny postaršímu muži s bradkou a nepřátelským pohledem.
Titulek na novinách zněl: „Dům místního milionáře Roberta Peimera byl vyloupen, nic se však neztratilo“ a četl dál „Milionáře Peimera čekalo doma po příjezdu z dovolené nepříjemné překvapení. Dveře od jeho luxusní vily měly vylomený zámek a dům nesl známky toho, že v něm někdo cizí byl. Na celé kauze je však podivné to, že podle vyjádření samotného Peimera se z domu neztratilo nic než kufr s jeho osobnímy a bezcennýmy dokumenty“
„Pane Padolski, Nick Michailovič zmizel. Myslíme si, že se mu podařilo ten kufřík otevřít a s ním utekl.“
„Tak ten zasraný Rusák si myslí, že mi může jen tak ukrást co mi patří a zmizet? Už jste ho našli?“
„Ano pane, v mobilu, který dostal, bylo navigační zařízení. Zdá se, že jej má stále u sebe. Neutekl daleko, skrývá se v jednom z domů na druhé straně města.“
„Výborně. Půjdeme se se na tu krysu podívat. Připrav auto, chci se o to postarat osobně.“
Tmu vystřídalo ostré světlo které mi svítí přímo do ksichtu a zabodává se mi přímo do bolestivého místa na zátylku. Jsem pevně přivázaný k nějaké židli. Chvíli vidím jen nezřetelné fleky kolem sebe a doléhá ke mně jakýsi rozhovor. V místnosti se mnou jsou ještě dva další chlápci a právě si mě všimli:
„Ale ale, kdopak se nám to probral ze zimního spánku?“ ušklíbl se Fred.
„Tyvole, tak tomu říkám probuzení po opici… kde to jsem?“ mžoural kolem sebe Nick.
„Jsi tam, kde tě nikdo nenajde. A dost keců. Budeš s náma pěkně spolupracovat, jinak je po tobě ani nemrkneš, rozumíš co ti říkám?!“
„Jestli jste nějací buzeranti, tak to mě můžete rovnou zastřelit, páč do takovýho svinstva mě zaživa nedostanete.“
„Drž hubu Peimere! Chcem prachy. Tady máš počítač a ty nám pěkně převedeš milión na náš účet, jinak si můžeš jít rovnou kopat hrob!“
„Peimere? Já nejsem… kde bych já vzal meloun? To myslíte vážně?“
„Nedělej blbýho Peimere, my víme že ty prachy máš, tak je naval, jestli je ti tvůj život milej!“
„Frede, to nevypadá že to je on“ ozval se tiše Ted
„Ty drž hubu Tede, kdo by to asi byl? Z baráku Roberta Peimera asi těžko unesem posranýho Arnolda Schwarzeneggera, co říkáš?“ vztekal se Fred
„Hele kámo, tady Ted má pravdu. Já nejsem nějaký blbý Peimer! Já jsem Nick! V tom baráku jsem byl náhodou! “ bránil se Nick.
„Říkals že je to tutovka! Říkals že ty prachy má, že vyplatíme ty řezníky a že nám zbyde ještě balík! A víš co? Hovno! Žádný z tvých blbých plánů nevyšel! Že jsem se na to rovnou nevysral!“ Ted propadal zoufalství.
„Sakra drž hubu Tede! Povídám ti že tenhle chlápek je zlatej důl, budem bohatý!“ křičel Fred.
„Hovno budeme! Ten chlápek není tomu z novin ani trochu podobnej! Unesli jsme nesprávnýho chlapa a jediný co máme, je on a ten podělanej kufřík, co ani nejde otevřít!“ Ted zuřil.
„Kufřík? Vy máte ten kufřík?“ ozval se Nick.
„Ty drž hubu!“ zakřičeli dvojhlasně oba únosci.
Naráz se kdesi za dveřma ozvala hlasitá rána a do pokoje vtrhla pětice chlapů. Fred s Tedem hned šáhli po bouchačkách a mířili na nezvané hosty.
„Tak ty sis myslel, že můžeš vysrávat se samotným Padolskim? To asi nevíš s kým máš tu čest!“ Pětice byla po tuby ozbrojená a mířila na trojici v místnosti.
„A vy dva šašci jste kdo? Položte ty vaše stříkačky, nebo to do vás našijem“ řekl Padolski.
„Frede, jsou v přesile, možná bysme měli…“ ozval se Ted.
„Tak jo, tak jo, odložíme zbraně, ale musíte nás nechat odejít“ řekl nerozhodně Fred.
„Musíme tak leda hovno, chlapečku“ řekl Padolski a dál mířil Fredovi do obličeje. Ten pomalu položil zbraň na zem a Ted ho následoval.
„Dveře, Jacku.“ Jeden z obrovských chlapů hbitě zavřel dveře. „Tak, a teď vy sráči poznáte, proč se s Padolskim nevy…“ Přerušila ho rána dveří, které byly už podruhé vyraženy.
Do místnosti s šíleným řevem neběhlo několik pankáčů s brokovnicema a za nimi vešel pomalým krokem chlápek s dredama a obrovským kladivem.
„Výběrčí daní je tu. Někdo tady asi neumí platit dluhy včas! Hele, kdo vy sakra jste?“ řekl Kladivo.
„To bych se měl spíš ptát já vás! Okamžitě položte zbraně, nebo to do vás naperem!“ křikl Padolski.
„Vyser si oko dědku! A teď sypejte prachy, nebo to tady kluci rozstřílí napadrť!“ řekl vymahač Kladivo
„Já už se v ničem nevyznám“ šeptl Ted.
„Vy držte hubu!“ umlčeli je jednohlasně všichni ozbrojenci.
Nikdo si v tom zmatku nevšiml Nicka, který si nohou velice nenápadně podal Fredovu bouchačku, namířil na jednu gorilu zbraň vyštěkla.
Spustila se zběsilá palba ze všech stran. Pokoj se proměnil v hotové peklo. Všechny zbraně byly zaměstnány vyprazdňováním zásobníku do čehokoliv, co se hýbe. Kulky létaly vzduchem a nacházely nevybíravě své poněkud náhodné cíle.
Ohlušující střelba ustala po několika vteřiách a vše zahalila clona dýmu a prachu.
Když oblak usedl, nezbyl téměř nikdo, kdo by si mohl prohlédnout tu spoušť. Výstřely malou místnost rozmetaly do posledního kousíčku. V prachu a krvi se tu válely rozstřílená těla gangsterů, pankáčů a taky dvou naprostých smolařů, kterým byla holt dnešní smůla osudná. Všichni ale mrtví nebyli.
Nick si bouchačkou přestřelil pouta jimiž byl přivázán k židli, překročil pár mrtvol, šáhl pro kufřík a rychle vypadl.
Ten kufřík byl ale oříšek, to vám povím, ale pro člověka s mými schopnostmi nic nemožného. Opatrně jsem jej otevřel a a s úžasem jsem v něm našel hromádku nablýskaných diamantů. To víte, v týhle branži už jsem přesluhoval. Bylo na čase aby se rozhodlo, co se mnou bude. A když jsem smrťákovi utekl přímo před nosem, muselo to skončit jedině takto.
