Našel jsem peněženku.
Takovou malou, červenou, ležela tam na zemi na nástupišti, kde jsem čekal na tramvaj. Bylo to zvláštní, že si jí nikdo nevšímal, tak jsem ji zvedl a otevřel ji, abych prozkoumal její obsah.
Narodila jsi se v roce 1989, máš modré oči a moc pěknou fotku na občance, ikdyž ty o ní určitě říkáš, že je strašná. Ikdyž je ta občanka už nějakou dobru prošlá, údaj "svobodná" určitě platí. Vedle je fotka psa, moc pěkného a nějakého kluka, který už tak moc pěkný není... a beztak je to tvůj brácha. A další fotka, to budou asi tvoji rodiče, mámě jako bys z oka vypadla.
Kreditní karta a lísteček s PINem - ách jo, co kdyby to našel nějaký parchant - a kartička do knihovny. A taky tam je ISIC, na kterém je ti o dva roky víc a máš na něm jiné jméno. Každý si za mlada obstarával alkohol jinak.
Pak je tam vysušený čtyřlístek, slevová kartička na vlak a lísteček s nápisem: "Speak the truth, even if your voice shakes". Do té malinké peněženky se toho teda vleze opravdu hodně.
Poukázka na kafe zdarma, malé srdíčko vystřižené z manžestrové látky a něco, co je asi uschlá kontaktní čočka.
No a dál je tam na papírku něco, co vypadá jako básnička ve francouzštině, ale bohužel jí moc nerozumím, protože jsem ve škole nedával pozor.
A zhruba dvacet korun.
Nikde v okolí jsi nestála, tak jsem dal peněženku do kapsy a odnesl si ji domů.
Doma jsem peněženku zabalil do nepříliš úhledného balíčku, zanesl na poštu a poslal na adresu z dokladů. Ještě předtím jsem však vystříhl svoji fotku ze staré šalinkarty, kde nevypadám až tak blbě a zasunul jsem ji nenápadně do peněženky.
Třeba se peněženka v tom poštovním systému neztratí a třeba ti ji doručí dřív, než si stihneš všechny ty kartičky zablokovat. A třeba si i všimneš té mojí fotky, na které stejně vypadám trochu jako vrah. A třeba se někdy ve městě potkáme a ty mě poznáš a já tebe poznám taky a tak se na sebe usmějem a třeba si zajdeme na kafe.
No a nebo nebo se už nikdy neuvidíme. Každopádně jsem tě moc rád poznal.
čtvrtek 3. prosince 2009
sobota 28. listopadu 2009
EMOtyčka
Dobrý podvečer,
než se dnes všichni rozejdeme do svých oblíbených hospod, pojďme se v tomto krátkém příspěvku společně zamyslet nad některými důležitými fakty o tomto krásném, pestrobarevném blogu:
Za prvé, slavnostně vám oznamuji, že stránka motyčka.blogspot.com se dnešním dnem stala třetí nejimpotentnější stránkou NA SVĚTĚ. Něvěříte? Prosim, zkuste si vygooglovat slovo impotentní - vidíte? Když je to na googlu, tak to musí být pravda.
Mimojiné přes vyhledávání tohoto slova k nám přichází noví návštěvníci, což o nich lecos vypovídá. Gratuluji.
Za druhé, podle proběhnuvší ankety vyplynulo na povrch, že čtenáři tohoto blogu jsou ženy/muži v poměru 8 : 6 - což znamená poněkud překvapivé zjištění, že muži netvoří až tak marginální část čtenářů, jak by se mohlo podle obsahu zdát. Dámy prominou, ale budu nucen poněkud zvýšit díl chlapáčtějších témat na úkor těch romantických, sexuálně-toužebně naplněných. Poměr romantického obsahu ku chlapáckému bude 8 : 6. Božínku.
Za třetí, pro dnešek už nebudu kecat. Ale jestli chcete číst dál, můžu vám nabídnout úplně nový zážitek ze čtení tohoto blogu zde nebo možná ještě mnohem lépe, ZDE.
Děkuji vám za pozornost
než se dnes všichni rozejdeme do svých oblíbených hospod, pojďme se v tomto krátkém příspěvku společně zamyslet nad některými důležitými fakty o tomto krásném, pestrobarevném blogu:
Za prvé, slavnostně vám oznamuji, že stránka motyčka.blogspot.com se dnešním dnem stala třetí nejimpotentnější stránkou NA SVĚTĚ. Něvěříte? Prosim, zkuste si vygooglovat slovo impotentní - vidíte? Když je to na googlu, tak to musí být pravda.
Mimojiné přes vyhledávání tohoto slova k nám přichází noví návštěvníci, což o nich lecos vypovídá. Gratuluji.
Za druhé, podle proběhnuvší ankety vyplynulo na povrch, že čtenáři tohoto blogu jsou ženy/muži v poměru 8 : 6 - což znamená poněkud překvapivé zjištění, že muži netvoří až tak marginální část čtenářů, jak by se mohlo podle obsahu zdát. Dámy prominou, ale budu nucen poněkud zvýšit díl chlapáčtějších témat na úkor těch romantických, sexuálně-toužebně naplněných. Poměr romantického obsahu ku chlapáckému bude 8 : 6. Božínku.
Za třetí, pro dnešek už nebudu kecat. Ale jestli chcete číst dál, můžu vám nabídnout úplně nový zážitek ze čtení tohoto blogu zde nebo možná ještě mnohem lépe, ZDE.
Děkuji vám za pozornost
neděle 22. listopadu 2009
Jirka
Jakkoliv se to teď do té situace nehodilo, tak jak tam ležel natažený na zemi, musel se sobě začít smát.
Ty jsi teda vůl. Hochu, to se ti teda něco povedlo. A smál se v duchu na celé kolo.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, ale předcházelo tomu několik věcí, na které se teď spolu podíváme. Nejdřív vám ale musím o tomhle muži něco povědět.
Tenhle chlápek ležící na zemi, křestním jménem Jiří, o všem vždycky hodně přemýšlel. Přímo patologicky přemýšlel o každém svém dalším životním kroku, leč mohl být naprosto banální. A taky měl ze všeho velký strach.
A tak když měl jít třeba někdy s přáteli večer ven, tak se klidně i hodinu rozmýšlel, co si vezme na sebe a až si konečně nějakou variantu vybral, hrozně se bál že se kvůli ní stane terčem posměchu svých přátel.
Jirka neměl žádnou holku, protože se většinou tak dlouho rozmýšlel, jak by to té slečně nejlíp řekl, že nakonec začala chodit s někým jiným. A taky se bál toho, že by stejně řekla ne a on by z toho měl potom akorát deprese.
A tak to bylo pořád, Jura si žil svůj opatrný, ustaraný život.
Dnes večer měl jít na oslavu narozenin jedné své kamarádky; ale to rozhodnutí jít ho stálo opravdu hodně úsilí. Venku řádila pandemie prasečí chřipky a ačkoliv byl očkavaný, člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli někde něco nechytne a už několik dní ze strachu vůbec nevyšel z domu. Navíc ta kamarádka se Jirkovi dost líbila a tak z toho byl takový celý nervózní, přemýšlel o čem by si s ní mohl tak asi povídat, jak nedat moc najevo, že je do ní blázen a bylo mu z toho tak nějak špatně.
Takže dnes večer, bylo to v 18:35, to věděl Jura přesně, protože sraz byl v 19:00 a on nechtěl vyrazit moc brzo, aby tam nečekal sám, ale zase ani moc pozdě, aby náhodou nedošel do už rozjeté zábavy, kam by těžko zapadl.
Takže teda v 18:35 vykoukl Jirka opatrně ze vchodových dveří jeho činžovního domu a nesměle se dal do pohybu vstříc setmělé ulici. Udělalo mu vnitřně radost, že nikde nevidí žádnou chřipku a tak se s mírným úsměvem a svižným krokem dostal až k nedaleké křižovatce, kde - ačkoliv byla ulice úplně prázdná - svítíla na semaforu pro chodce červená. Jirka měl obrovské nutkání se na ten semafor vykašlat a prostě jít, jenomže zákon schválnosti by určitě sehrál roli a v ten moment by tu byl policajt a dal by mu pokutu. Jenže v ten moment se sice žádný policajt neobjevil, zato si však Jirka vzpomněl na strašnou věc. Narozeniny měly být v mexickém stylu a on měl nachytané grandiózní sombréro, se kterým by na všechny určitě udělal dojem - sombréro které zapomněl doma na posteli. A teď mu nevyjde časový plán, to je teda v pr... otočil se na místě a utíkal zpět do bytu, spěšně nahmatal klíče, otevřel dveře a v obrovské rychlosti mířil do svého pokoje, kde skrz otevřené dveře zahlédl na posteli zmiňované sombréro.
Měl radost, že tam to sombréro fakt je, tak ještě o něco zrychlil, ale to se mu bohužel vymstilo. V běhu zakopl o práh, zavrávoral a řítil se velkou rychlostí směrem k zemi. A hlavou přímo na velký, červený, nafukovací, gymnastický balón.
Náraz byl opravdu... měkký, ale velmi prudký a Jirka byl poněkud rachetické tělesné stavby a...
Prostě si zlomil vaz. Byl na místě mrtvý.