Co myslíte? Jak se mají na Bahamách? A co takhle zkusit Seychely? Prý se tam mají pěkně…
středa 21. května 2008
Víte co mám na tom alkoholu nejradši? Kocovinu.
Jo, fakt…
Asi si říkáte, co to tady ten chlap mele, lidi se snaží všemocně najít způsob, jak tu svou vlezlou opici zahnat a on nám tady bude tvrdit, že se mu to líbí. Ale zeptejte se jakéhokoli zběhlého alkoholika a bude vám muset potvrdit, že na tom něco je. Že je na té nepříjemné věci opravdu něco pěkného a že bez toho by ten chlast nebyl vlastně tak uplně ono.
Každá opice je trochu jiná, některá mírná, jiná brutální – je to člověk od člověka, záleží taky na divokosti předešlého večera a její podoba se v průběhu času mění.
Takový ten odporný stav: hlava jak střep, v hubě jako v polepšovně, žaludek na vodě – čloěk se tak sám nad sebou pozastaví a řekne si: „Tak a máš to, vole, to ti patří.“ Často nastává po opravdu těžkém večeru bezprostředně po probuzení a pak ještě nějakou dobu než se člověk stabilizuje. Prostě bič boží za to, co jsme to zas včera vyváděli, trest za všechen ten povyk, za všechny ty řeči a nevhodné poznámky co jich za ten večer bylo a taky je to takový poplatek, aby nám ten zlozvyk neprošel uplně tak zadarmo.
Ti šťastlivci, co se probudí ještě s promilemi v krvi to mají vůbec nejlepší. Krásně otupělý stav, žádné starosti, nikdo se zbytečně nehrne do žádné aktivity; ideální je procházka za slunečného počasí s modrou oblohou, třeba na nákup. Nevím jak to máte vy, ale mě v takových situacích všechno dojme. Člověk se raduje nad tou krásou, co je jí na světě, až mu to najednou začne být tak nějak líto, že je to všechno takové pomíjivé a že stejně nakonec všichni musíme zemřít a proč vlastně je člověk pořád sám když je kolem tolik lidí a proč vás ta prodavačka oškubala o jedenáct korun, příště se s nějakým dýškem může rozloučit.
Procento sebevražd je však v tomto stavu velice nízké, protože člověk je natolik příjemně unaven, že se mu do nějaké takové rozhodné akce nechce a tak si to nechá na později, kdy si to nakonec stejně rozmyslí.
Při kocovině většinou odpadají veškeré nepříjemné problémy se zácpou a to klidně i na celý den a vůbec, člověk se tak nějak pročistí a to i po duševní stránce, díky morální kocovině, která s tou fyzickou chodí ruku v ruce. To další den se potom cítíte jako nový člověk a je vám fajn.
Takže až do sebe budete příště po ránu cpát ibalgin, zastavte se na chvíli a zkuste vychutnat trošku té nezachytitelné, avšak lehce opakovatelné atmosféry. Pravděpodobně na nic převratného nedojdete, stejně jako po přečtení těchto řádků… ale v tom je právě ten život tak krásný.
Asi si říkáte, co to tady ten chlap mele, lidi se snaží všemocně najít způsob, jak tu svou vlezlou opici zahnat a on nám tady bude tvrdit, že se mu to líbí. Ale zeptejte se jakéhokoli zběhlého alkoholika a bude vám muset potvrdit, že na tom něco je. Že je na té nepříjemné věci opravdu něco pěkného a že bez toho by ten chlast nebyl vlastně tak uplně ono.
Každá opice je trochu jiná, některá mírná, jiná brutální – je to člověk od člověka, záleží taky na divokosti předešlého večera a její podoba se v průběhu času mění.
Takový ten odporný stav: hlava jak střep, v hubě jako v polepšovně, žaludek na vodě – čloěk se tak sám nad sebou pozastaví a řekne si: „Tak a máš to, vole, to ti patří.“ Často nastává po opravdu těžkém večeru bezprostředně po probuzení a pak ještě nějakou dobu než se člověk stabilizuje. Prostě bič boží za to, co jsme to zas včera vyváděli, trest za všechen ten povyk, za všechny ty řeči a nevhodné poznámky co jich za ten večer bylo a taky je to takový poplatek, aby nám ten zlozvyk neprošel uplně tak zadarmo.
Ti šťastlivci, co se probudí ještě s promilemi v krvi to mají vůbec nejlepší. Krásně otupělý stav, žádné starosti, nikdo se zbytečně nehrne do žádné aktivity; ideální je procházka za slunečného počasí s modrou oblohou, třeba na nákup. Nevím jak to máte vy, ale mě v takových situacích všechno dojme. Člověk se raduje nad tou krásou, co je jí na světě, až mu to najednou začne být tak nějak líto, že je to všechno takové pomíjivé a že stejně nakonec všichni musíme zemřít a proč vlastně je člověk pořád sám když je kolem tolik lidí a proč vás ta prodavačka oškubala o jedenáct korun, příště se s nějakým dýškem může rozloučit.
Procento sebevražd je však v tomto stavu velice nízké, protože člověk je natolik příjemně unaven, že se mu do nějaké takové rozhodné akce nechce a tak si to nechá na později, kdy si to nakonec stejně rozmyslí.
Při kocovině většinou odpadají veškeré nepříjemné problémy se zácpou a to klidně i na celý den a vůbec, člověk se tak nějak pročistí a to i po duševní stránce, díky morální kocovině, která s tou fyzickou chodí ruku v ruce. To další den se potom cítíte jako nový člověk a je vám fajn.
Takže až do sebe budete příště po ránu cpát ibalgin, zastavte se na chvíli a zkuste vychutnat trošku té nezachytitelné, avšak lehce opakovatelné atmosféry. Pravděpodobně na nic převratného nedojdete, stejně jako po přečtení těchto řádků… ale v tom je právě ten život tak krásný.
sobota 17. května 2008
Aktualizace
V současné době se tady toho moc nového neobjevuje a to z důvodu velkých fofrů ve škole. Avšak situace by se měla značně zlepšit, protože už toto úterý budu mít po všech zkouškách a tudíž budu mít hodně času na kraviny. Poté očekávejte aktualizace.
Všechny vás zdravím a nepijte víc než je zdrávo.
Všechny vás zdravím a nepijte víc než je zdrávo.
neděle 11. května 2008
Neznámá holka
Vlak byl plný dusna, horka,
a v prostřed té bídy
jela prvotřídní holka
vozem druhé třídy.
A když píšu tyto řádky,
v hlavě se mi tvoří věta,
ať se místo cesty zpátky
vydá se mnou na kraj světa.
a v prostřed té bídy
jela prvotřídní holka
vozem druhé třídy.
A když píšu tyto řádky,
v hlavě se mi tvoří věta,
ať se místo cesty zpátky
vydá se mnou na kraj světa.