Ty jsi teda vůl. Hochu, to se ti teda něco povedlo. A smál se v duchu na celé kolo.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, ale předcházelo tomu několik věcí, na které se teď spolu podíváme. Nejdřív vám ale musím o tomhle muži něco povědět.
Tenhle chlápek ležící na zemi, křestním jménem Jiří, o všem vždycky hodně přemýšlel. Přímo patologicky přemýšlel o každém svém dalším životním kroku, leč mohl být naprosto banální. A taky měl ze všeho velký strach.
A tak když měl jít třeba někdy s přáteli večer ven, tak se klidně i hodinu rozmýšlel, co si vezme na sebe a až si konečně nějakou variantu vybral, hrozně se bál že se kvůli ní stane terčem posměchu svých přátel.
Jirka neměl žádnou holku, protože se většinou tak dlouho rozmýšlel, jak by to té slečně nejlíp řekl, že nakonec začala chodit s někým jiným. A taky se bál toho, že by stejně řekla ne a on by z toho měl potom akorát deprese.
A tak to bylo pořád, Jura si žil svůj opatrný, ustaraný život.
Dnes večer měl jít na oslavu narozenin jedné své kamarádky; ale to rozhodnutí jít ho stálo opravdu hodně úsilí. Venku řádila pandemie prasečí chřipky a ačkoliv byl očkavaný, člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli někde něco nechytne a už několik dní ze strachu vůbec nevyšel z domu. Navíc ta kamarádka se Jirkovi dost líbila a tak z toho byl takový celý nervózní, přemýšlel o čem by si s ní mohl tak asi povídat, jak nedat moc najevo, že je do ní blázen a bylo mu z toho tak nějak špatně.
Takže dnes večer, bylo to v 18:35, to věděl Jura přesně, protože sraz byl v 19:00 a on nechtěl vyrazit moc brzo, aby tam nečekal sám, ale zase ani moc pozdě, aby náhodou nedošel do už rozjeté zábavy, kam by těžko zapadl.
Takže teda v 18:35 vykoukl Jirka opatrně ze vchodových dveří jeho činžovního domu a nesměle se dal do pohybu vstříc setmělé ulici. Udělalo mu vnitřně radost, že nikde nevidí žádnou chřipku a tak se s mírným úsměvem a svižným krokem dostal až k nedaleké křižovatce, kde - ačkoliv byla ulice úplně prázdná - svítíla na semaforu pro chodce červená. Jirka měl obrovské nutkání se na ten semafor vykašlat a prostě jít, jenomže zákon schválnosti by určitě sehrál roli a v ten moment by tu byl policajt a dal by mu pokutu. Jenže v ten moment se sice žádný policajt neobjevil, zato si však Jirka vzpomněl na strašnou věc. Narozeniny měly být v mexickém stylu a on měl nachytané grandiózní sombréro, se kterým by na všechny určitě udělal dojem - sombréro které zapomněl doma na posteli. A teď mu nevyjde časový plán, to je teda v pr... otočil se na místě a utíkal zpět do bytu, spěšně nahmatal klíče, otevřel dveře a v obrovské rychlosti mířil do svého pokoje, kde skrz otevřené dveře zahlédl na posteli zmiňované sombréro.
Měl radost, že tam to sombréro fakt je, tak ještě o něco zrychlil, ale to se mu bohužel vymstilo. V běhu zakopl o práh, zavrávoral a řítil se velkou rychlostí směrem k zemi. A hlavou přímo na velký, červený, nafukovací, gymnastický balón.
Náraz byl opravdu... měkký, ale velmi prudký a Jirka byl poněkud rachetické tělesné stavby a...
Prostě si zlomil vaz. Byl na místě mrtvý.
sobota 21. listopadu 2009
Pěkný podvečer
nějak se mi poslední dobou nechce psát, ikdyž se to možná během dnešního večera změní. Zatím vám sem hodím jednu kvalitní, nekvalitně nahranou píseň s názvem "Alkoholická, požitkářská"
voalá
voalá
pátek 30. října 2009
Je strašně důležité, abych chlap čas od času dostal květiny
Asi kolem jedenácté hodiny dopoledne ho probudila vůně rozpečené bagety a čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.
"Miláčku, z toho včerejšího oslavování musíš být vysílený, tak jsem ti přinesla snídani do postele"
"Nevím kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale po ránu piju zásadně jenom čaj. A s medem."
"Hned pro to skočím, nezvedej se" a spěchala pro čaj. "Tady je ten čaj, omlouvám se, ten džus hned odnesu. A přinesla jsem ti květiny."
"No to je dost. Ale ty kytky, to je dobré. Je strašně důležité, aby chlap čas od času dostal květiny, viš?"
Měla na sobě kostým pokojské, včetně bílé čepičky a sukýnky, kterou někdo zkrátil přímo drasticky. Pod ní se rýsoval dokolale klenutý zadek, na který navazovaly nohy, které neměly konec.
"Víš co, ještě se mi nechce vstávat. Shoď to ze sebe a pojď na chvíli za mnou. No moment, ne tak rychle, pořádně to prožij. A pusť nějakou hudbu... to je ono"
Beze slova se začala vlnit do rytmu jazzové hodby, rukama si přejížděla přes boky a přes velká, pevná prsa a postupně rozepínala jeden knoflíček za druhým. Nejdřív padla košilka, potom sukně. Pomalu si rozepla podprsenku a kalhotky jí sjely až ke kotníkům. Stála před ním jen tak, jak ji stvořili a přišlo mu neuvěřitelně sexy a svým způsobem i srandovní, že si nechala ten malý bílý čepeček.
Pomalu, jako kočka se začala vkrádat za ním do postele a zalezla pod peřinu.
V sexu byla prostě nepřekonatelná. Což se rozhodně nedalo říct o něm - ale kdo by taky očekával převratné výkony od chlápka, co váží přes sto padesát kilo. Tenhle životní styl se na něm pěkně projevil.
Až bylo po všem, převalil se na bok.
"Jdi mi nachystat něco k jídlu, já si ještě trošku odpočinu. Jo a mám chuť na pivo."
"Připravím ti stejk, miláčku" řekla a zmizela ve dveřích.
Ti, kdo tvrdili, že nikdo ve skutečnosti netouží po dokonalosti, tvrdě narazili. Bylo mu jasné, že vynález robotických žen znamenal konec pro lidskou rasu. Byl to ale ten nejsladší konec, jaký si dokázal představit.
"Miláčku, z toho včerejšího oslavování musíš být vysílený, tak jsem ti přinesla snídani do postele"
"Nevím kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale po ránu piju zásadně jenom čaj. A s medem."
"Hned pro to skočím, nezvedej se" a spěchala pro čaj. "Tady je ten čaj, omlouvám se, ten džus hned odnesu. A přinesla jsem ti květiny."
"No to je dost. Ale ty kytky, to je dobré. Je strašně důležité, aby chlap čas od času dostal květiny, viš?"
Měla na sobě kostým pokojské, včetně bílé čepičky a sukýnky, kterou někdo zkrátil přímo drasticky. Pod ní se rýsoval dokolale klenutý zadek, na který navazovaly nohy, které neměly konec.
"Víš co, ještě se mi nechce vstávat. Shoď to ze sebe a pojď na chvíli za mnou. No moment, ne tak rychle, pořádně to prožij. A pusť nějakou hudbu... to je ono"
Beze slova se začala vlnit do rytmu jazzové hodby, rukama si přejížděla přes boky a přes velká, pevná prsa a postupně rozepínala jeden knoflíček za druhým. Nejdřív padla košilka, potom sukně. Pomalu si rozepla podprsenku a kalhotky jí sjely až ke kotníkům. Stála před ním jen tak, jak ji stvořili a přišlo mu neuvěřitelně sexy a svým způsobem i srandovní, že si nechala ten malý bílý čepeček.
Pomalu, jako kočka se začala vkrádat za ním do postele a zalezla pod peřinu.
V sexu byla prostě nepřekonatelná. Což se rozhodně nedalo říct o něm - ale kdo by taky očekával převratné výkony od chlápka, co váží přes sto padesát kilo. Tenhle životní styl se na něm pěkně projevil.
Až bylo po všem, převalil se na bok.
"Jdi mi nachystat něco k jídlu, já si ještě trošku odpočinu. Jo a mám chuť na pivo."
"Připravím ti stejk, miláčku" řekla a zmizela ve dveřích.
Ti, kdo tvrdili, že nikdo ve skutečnosti netouží po dokonalosti, tvrdě narazili. Bylo mu jasné, že vynález robotických žen znamenal konec pro lidskou rasu. Byl to ale ten nejsladší konec, jaký si dokázal představit.
pátek 23. října 2009
Inzerát
Hledám krásnou, milou a chytrou slečnu, které bych mohl každý den psát, jak je krásná, milá a chytrá. A taky bych jí chtěl občas koupit nějaký dárek. Myslím to vážně, strašně mě to baví. Naprosto nezávazně. Fotka potěší, záliba ve škaredě nakreslených koních podmínkou.