úterý 6. května 2008
Variace na dívky - básničky na přání (omlouvám se)
Iva
Vyprázdnila Iva
soudek plný piva.
Teď se svůdně dívá,
zlitá jako slíva.
* * *
Jiřina
Jede po mně Jiřka -
ve sklepě jsem schovaný,
vyrazila dvířka
železem okovaný.
* * *
Vendula
"Deš ven?"
ptám se zpívající si dívky jménem Vendula.
"Ven du, la
la la la"
Vyprázdnila Iva
soudek plný piva.
Teď se svůdně dívá,
zlitá jako slíva.
* * *
Jiřina
Jede po mně Jiřka -
ve sklepě jsem schovaný,
vyrazila dvířka
železem okovaný.
* * *
Vendula
"Deš ven?"
ptám se zpívající si dívky jménem Vendula.
"Ven du, la
la la la"
pondělí 5. května 2008
Lidojedská absolutní
Šla jsem ruku v ruce s ním,
když v tu ránu v bdění sním
o tom, že jej láskou sním...
...smím?
když v tu ránu v bdění sním
o tom, že jej láskou sním...
...smím?
úterý 29. dubna 2008
Taková písnička... Prší
Venku prší
a ty v tom dešti běháš bosa
z toho pohledu
je mi tak trochu kosa
Avšak uvnitř mě hřeje
pomyšlení, že je
tu kapka naděje,
že se na mě bosá holka tak nádherně směje
Venku prší
a déšť mi tě celou smáčel
a já se cítím
jako bych po poušti kráčel
Ale i na té poušti
síly mě neopouští,
déšť se na mě spouští
a Bůh mi to moje ranní snění odpouští...
a ty v tom dešti běháš bosa
z toho pohledu
je mi tak trochu kosa
Avšak uvnitř mě hřeje
pomyšlení, že je
tu kapka naděje,
že se na mě bosá holka tak nádherně směje
Venku prší
a déšť mi tě celou smáčel
a já se cítím
jako bych po poušti kráčel
Ale i na té poušti
síly mě neopouští,
déšť se na mě spouští
a Bůh mi to moje ranní snění odpouští...
čtvrtek 17. dubna 2008
10
Martina
Rozzlobená Martina
zuří, zuby zatíná...
avšak vzhledem k mému stavu,
musím uznat, že je v právu.
* * *
Lenka
Pozoruju křehkou Lenku,
jak dopíjí pátou sklenku.
"Hodně zdraví, hodně zdáru..."
tahle holka, ta má páru.
* * *
Klára
Přemlouvám bázlivou Klárku
na noční procházku v parku.
Jenže Klára nějak nechce,
asi tuší, že jsem lehce
úchylný...
Rozzlobená Martina
zuří, zuby zatíná...
avšak vzhledem k mému stavu,
musím uznat, že je v právu.
* * *
Lenka
Pozoruju křehkou Lenku,
jak dopíjí pátou sklenku.
"Hodně zdraví, hodně zdáru..."
tahle holka, ta má páru.
* * *
Klára
Přemlouvám bázlivou Klárku
na noční procházku v parku.
Jenže Klára nějak nechce,
asi tuší, že jsem lehce
úchylný...
pondělí 14. dubna 2008
Variace na dívky - devátý díl seriózního seriálu
Ema
Máma má Emu,
Ema mele pantem,
kdybych byl co k čemu,
umlčím ji diamantem.
* * *
Alena
Co to děláš, Aleno?
Počkej, co to, ale...no...
To jsem dneska neměl ani
na programu milování.
* * *
Anna
Záleží mi na kvalitě -
spíš než ňákou paničku
už se těším, jako dítě
na mou milou Aničku...
Máma má Emu,
Ema mele pantem,
kdybych byl co k čemu,
umlčím ji diamantem.
* * *
Alena
Co to děláš, Aleno?
Počkej, co to, ale...no...
To jsem dneska neměl ani
na programu milování.
* * *
Anna
Záleží mi na kvalitě -
spíš než ňákou paničku
už se těším, jako dítě
na mou milou Aničku...
sobota 12. dubna 2008
Každý si potřebuje někdy odfrknout...
Seděl za barem a klopil do sebe další skleničku. Nějak tak přemýšlel o tom, že to všechno stojí za hovno.
„Čau Karle, můžu si přisednout?“
„Pro mě za mě… známe se?“ odpověděl Karel.
„No, možná jenom od vidění. Já jsem Bůh, těší mě.“ řekl Bůh
„Karel. Dáš si se mnou jednu Becherovku?“
„Jo, dám si. A kofolu.“
„Tak dvě Becherovky, kofolu a pivo“ objednal Karel „to je dobré, nech si to, příští kolo platíš ty.“
Barman tu dvojici chvíli s úžasem pozoroval a pak začal nalévat. Karel začal becherovku polamu usrkávat a Bůh ji do sebe kopl a trochu se otřepal.
„Já ten tvrdý nějak nemusím“ řekl Bůh „A co jinak, co žena? Jak ta se má?“ zeptal se.
„Ále, ani se neptej, právě ode mě odešla“ postěžoval si Karel a dopil.
„Opravdu? Tak to promiň, to jsem nevěděl.“
„Ne? Já myslel že ty jako všechno…“
„Dělám si srandu. Jasně že věděl, jsem Bůh, vím všechno.“
„Hmm, tak teda dík, že mi to připomínáš.“
Bůh se usmál a objednal další dvě.
„Pánbůh ti to zaplať…to bylo docela vtipné, ne?“ řekl Karel
„Jo, bylo“ přitakal Bůh, ale už se nesmál. „A co teď budeš dělat, to tady budeš sedět a pomalu se uchlastávat? Nechtělo by to spíš trochu aktivity?“
„Jo, možná pudu skočit z ňákého baráku. A co je ti vlastně do toho?“ řekl Karel popuzeně.
„Promiň, nechtěl jsem moralizovat nebo tak něco“ řekl Bůh omluvným tónem. „Je to normální, když má někdo starost o svoje děti. Ale tak ty už jsi starý dost, máš asi svůj rozum…“
„Asi jo. A co ty pořád děláš? Není tě v poslední době moc vidět.“
„No to víš, každý si potřebuje občas odfrknout. Vzal jsem si dovolenou, myslím od Osvícenství. Tak si teď tak trochu užívám. Ale už se mi to krátí, práce volá“
„Hmm, no, je to zajímavé. Poslouchej, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Karel.
„Jen se ptej, Karle“
„Jak je to teda s tím posmrtným životem? Čeká mě nebe nebo tak něco?“
„Bohužel, nic takového. Ale vrátíš se zase na Zem. Něco jak to hlásají hinduisti, ale je to o dost složitější. Ono taky dost záleží na tom našem bodovacím systému, kolik nasbíráš. A ten proces, to je samá chemie… víš, nerad bych teď zabíhal do podrobností.“
„Jasně, jasně, jenom mě to tak zajímalo. Takže zpátky na Zem, jo? To je ale docela smutné, nemyslíš? Když už tady třeba někdo být nechce.“
„No, možná jo, ale já už s tím nic nenadělám, tak to prostě je. A stejně si nic z toho předchozího nepamatuješ, tak kdo by si stěžoval?“ položil Bůh řečnickou otázku.
„To je fakt“ souhlasil s ním Karel.
„Ty ale Karle, víš co nepochopím? Proč se lidi pořád tak melou kvůli těm náboženstvím. Jasně, každý má jiný názor, ale to se kvůli tomu musí vraždit?“
„Panebože, to jsou magoři.“ zakroutil hlavou Karel.
„Toho pana si nech. Ale s tou láskou jsem to taky úplně nevychytal. Chtěl jsem něco pro radost a lidi jsou z toho tak akorát ztrápení. S těma vztahama co ti lidi vyvádí, to je k nevíře.“
„To mi teda povídej.“ zavrčel Karel.
„Promiň, to jsem nemyslel jako na tebe, to já tak obecně.“
„Ale stojí to dneska nějak za hovno, co, Bože?“
„Stojí, Karle, stojí…“
„Čau Karle, můžu si přisednout?“
„Pro mě za mě… známe se?“ odpověděl Karel.
„No, možná jenom od vidění. Já jsem Bůh, těší mě.“ řekl Bůh
„Karel. Dáš si se mnou jednu Becherovku?“
„Jo, dám si. A kofolu.“
„Tak dvě Becherovky, kofolu a pivo“ objednal Karel „to je dobré, nech si to, příští kolo platíš ty.“
Barman tu dvojici chvíli s úžasem pozoroval a pak začal nalévat. Karel začal becherovku polamu usrkávat a Bůh ji do sebe kopl a trochu se otřepal.
„Já ten tvrdý nějak nemusím“ řekl Bůh „A co jinak, co žena? Jak ta se má?“ zeptal se.
„Ále, ani se neptej, právě ode mě odešla“ postěžoval si Karel a dopil.
„Opravdu? Tak to promiň, to jsem nevěděl.“
„Ne? Já myslel že ty jako všechno…“
„Dělám si srandu. Jasně že věděl, jsem Bůh, vím všechno.“
„Hmm, tak teda dík, že mi to připomínáš.“
Bůh se usmál a objednal další dvě.
„Pánbůh ti to zaplať…to bylo docela vtipné, ne?“ řekl Karel
„Jo, bylo“ přitakal Bůh, ale už se nesmál. „A co teď budeš dělat, to tady budeš sedět a pomalu se uchlastávat? Nechtělo by to spíš trochu aktivity?“
„Jo, možná pudu skočit z ňákého baráku. A co je ti vlastně do toho?“ řekl Karel popuzeně.
„Promiň, nechtěl jsem moralizovat nebo tak něco“ řekl Bůh omluvným tónem. „Je to normální, když má někdo starost o svoje děti. Ale tak ty už jsi starý dost, máš asi svůj rozum…“
„Asi jo. A co ty pořád děláš? Není tě v poslední době moc vidět.“
„No to víš, každý si potřebuje občas odfrknout. Vzal jsem si dovolenou, myslím od Osvícenství. Tak si teď tak trochu užívám. Ale už se mi to krátí, práce volá“
„Hmm, no, je to zajímavé. Poslouchej, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Karel.
„Jen se ptej, Karle“
„Jak je to teda s tím posmrtným životem? Čeká mě nebe nebo tak něco?“
„Bohužel, nic takového. Ale vrátíš se zase na Zem. Něco jak to hlásají hinduisti, ale je to o dost složitější. Ono taky dost záleží na tom našem bodovacím systému, kolik nasbíráš. A ten proces, to je samá chemie… víš, nerad bych teď zabíhal do podrobností.“
„Jasně, jasně, jenom mě to tak zajímalo. Takže zpátky na Zem, jo? To je ale docela smutné, nemyslíš? Když už tady třeba někdo být nechce.“
„No, možná jo, ale já už s tím nic nenadělám, tak to prostě je. A stejně si nic z toho předchozího nepamatuješ, tak kdo by si stěžoval?“ položil Bůh řečnickou otázku.
„To je fakt“ souhlasil s ním Karel.
„Ty ale Karle, víš co nepochopím? Proč se lidi pořád tak melou kvůli těm náboženstvím. Jasně, každý má jiný názor, ale to se kvůli tomu musí vraždit?“
„Panebože, to jsou magoři.“ zakroutil hlavou Karel.
„Toho pana si nech. Ale s tou láskou jsem to taky úplně nevychytal. Chtěl jsem něco pro radost a lidi jsou z toho tak akorát ztrápení. S těma vztahama co ti lidi vyvádí, to je k nevíře.“
„To mi teda povídej.“ zavrčel Karel.
„Promiň, to jsem nemyslel jako na tebe, to já tak obecně.“
„Ale stojí to dneska nějak za hovno, co, Bože?“
„Stojí, Karle, stojí…“
pátek 11. dubna 2008
pisnicka
Nemůžu tě vyhnat z hlavy už nějakou chvíli,
delší dobu už tě ani nevyháním,
úsměv tvůj je pro mě tanec lesní víly
a přísahám Bohu, že teď ani trochu nepřeháním.
Ale co s tebou dělat, jak ti to říci
aby mě nečekala jen studená sprcha,
Už jen nadávám na osud nepřející
a na to že je láska jednostranná mrcha.
To hnedka potom co slunce k zemi sklouzlo
a ztichla dokonce i má sousedka vzteklá,
s kytarou rozehraju své osobní kouzlo,
jen si musím dávat majzla abys neutekla.
Tak se tu posaď, než půjdeš zas
a když ne, nechám si to zdát,
ale kdybys chtěla a když zbyde čas,
tak bys mi mohla malou pusu dát.
delší dobu už tě ani nevyháním,
úsměv tvůj je pro mě tanec lesní víly
a přísahám Bohu, že teď ani trochu nepřeháním.
Ale co s tebou dělat, jak ti to říci
aby mě nečekala jen studená sprcha,
Už jen nadávám na osud nepřející
a na to že je láska jednostranná mrcha.
To hnedka potom co slunce k zemi sklouzlo
a ztichla dokonce i má sousedka vzteklá,
s kytarou rozehraju své osobní kouzlo,
jen si musím dávat majzla abys neutekla.
Tak se tu posaď, než půjdeš zas
a když ne, nechám si to zdát,
ale kdybys chtěla a když zbyde čas,
tak bys mi mohla malou pusu dát.
neděle 6. dubna 2008
Další variace, na další dívky, na přání
Jitka
Často se to stává:
Dva pánové s kytkou
spěchají za Jitkou
- vrcholí to bitkou.
* * *
Jaroslava
Na procházce v parku
přepadl jsem Jarku.
Však v Jarčiném objetí
stal jsem se sám obětí.
* * *
Magda
Jednou ráno tak du,
když v tom slyším Magdu:
Křik a slzy ve vočích,
těžko říct, zda pláč či smích...