Sladké sny
Už to bylo dva roky a on pořád míval sny, po kterých prostě nemohl spát. Nejhorší noční můry. Sny, ve kterých byl zase s ní - a které byly tak hrozné proto, protože už nikdy nebudou pravda.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
sobota 17. října 2009
Podmanivá
Podmanivá je výborné slovo a je škoda, že se používá tak málo. A to podle mého malého průzkumu existuje poměrně dost podmanivých věcí. Podle Seznamu je podmanivá například máta peprná, podmanivé je taky Bugatti 16 C Galibier (což je rozhodně pravda), Anglie, svět alpských růží, ale taky kámen, Miroslav Moravec, Google nebo Irena Budweiserová. Ale podmanivá jsi hlavně ty.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...
Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...
Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.
pátek 9. října 2009
SFP pack
Když je vám fakt blbě, všechno vás štve a máte depresi, tak je lepší nic nepsat. Jestli si totiž myslíte, že se z toho vypíšete, tak jste na omylu. Většina lidí se z toho stavu možná ve skutečnosti ani dostat nechce a svým zvráceným způsobem si v něm libují; píšou, jak je jim strašně mizerně, jací jsou chudáci a třeba mají i pravdu, ale ničemu tím moc nepomůžou.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.
Tak to by asi stačilo.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.
Tak to by asi stačilo.
úterý 29. září 2009
Tok
V životě každého muže nastane dříve či později jedno velmi zvláštní období. Ale musím vám říct, že o tom teda dnes rozhodně psát nebudu.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.
neděle 6. září 2009
Nemocniční blues...
V budově A, ve třetím patře na plicním oddělení, se nachází místo, které po třetí hodině ranní dostává velice mysteriózní atmosféru. Poslední hekání mých sousedů zcela utichne, začínám nějak zapomínat na ty rozpíchané žíly a odněkud ze skrýše vytáhnu nejlepší lahvinku minerálky, co jsem si šetřil na speciální příležitost a zbytek švestkových buchet od babičky. K tomu nějaká pomalá jazzová pijánovka a můžu psát o věcech minulých.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.
sobota 22. srpna 2009
Bonjour číslo dva
Za dvě hodiny jsme se prakticky nehli z místa. V autě je neskutečné vedro a tři smradlaví kamarádi. Ze řízení už neskutečně bolí krční páteř, jsem spocený a mám pocit že jsem se přilepil k sedadlu.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.
pátek 21. srpna 2009
Bonjour
Vstávám o půl sedmé, ty ještě spíš. Obléknu se do plavek a nátělníku a vydám se na pláž.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.
středa 5. srpna 2009
Friend Facts
Friend Facts je jedna facebooková aplikace, která mě dnes po ránu dost pobavila. Lidi odpovídají na různé více či méně důvěrné otázky o vás a když vy zase odpovídáte na otázky o nich, můžete se podívat, kdo vás jak hodnotil. A protože se tohle místo stává čím dál tím víc běžným, středoproudovým, blogerským vykecávalištím, tak vám tady nějaké ty humornější napíšu. Jestli to vtipné nebude, tak se omlouvám, ale mně v opici občas příjdou vtipné i smutné věci... a naopak. Takže:
Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava
Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo
Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo
Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež
Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?
No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.
Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava
Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo
Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo
Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež
Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau
Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují
Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?
No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.
sobota 25. července 2009
zápis, který pochopí jen lidé v mé hlavě
"Člověk by měl psát tak, jako by to nikdy nikdo neměl číst"
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.
Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".
Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.
Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.
Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".
Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.
Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...
úterý 14. července 2009
impotentní poznámka
Předem se musím všem mockrát omluvit, protože přicházím po takové obří menopauze s normálním, řadovým a poněkud podprůměrným deníčkovým zápisem, který se až stydím zveřejnit, ale uvidíme co z něho vyleze, protože jej vymýšlím za chodu.
Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.
Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.
čtvrtek 25. června 2009
pátek 12. června 2009
pozdrav z fronty
Karel Vás zdraví od bazénu s drinkem v ruce, pod vlajkou s půlměsícem a hvězdou. Jen co mi dodělají masáž a dopiju drink, budu zase zpět v naší krásné republice a něco vám napíšu.
čtvrtek 4. června 2009
pole
No a máme tu další omaovánky z druhé třídy, tentokrát konečně se zemědělskou tématikou.
Po dešti
Štěpán Přikryl, 2009
Cena: 53.000 ,-
Děkuji za pozornost.
*prodáno*
středa 3. června 2009
Nová kariéra
Takže, přátelé, včera jsem se rozhodl, že skončím se spisovatelstvím a dám se na malířství. Vyhrabal jsem někde polozatvrdlé temperky, stojan, pár starých štětců a šel ven malovat. Mým prvním dílem mělo být zobrazení přírodní scenérie - tento obraz se však nedochoval, protože jsem jej zničil těsně po dokončení; byl neobyčejně hnusný. Proto jsem se dnes vypravil koupit si nový štětec a dal se do tvorby nového díla. O něco níže vám tu předkládám to, co vzniklo.
Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!
Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.
Zátíší s modrým obrázkem,
Štěpán Přikryl 2009
Tento obraz dokládá , že jsem se dostal v malování už téměř na úroveň třetí třídy základní školy. Seru na to. Už chápu Pollocka. Ať žije drip painting!
Obrázek je samozřejmě na prodej, pro začátek za benevolentních 78 000 Kč. Zájemci pište do knihy návštěv.
pondělí 1. června 2009
2. místo
Tak Motyčka se svou písní Toilet blues získali 2. místo v kytarové aréně na www.guitarvolumeright.com! Ačkoliv kytara utekla o pouhých 25 hlasů, i tak je to velký úspěch a moc děkuju všem, kdo poslali hlas.
neděle 24. května 2009
holky 2
Když jsem psal o holkách minule, byl jsem v náladě, kdy se píšou takové ty lehké, bezstarostné kousky, které se každému líbí. No a teď jsem zase v náladě, kdy se píšou takové věci, které každý nerad slyší, ale to neznamená, že nejsou pravda.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.
Taková nálada přichází paradoxně po docela zdařilém večeru, kdy se vám do hlavy začnou vkrádat otravné myšlenky a pocit, že tu kterou chcete nejvíc, nebudete mít. Když se po ní díváte, jestli se někde náhodou neobjeví a ona se naráz objeví a po výměně několika nezajímavých vět jde trávit večer za někým jiným. A to jsem jí ani nezačal říkat to, co jsem chtěl. Nemuseli bychom ani moc mluvit, stačilo by se třeba jít jenom zašít potichu někam pryč od lidí, kteří nedopřejou člověku chvilku soukromí a třeba se jen líbat. Nebo si jen vykládat... ale já už jsem přestal to věčné mluvení přeceňovat; někdy je lepší si vychutnat přítomnost toho druhého potichu... to ale každý ví.
Nemyslete si, už mi není patnáct, abych se šíleně zamiloval do holky, kterou ani pořádně neznám. Vůbec, vlastně mi na ní ani moc nezáleží.
Jenom mám takový hrozně stísněný pocit, když s ní nemůžu být, a žárlím, když se usmívá na jiného kluka a ne na mě. A tak si potom říkám: "Ty si ale blbec, na koho ty žárlíš? Ta holka ti nepatří a nemáš na to žádné právo." Ikdyž bych si strašně přál, aby mi patřila.
A pak jsou jiné holky, které zase zájem jeví, jsou moc pěkné a milé a o to víc to člověka mrzí, že je musí odmítat, protože se do nich z nějakého důvodu nemůže zamilovat. Mrzí mě to taky z toho důvodu, že dobře vím, že se cítí asi tak, jak se právě cítím já. Ale nechci jim dávat zbytečné naděje, což následně udělám, protože jim chci udělat radost. A pak si zase nadávám do blbců; prostě hotová telenovela.
Jenomže pro tyhle holky to žádná tragédie není, najdou si někoho jiného a ani nebudou muset hledat, spadne jim do klína, ať už to bude za týden, za měsíc nebo za rok. Stejně tak jako to není žádná tragédie pro mě, protože i já si za nějakou dobu najdu jinou holku... jenomže mě to bude stát ještě pár bezesných nocí, kdy budu myslet na tebe.
pondělí 11. května 2009
Podivná, tragikomická, sci-fi povídka
Podíval jsem se na tebe upřímným pohledem a ty ses rozbrečela. Strachem. Něco tak škaredého jsi ještě nikdy neviděla. To už je tento týden potřetí, pomyslel jsem si.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.
-------------
Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.
"Ráčí si pán přát?" odpověděla jsi s úsměvem, ale se slzami v očích.
"Chtěl bych dva strachoprsky. I s municí." řekl jsem bez výrazu ve tváři.
Už jsi nebrečela; pomyšlení na tvou práci ti vždycky zvedlo náladu.
"Mám je ve skladu," řekla jsi "hned jsem zpět." S těmito slovy jsi zmizela za oponou vytvořenou z dlouhých pruhů neprůhledné, jemmné látky a v zápětí jsi se zase vynořila. Podala jsi mi dva bílé stonky chřestu v nadživotní velikosti.
"Moc pěkné," zaradoval jsem se "můžu si je vyzkoušet?"
"Ale jak je libo" odpověděla jsi.
Chytil jsem spodní konce chřestu, zmáčkl spoušť a s neuvěřitelným rachotem se z něj vyřítilo celé hejno mrňavých sedmikrásek.