Často se to stává:
Dva pánové s kytkou
spěchají za Jitkou
- vrcholí to bitkou.
* * *
Jaroslava
Na procházce v parku
přepadl jsem Jarku.
Však v Jarčiném objetí
stal jsem se sám obětí.
* * *
Magda
Jednou ráno tak du,
když v tom slyším Magdu:
Křik a slzy ve vočích,
těžko říct, zda pláč či smích...
čtvrtek 27. března 2008
Variace na dívky, na přání
Tereza
Rozhodla se Tereza,
že mě vejpůl přeřezá.
Já, sic na to nemám školy,
soudím, že to dosti bolí...
* * *
Věra
Do bytu mi vtrhla včera
polonahá divá Věra.
Nevím, oč tu běží,
furt tu ještě leží.
* * *
Romana
Masíruje Romana,
jezdí po mé ploténce
olejem s aroma. "Na
podporu potence"
* * *
Renata
V sexshopu jsem s Renatou,
prohlížím věc hranatou:
"Reny, pojď od toho pryč,
to už si kup radši bič".
Rozhodla se Tereza,
že mě vejpůl přeřezá.
Já, sic na to nemám školy,
soudím, že to dosti bolí...
* * *
Věra
Do bytu mi vtrhla včera
polonahá divá Věra.
Nevím, oč tu běží,
furt tu ještě leží.
* * *
Romana
Masíruje Romana,
jezdí po mé ploténce
olejem s aroma. "Na
podporu potence"
* * *
Renata
V sexshopu jsem s Renatou,
prohlížím věc hranatou:
"Reny, pojď od toho pryč,
to už si kup radši bič".
neděle 23. března 2008
Moravská pseudosmutná
Napsal jsem ji dnes v jednu hodinu ráno v Brně na nádraží nasrán právě ujetým vlakem...
Břeclavská
Cestu domů do Břeclavi
najdu vždycky lehce.
Napsala mi moje milá,
že už mě víc nechce.
Že už nechce býti
nikdy ničí paní,
že už zítra na nádraží
nemám čekat na ni.
Slunce už se vydalo spát
za Pálavský kopec.
Napsala mi moje milá,
že je lásky konec.
Když se někdy dívám
po Moravském kraji,
vím, že mi ty širé lány
přízeň zachovají.
Břeclavská
Cestu domů do Břeclavi
najdu vždycky lehce.
Napsala mi moje milá,
že už mě víc nechce.
Že už nechce býti
nikdy ničí paní,
že už zítra na nádraží
nemám čekat na ni.
Slunce už se vydalo spát
za Pálavský kopec.
Napsala mi moje milá,
že je lásky konec.
Když se někdy dívám
po Moravském kraji,
vím, že mi ty širé lány
přízeň zachovají.
neděle 16. března 2008
Slavíme!!
Dámy a pánové, Karel Motyčka slaví už 10 000 návštěvníků! Na to si dám večer jednu becherovku. Děkuju za návštěvu a zachovejte přízeň.
Variace na dívky, na přání oných dívek
Katka
Na milostné hrátky
vyzvala mě Katka,
však v podání Katky
jsou to celkem jatka...
* * *
Veronika
Nehněvej se, Veru,
však nad ránem, v šeru,
čověk se moc snadno splete -
sved jsem tvoji dceru.
* * *
Bára
Včera večer v baru
potkal jsem tam Báru.
Teď ležíme v páru
na Motolském ÁRU.
Na milostné hrátky
vyzvala mě Katka,
však v podání Katky
jsou to celkem jatka...
* * *
Veronika
Nehněvej se, Veru,
však nad ránem, v šeru,
čověk se moc snadno splete -
sved jsem tvoji dceru.
* * *
Bára
Včera večer v baru
potkal jsem tam Báru.
Teď ležíme v páru
na Motolském ÁRU.
středa 12. března 2008
Velikonoční
to máte tak trochu dopředu...
Velikonoční
Moje milá neroň slzy,
že biju já proutkem tebe,
do hospody půjdu brzy,
seřežu tam také sebe...
Velikonoční
Moje milá neroň slzy,
že biju já proutkem tebe,
do hospody půjdu brzy,
seřežu tam také sebe...
úterý 11. března 2008
nová písnička
Nahrál jsem si písničku, můžete si ji stáhnout na adrese http://leteckaposta.cz/867905995
Omluvte prosim kvalitu nahravani a kvalitu hlasu...
zítra přidám další písničku
"Nic víc"
Máš teď chvíli čas?
Sednout si někam ven asi,
kecat třeba o počasí,
rád slyšel bych tvůj hlas.
Já, chtěl bych ti říct,
nečekej žádné eseje,
jen, že mi s tebou pěkně je,
nic víc.
Až pak budeš pryč,
tak zůstanu zase sám
a co já s tím nadělám?
Spíš nic...
(věnováno Kristýně)
Omluvte prosim kvalitu nahravani a kvalitu hlasu...
zítra přidám další písničku
"Nic víc"
Máš teď chvíli čas?
Sednout si někam ven asi,
kecat třeba o počasí,
rád slyšel bych tvůj hlas.
Já, chtěl bych ti říct,
nečekej žádné eseje,
jen, že mi s tebou pěkně je,
nic víc.
Až pak budeš pryč,
tak zůstanu zase sám
a co já s tím nadělám?
Spíš nic...
(věnováno Kristýně)
čtvrtek 6. března 2008
Variace na dívky - díky, dí(v)ky!
Kristýna
Říkal jsem si, Kristy,
náš vztah skřípe, místy.
Ty však večer bez rozpaků
přesvědčíš mě o opaku.
* * *
Marcela
Rozzuřenou Marcelu
odvádějí na celu.
ublížil jí pomluvou -
afekt budiž omluvou.
* * *
Lucie
Co to támhle kruci je?
Utíkejte muži, páni,
to je naše Lucie
- a chystá se k milování!
Říkal jsem si, Kristy,
náš vztah skřípe, místy.
Ty však večer bez rozpaků
přesvědčíš mě o opaku.
* * *
Marcela
Rozzuřenou Marcelu
odvádějí na celu.
ublížil jí pomluvou -
afekt budiž omluvou.
* * *
Lucie
Co to támhle kruci je?
Utíkejte muži, páni,
to je naše Lucie
- a chystá se k milování!
středa 27. února 2008
Variace na dívky - básničky na přání
Natálka
Líbám svoji Natálku,
telefonem, na dálku.
Snad jenom mi vadí trochu,
že tam slyším hlasy hochů...
* * *
Denisa
Nalákal jsem Denisu
na partičku tenisu.
A teď vzadu za kurtem
řádí na mém... harleji
* * *
Ester
Rychlou jízdu zastavila
policistka Ester,
na výmluvy použila
alkoholu tester.
* * *
Petra
Zahlédl jsem vnadnou Petru
v zbrusunovém uplém svetru.
A v ten moment jak když lupne,
byly mi i gatě uplé.
* * *
Libuše
I dějepis s Libuší
lehce srdce rozbuší.
To pak Teta ani Kazi
jen tak večer nepokazí
* * *
Zuzana
Varuje mě Zuzka:
"Podlaha je kluzká"
Já ze země odpovím:
"Díky, už to taky vím"
Líbám svoji Natálku,
telefonem, na dálku.
Snad jenom mi vadí trochu,
že tam slyším hlasy hochů...
* * *
Denisa
Nalákal jsem Denisu
na partičku tenisu.
A teď vzadu za kurtem
řádí na mém... harleji
* * *
Ester
Rychlou jízdu zastavila
policistka Ester,
na výmluvy použila
alkoholu tester.
* * *
Petra
Zahlédl jsem vnadnou Petru
v zbrusunovém uplém svetru.
A v ten moment jak když lupne,
byly mi i gatě uplé.
* * *
Libuše
I dějepis s Libuší
lehce srdce rozbuší.
To pak Teta ani Kazi
jen tak večer nepokazí
* * *
Zuzana
Varuje mě Zuzka:
"Podlaha je kluzká"
Já ze země odpovím:
"Díky, už to taky vím"
úterý 19. února 2008
Malá noční poezie
Pokřivený smysl pro erotično
Dnes se mi zdál v noci sen -
to, že svíčky plamínek
změnil rázem noc na den,
byl jsem plný vzpomínek.
Leželi jsme spolu v trávě
a já na rtech slovní hříčku,
že mě sžíráš zrovna právě,
jako oný plamen svíčku.
* * *
Ach
Občas mívám trochu strach,
že když spím, tak přes můj práh
vkročí mi sem lstivý vrah,
už mě nesou na márách.
Nebo když čtu v novinách,
kdo na koho zase sáh,
vykřiknu jen tiché: "ach"
a pak ŕozpadnu se v prach.
* * *
Neoplývám velkým taktem.
Společnosti na vzdory,
na záchodě, prostým aktem
shrnu svoje názory.
* * *
Znám křišťálovou studánku
kde nejhlubší je les,
tam dostal jsem se ve spánku,
s tebou do nebes...
* * *
Polámal se mravenečník,
ví to celá obora,
napíchl se na konečník,
pozdě je na doktora...
Dnes se mi zdál v noci sen -
to, že svíčky plamínek
změnil rázem noc na den,
byl jsem plný vzpomínek.
Leželi jsme spolu v trávě
a já na rtech slovní hříčku,
že mě sžíráš zrovna právě,
jako oný plamen svíčku.
* * *
Ach
Občas mívám trochu strach,
že když spím, tak přes můj práh
vkročí mi sem lstivý vrah,
už mě nesou na márách.
Nebo když čtu v novinách,
kdo na koho zase sáh,
vykřiknu jen tiché: "ach"
a pak ŕozpadnu se v prach.
* * *
Neoplývám velkým taktem.
Společnosti na vzdory,
na záchodě, prostým aktem
shrnu svoje názory.
* * *
Znám křišťálovou studánku
kde nejhlubší je les,
tam dostal jsem se ve spánku,
s tebou do nebes...
* * *
Polámal se mravenečník,
ví to celá obora,
napíchl se na konečník,
pozdě je na doktora...
středa 6. února 2008
Tristrum Pragobona
na přání
Adéla
Zakoupila Adélka
haldu sexy prádélka.
Těším se na večer,
až bych z toho brečel.
Marie
Srdce vzrušením mi buší,
manžel sotva něco tuší,
když mi jeho Marie
nehty do zad zaryje.
Josefína
Už po druhé sklence vína
rozjede se Josefína.
Teď už milí přátelé,
pomalu a nesměle,
plazí se mi po těle...
* * *
Zahradnická
Jako krásné růže
všechny světa ženy
bývají pro muže
denno denně utrženy.
Chlape hýčkej s láskou
ty květiny prokleté,
pak už je jen sázkou,
zda-li žena pokvete...
Adéla
Zakoupila Adélka
haldu sexy prádélka.
Těším se na večer,
až bych z toho brečel.
Marie
Srdce vzrušením mi buší,
manžel sotva něco tuší,
když mi jeho Marie
nehty do zad zaryje.
Josefína
Už po druhé sklence vína
rozjede se Josefína.
Teď už milí přátelé,
pomalu a nesměle,
plazí se mi po těle...
* * *
Zahradnická
Jako krásné růže
všechny světa ženy
bývají pro muže
denno denně utrženy.
Chlape hýčkej s láskou
ty květiny prokleté,
pak už je jen sázkou,
zda-li žena pokvete...
neděle 27. ledna 2008
Pár veršů v době chmurné
Přejetý zajíc
Na silnici před vraty
ležel zajíc placatý.
Situace je to jistá -
chtěl ušetřit trochu místa.
***
Půlnoční valčík
To tak jednou brouzdám noční ulicí,
v tuto dobu motal by se tady jenom vůl,
s mojí kamarádkou, ňákou Alicí,
znám ji asi hodinu a půl.
Pak když už mě nebavilo na zádech ji nosit
a když jsem jí povykládal všechny moje básně,
tak aby řeč nestála, řek jsem jen : "smím prosit?"
ona se jen usmála a řekla mi : "no jasně".
Tak jsme spolu tančili pomalu a tiše
hudby není třeba, s ní a nebo bez,
při muzice ke které nám měsíc noty píše,
za publikum zaskakoval zatoulaný pes.
***
Nerozhodný pyrotechnik
Červený a nebo modrý,
který z vás udělá bum?
Všechno bude zase dobrý,
jen si dám dvojitý rum.
***
Komáři jsou naslopaní,
skončilo jim krvnobraní...
***
Tož ten borec je fort sjeté,
tak proto konopí seté...
***
Dnes jsem se ti poslal poštou,
snad se brzy doručím.
Trvanlivost nemám prošlou,
však za obsah neručím.
Na silnici před vraty
ležel zajíc placatý.
Situace je to jistá -
chtěl ušetřit trochu místa.
***
Půlnoční valčík
To tak jednou brouzdám noční ulicí,
v tuto dobu motal by se tady jenom vůl,
s mojí kamarádkou, ňákou Alicí,
znám ji asi hodinu a půl.
Pak když už mě nebavilo na zádech ji nosit
a když jsem jí povykládal všechny moje básně,
tak aby řeč nestála, řek jsem jen : "smím prosit?"
ona se jen usmála a řekla mi : "no jasně".
Tak jsme spolu tančili pomalu a tiše
hudby není třeba, s ní a nebo bez,
při muzice ke které nám měsíc noty píše,
za publikum zaskakoval zatoulaný pes.
***
Nerozhodný pyrotechnik
Červený a nebo modrý,
který z vás udělá bum?
Všechno bude zase dobrý,
jen si dám dvojitý rum.
***
Komáři jsou naslopaní,
skončilo jim krvnobraní...
***
Tož ten borec je fort sjeté,
tak proto konopí seté...