"Fíííha." žasl jsem "To je nový model, nemýlím-li se."
"Je vidět, že se pán vyzná. Skutečně, je to CHX-5, novinka na trhu od firmy C35P-electronics"
V tom vkročil do krámu chlápek s tváří důvěrně známou oběma přítomným. Byl to Mnoholičný Kamil, nebo taky Kamil Blběčumil - muž, který velmi často bez upozornění měnil výrazy v obličeji, které se však nikdy nehodily do situace, v níž se právě nacházel.
"Dobrý den." pozdravil klidně Kamil, tvář celá rozběsněná vztekem.
Měla jsi radost, že je v obchodě někdo, koho znáš, byla by jsi však radši, kdyby to byl někdo jiný.
"Ahoj, Kamile. Jak se daří." řekla jsi taktně.
"Prosím, ani se mě neptej. Právě jsem se dozvěděl, že mi umírá pes, Karel." řekl smutně Kamil s doširoka roztáhnutým úsměvem.
Kamil byl dobře o deset let starší než já, přesto jsem k němu přistoupil s chřestem v ruce, poplácal ho po ramenou a řekl: "Tumáš, chlapče, budeš ho potřeboat víc než já, já už tu banku nějak zvládnu i bez něj." A dal jsem se na odchod.
Kamil se tvářil, jako kdyby právě zahlédl velký, modrý, létající pomeranč. Nic podobného však v okolí nebylo.
"Počkejte, pane, neodcházejte!" křikla jsi směrem ke dveřím.
Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, otočil hlavou směrem k tobě a řekl jsem: "Víš, maličká, v životě muže jsou nejdůležitější dvě období. Nejdříve to první, posléze to druhé." řekl jsem poučeně, zatvářil se vážně a rozmrzele a vyšel dveřmi do prostoru s myšlenkou, že na vytváření mouder budu muset ještě trochu zapracovat.
Kamil se tvářil, jakože všechno pochopil.
-------------
Za tuto velmi krátkou a podivnou záležitost se vám moc omlouvám, někdy totiž máte sen, že si až říkáte, že to váš mozek ani nemohl vymyslet. Toto však není můj případ, nic takového se mi nezdálo a vše jsem si vymyslel.
pátek 8. května 2009
Robert Jordan
Tohle bude úplně řadový zápis, který můžeme často vydět na blozích (6. pád od "blog", zní to pěkně blbě, co?) čtrnactiletých, pubertálních dívčin, ve stylu milý deníčku, blablabla, tokio hotel, bla bla. Slouží jenom k tomu, abych se vyhnul ještě na nějakou dobu psaní, které musím udělat a nechci.
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.
A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!
Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...
Takže, milý deníčku, co je nového...
rozhodl jsem se, že Motyčkovi už jsem věnoval za svůj život dost a nyní je čas, aby mi to začal bohatě splácet. Jak si všímaví mohli všimnout, umístil jsem proto do pravého sloupce reklamu. Stejně jsem nikdy nepsal pro nic jiného, než pro peníze. Prý je dostanu za kliknutí na ni. Nechci samozřejmě (ani nemůžu) nikoho nabádat, aby na tu reklamu jen tak pro nic zanic klikal. To je každého volba. Jen možná, pokud by vás tam něco zaujalo, nestyďte se na ni tou myší najet a zplna hrdla kliknout.
Jo a přestávám pracovat. Jak umřu hlady, můžete za to vy, co blog čtete a neklikáte. Tím samozřejmě nechci nikoho nabádat, jen konstatuji.
A za odměnu tady máte nějaké písničky - úplně zadarmo!
Že to těm klukům opáleným ale zpívalo...
úterý 5. května 2009
holky
Napíšu knihu.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.
Plno lidí to říká, dneska je to v módě - každý pitomec vám dnes řekne, že napíše knížku. Jenomže oni neví jak. Já to vím. Nikdo se nezamýšlí nad tím, jak takovou knížku napsat, jenom nemají o čem psát. A v tom je ta blbost. Téma není důležité, pořád je o čem psát.
Nikdo po vás nechce, abyste vymýšleli něco nového. Lidi spíš zaujmou věci, které důvěrně znají. Když si přečtou odstavec a řeknou: "přesně tak" a čím je to větší banalita a čím líp je vystižená, tím líp. To, že možná nechápete smysl těchto slov, asi ukazuje na to, že tu schopnost vystihnout věci jaké jsou nemám, ale stejně ji napíšu. A o čem bych teda psal?
No o životě. Třeba o tom mém, mám dost zajímavý život.