***
Dnes jsem se ti poslal poštou,
snad se brzy doručím.
Trvanlivost nemám prošlou,
však za obsah neručím.
úterý 22. ledna 2008
schizo - "první část složených slov mající význam rozpad, rozštěp, rozštěpený "
Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový problém jsem neměl. Na vážné problémy já si příliš nepotrpím. Ne, že bych žádné neměl, ale důležité je umět na ně dostatečně často zapomínat.
Náplní mého života naopak byly vždycky problémy malé, nicotné, až malicherné - ty, kterých je nejvíc, které člověka umí někdy pěkně zdeptat - ale při určitém zvráceném úhlu pohledu vás můžou i bavit. Za takový problém považuju například otázku lidských vztahů. Ono je to totiž nesmírně náročné sdílet s některými lidmi váš osobní prostor... a o to horší je ho nesdílet s těmi, se kterými byste tak moc chtěli. To pak když někdo nemůže být se svou milovanou osobou, může malicherný problém u něj přerůst v problém existenční. Ale u mě ne.
Říká se, že po velké lásce která pomine z ní neco z vás zůstane a bude už nafurt ovlivňovat váš život, že si třeba zavzpomínáte ale hlavně vás bude víc nebo míň trápit. Ale já to tak nemám.
Na světě je lidí dost, pěkných holek taky, tak se nějaká můsí najít i pro mě a protože jsme lidi jenom taková organická hmota a na světě nemáme zas tak dlouhé trvání, tak trápení se kvůli jiné holčičí organické hmotě mi přijde jako docela ztáta času. Ale zas pravda je, že něco se dělat musí a možná je lepší se chvíli trápit, než nedělat vůbec nic. Protože když neděláte nic, tak se začnete zanedlouho taky trápit a přijdete si osamělí a začnete se litovat a to pak nastanou ty zmíněné existenční problémy... teda prý, protože nevím, jestli to tak ve skutečnosti je, jelikož si s takovou situací umím vždycky dobře poradit. Ono je někdy dobré čistě pro názornost rozdělit si svou osobnost na dvě nebo více částí, na každý typ uvažování jednu a nechat si třeba jednu jenom na ty problémy, aby pak ta druhá měla zase úplný pokoj. Nezbývá mi než děkovat Bohu, nebo třeba rodičům či sám sobě, za to, že já jsem zrovna ta osobnost bezproblémová a že to za mě odedřou jiní.
Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový jeden si teď prožívám. Ne že bych přemýšlel o sebevraždě, to zas zatím ne, ale zdá se mi, že v poslední době nestojí ten mů život za nic.
Ale možná to není jenom období, ono se vždycky najde něco, co vás vytočí, kvůli čemu můžete být nešťastný. Dám příklad - mezilidské vztahy. Lidské soužití je veskrze jen neustálý spor a hádání se o sebemenší prkotinu, alespoň tak se mi zdá, že to mám já. Někteří lidi mi připadají tak šťastní, rozumí si s rodinou a mají svoji milovanou osobu a vůbec, prostě všechno je jako ve snu. To jenom já musím mít takovou smůlu že se zamilovávám jenom do holek, kterým se nikdy líbit nebudu a když náhodou už s nějakou jsem, tan vztah zachvíli skončí a mně zůstane jenom zlomené srdce. Pamatuju si každý okamžik, všechny holky a chtěl bych aspoň jednu vrátit a tak o tom přemýšlím o tom pořád, protože je to tak asi jediná zábava, kterou mám. Zdá se mi, jako by všechna moje radost a pohoda patřila někomu jinému, někomu blízkému, koho nikdy nepoznám a upřímně toho člověka nesnáším.
A ještě k tomu hrajou v rádiu tu blbou vtíravou písničku
Tak takový problém jsem neměl. Na vážné problémy já si příliš nepotrpím. Ne, že bych žádné neměl, ale důležité je umět na ně dostatečně často zapomínat.
Náplní mého života naopak byly vždycky problémy malé, nicotné, až malicherné - ty, kterých je nejvíc, které člověka umí někdy pěkně zdeptat - ale při určitém zvráceném úhlu pohledu vás můžou i bavit. Za takový problém považuju například otázku lidských vztahů. Ono je to totiž nesmírně náročné sdílet s některými lidmi váš osobní prostor... a o to horší je ho nesdílet s těmi, se kterými byste tak moc chtěli. To pak když někdo nemůže být se svou milovanou osobou, může malicherný problém u něj přerůst v problém existenční. Ale u mě ne.
Říká se, že po velké lásce která pomine z ní neco z vás zůstane a bude už nafurt ovlivňovat váš život, že si třeba zavzpomínáte ale hlavně vás bude víc nebo míň trápit. Ale já to tak nemám.
Na světě je lidí dost, pěkných holek taky, tak se nějaká můsí najít i pro mě a protože jsme lidi jenom taková organická hmota a na světě nemáme zas tak dlouhé trvání, tak trápení se kvůli jiné holčičí organické hmotě mi přijde jako docela ztáta času. Ale zas pravda je, že něco se dělat musí a možná je lepší se chvíli trápit, než nedělat vůbec nic. Protože když neděláte nic, tak se začnete zanedlouho taky trápit a přijdete si osamělí a začnete se litovat a to pak nastanou ty zmíněné existenční problémy... teda prý, protože nevím, jestli to tak ve skutečnosti je, jelikož si s takovou situací umím vždycky dobře poradit. Ono je někdy dobré čistě pro názornost rozdělit si svou osobnost na dvě nebo více částí, na každý typ uvažování jednu a nechat si třeba jednu jenom na ty problémy, aby pak ta druhá měla zase úplný pokoj. Nezbývá mi než děkovat Bohu, nebo třeba rodičům či sám sobě, za to, že já jsem zrovna ta osobnost bezproblémová a že to za mě odedřou jiní.
Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový jeden si teď prožívám. Ne že bych přemýšlel o sebevraždě, to zas zatím ne, ale zdá se mi, že v poslední době nestojí ten mů život za nic.
Ale možná to není jenom období, ono se vždycky najde něco, co vás vytočí, kvůli čemu můžete být nešťastný. Dám příklad - mezilidské vztahy. Lidské soužití je veskrze jen neustálý spor a hádání se o sebemenší prkotinu, alespoň tak se mi zdá, že to mám já. Někteří lidi mi připadají tak šťastní, rozumí si s rodinou a mají svoji milovanou osobu a vůbec, prostě všechno je jako ve snu. To jenom já musím mít takovou smůlu že se zamilovávám jenom do holek, kterým se nikdy líbit nebudu a když náhodou už s nějakou jsem, tan vztah zachvíli skončí a mně zůstane jenom zlomené srdce. Pamatuju si každý okamžik, všechny holky a chtěl bych aspoň jednu vrátit a tak o tom přemýšlím o tom pořád, protože je to tak asi jediná zábava, kterou mám. Zdá se mi, jako by všechna moje radost a pohoda patřila někomu jinému, někomu blízkému, koho nikdy nepoznám a upřímně toho člověka nesnáším.
A ještě k tomu hrajou v rádiu tu blbou vtíravou písničku
"ALLWAYS LOOK ON THE BRIGHT SIDE OF LIFE...."
pondělí 14. ledna 2008
Eine aktualizacionen bitte mit schmutzig kopf!
Tak tu máme něco málo nového, ale jsem tento týden jaksik umělecky vyšťaven. Bude to asi prací na jiném projektu - CD skupiny "Tráva za to nemůže" které je na stáhnutí tady - TZN - Back in business !varování! - není to nic pro slabé povahy a dokonce se semtam obeví i nějaký ten vulgární výraz.
No a tady jsou ty slíbené básničky/písničky:
Srdcová
Než jsem se vymáčkl, zase jsi odešla,
zas jsem tě nestihl políbit na rty.
Šance má zmizela, tak jako předešlá,
tak jsme jen hráli tři hodiny karty.
Slunce je veliký, má barvu okrovou
a moje úmysly - přísahám čistý.
Kdybych jen uměl číst tvoji tvář pokrovou,
kdybych si mohl být čímkoliv jistý...
Však to se změní, mám eso v rukávu,
jsi moje královna, rád bych ti hrál.
Pozvu tě do kina, anebo na kávu,
nechci být janek, ale tvůj srdcový král...
***
Cvakala mi dneska lístek
krásná paní průvodčí,
než bude můj Frýdek Místek,
chci jí hledět do očí.
***
Hvězdy se šly schovat někam,
slunce každou chvíli vyjde,
nevím sice na co čekám,
ale snad to brzy přijde.
***
Chci teď být jen chvíli sám -
žádný smutek nesžírá mě,
nechci ani cizí rámě,
prostě si tu chvíli užívám.
Nemám děti, nemám ženu,
na práci i na kostel,
na vše jen né na postel,
okamžitě zapomenu.
Nezajímají mě hosti,
ani znění zákona,
či kdo za mě vykoná,
mé manželské povinnosti.
***
Povzdech prasete
Budha je hudba
v budoucím čase,
jen prase zůstane
napořád prase...
***
Přišla naše chvíle -
to když kluci opilí,
z vesela se chopili
motorové pile...
No a tady jsou ty slíbené básničky/písničky:
Srdcová
Než jsem se vymáčkl, zase jsi odešla,
zas jsem tě nestihl políbit na rty.
Šance má zmizela, tak jako předešlá,
tak jsme jen hráli tři hodiny karty.
Slunce je veliký, má barvu okrovou
a moje úmysly - přísahám čistý.
Kdybych jen uměl číst tvoji tvář pokrovou,
kdybych si mohl být čímkoliv jistý...
Však to se změní, mám eso v rukávu,
jsi moje královna, rád bych ti hrál.
Pozvu tě do kina, anebo na kávu,
nechci být janek, ale tvůj srdcový král...
***
Cvakala mi dneska lístek
krásná paní průvodčí,
než bude můj Frýdek Místek,
chci jí hledět do očí.
***
Hvězdy se šly schovat někam,
slunce každou chvíli vyjde,
nevím sice na co čekám,
ale snad to brzy přijde.
***
Chci teď být jen chvíli sám -
žádný smutek nesžírá mě,
nechci ani cizí rámě,
prostě si tu chvíli užívám.
Nemám děti, nemám ženu,
na práci i na kostel,
na vše jen né na postel,
okamžitě zapomenu.
Nezajímají mě hosti,
ani znění zákona,
či kdo za mě vykoná,
mé manželské povinnosti.
***
Povzdech prasete
Budha je hudba
v budoucím čase,
jen prase zůstane
napořád prase...
***
Přišla naše chvíle -
to když kluci opilí,
z vesela se chopili
motorové pile...
pátek 4. ledna 2008
Dobrý den, zdraví strýček Karel!
Dnes mám pro vás mimo obvyklých několika básniček něco méně běžného a to písničku. Dokonce jsem ji nahrál na můj mikrofón, který byl původně u webové kamery, takže od toho se odvíjí její kvalita...no a celkově, jestli si nechcete zkazit příjemný večer, tak ji neposlouchejte. Pokud přesto chcete, tady je http://leteckaposta.cz/732738729
a tady je k ní text:
Jenom prázdné láhve všude kolem mě
a protivná ostrá bolest hlavy,
vzpomínám si, když se zvedám ze země,
hledám střípky včerejší zábavy.
Tu krásnou holku co tu včera byla
jsem chtěl jenom držet za ruku.
Co však bylo pak, když tolik pila,
na to vám teď nedám záruku.
R: Co je ale víc než jasné,
řekni zdalipak se mýlím,
že až dneska večer zhasne,
bude zase s jiným milým.
Jak jen je mám dostat z hlavy, obě -
kocovinu i tu cizí krásku,
bolest zmizí po nějaké době,
jenže už nafurt si nechám lásku...
R: Co je ale víc než jasné,
řekni zdalipak se mýlím,
že až dneska večer zhasne,
bude zase s jiným milým.
(ať už s černým nebo bílým)
***
Schizofrenická
Mnoho horších věcí není,
než prožívat osamění.
Já však problém zvládám hravě,
mám přítele v mojí hlavě.
V klidu pijem kávu ranní,
neurazí, neporaní,
a když se někdy koušem nudou,
bavíme se samomluvou.
***
V hospodě jsou lidé
divní,
kámoší se s lávhí
pivní..
***
Stěžoval jsem si dnes v doku,
že mě pořád píchá v boku.
Poradil mi jeden boxer,
povídá mi: "na ten bok ser!"
a tady je k ní text:
Jenom prázdné láhve všude kolem mě
a protivná ostrá bolest hlavy,
vzpomínám si, když se zvedám ze země,
hledám střípky včerejší zábavy.
Tu krásnou holku co tu včera byla
jsem chtěl jenom držet za ruku.
Co však bylo pak, když tolik pila,
na to vám teď nedám záruku.
R: Co je ale víc než jasné,
řekni zdalipak se mýlím,
že až dneska večer zhasne,
bude zase s jiným milým.
Jak jen je mám dostat z hlavy, obě -
kocovinu i tu cizí krásku,
bolest zmizí po nějaké době,
jenže už nafurt si nechám lásku...
R: Co je ale víc než jasné,
řekni zdalipak se mýlím,
že až dneska večer zhasne,
bude zase s jiným milým.
(ať už s černým nebo bílým)
***
Schizofrenická
Mnoho horších věcí není,
než prožívat osamění.
Já však problém zvládám hravě,
mám přítele v mojí hlavě.
V klidu pijem kávu ranní,
neurazí, neporaní,
a když se někdy koušem nudou,
bavíme se samomluvou.
***
V hospodě jsou lidé
divní,
kámoší se s lávhí
pivní..
***
Stěžoval jsem si dnes v doku,
že mě pořád píchá v boku.
Poradil mi jeden boxer,
povídá mi: "na ten bok ser!"
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)