Třeba o tom, jak člověk sedí ve vlaku, kterým jezdí skoro každý den a už ho skoro nesnáší, ale zrovna dneska si přeje, aby nezastavoval a jel ještě kus, protože svítí slunce a protože má příjemnou opici, pěkně se sedí a ještě nekončí ta písnička, která hraje už asi po desáté. O tom, jak jsem včera s kámošem utíkal z hospody bez placení a o tom, jak jsem neutekl.
Ale nejvíc ze všeho bych chtěl psát samozřejmě o ženských. A o holkách.
O tom, jak mají krásné oči a jak se na mě pěkně smějou, o tom, jaké mají nádherné dlouhé nohy a hubené ruce a strašně voňavé vlasy, kaštanově hnědé, nebo blond, nebo úplně černé, nebo do zrzava. A o tom, jak pěkně umí líbat a jak některé neumí, jaké mají rty a zadek, na kterém si dal bůh obvzlášť záležet. O prsech bych nepsal, protože to je škoda o tom psát, to se musí prostě vidět a cítit.
O holkách bych vydal celou ságu - a to se v nich ani nijak zvlášť nevyznám. Ale každý by měl napsat o tom, co miluje. A já je miluju, úplně všechny. Jak mají nalakované nehty, a jak je mají napřírodno, jak mají hebkou a voňavou kůži a pěkné zuby, nebo třeba rovnátka a pihy.
Holky, co to budou číst, asi namítnou, že mi nejde o nic jiného než o vzhled, ale není to pravda, jenom jsem prostě začal z jednoho konce a popis jejich duše si nechám na další ságu, to až budu starý a budu je chápat.
Jsou holky, které kdyby řekly, tak s nima jdu žít. Šel bych kvůli nim do práce, kterou k smrti nenávidím, postavil bych třeba barák a udělal dítě a povečerech se s níma díval na pitomou ordinaci v růžové zahradě. Klidně bych s nima zůstal navždy a to říkám naprosto upřímně.
Když jdu po ulici a proti mně nějaká holka, už odhaduju, jak asi bude vonět a pak žasnu, když je to asi tisíckrát lepší, než jsem si představoval.
Psal bych o tom, jak jsem šťastný, když je jenom vidím a že bych ji nejraději objal a zůstal tak už napořád a jak musím navenek dělat, že mě až tak moc nezajímá. A o tom, jak jsou všechny zadané. Jak je mi lehce když s ní jdu, sedím nebo ležím a jaký stísněný pocit, při kterém se špatně dýchá, mám, když odcházejí za jiným, třeba za tím svým milým.
Tak o tom všem napíšu. A o tom, že je jaro.
středa 15. dubna 2009
Milý deníčku
Denně potkávám přímo na ulici hromadu pozoruhodných lidí, asi si je začnu zapisovat nebo co. Tak třeba dneska mi jedna úplně cizí ženská na nádraží nabídla sex. Ale od začátku.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.
"Jo, mám" povídám.
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:
"Ty, pakuj od tama!"
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:
"Héj!"
A náš útočný cyklista na to:
A náš útočný cyklista na to:
"Co héj?" a tak, jak rychle se objevil, zase i zmizel.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.
sobota 11. dubna 2009
Důstojné stáří
"Dnešek byl dost dobrý" - chtěl jsem napsat ještě před chvílí. Ale teď ke konci se nějak pokazil. Když jsem právě vyšel z hospody, ležel na zemi nějaký pán. Byl hlavou vzhůru ze schodů a vypadalo to, že dost škaredě spadl. Nad ním seděla větší skupina lidí v mém věku a dobře se bavila. Nikdo ho nezvedl. Tak jsem za ním přišel a zeptal jsem se: "Není vám nic? Můžu vám nějak pomoct?"
Byl pěkně namol, ale mluvil artikulovaně.
"Jste strašně hodnej. Víte, já mám pětašedesát a už tu ležím aspoň půl hodiny. Trochu sem přebral a nemůžu se vůbec zvednout"
Tak jsem ho zvedl, byl drobné postavy, trochu od krve, ale slušně oblečený a vedle něj ležel dost elegantní klobouk.
"Kde to jsem? Prosímvás, nemůžu si tady někde dát kafe? Já vám dám peníze, jste strašně hodnej"
Nemohl sám stát, tak jsem ho posadil a šel pryč a bylo mně ho tak nějak líto; docela by mě zajímalo, jak dopadne. A taky jestli se mu něco stalo, že se tak ožral, nebo jestli je to jeho normální večer. A taky by mě zajímalo, jestli mám potřebu pomáhat z čiré dobrosrdečnosti, nebo se jen bojím, že až budu ležet ožralej na zemi já, tak mě taky nikdo nezvedne...
Byl pěkně namol, ale mluvil artikulovaně.
"Jste strašně hodnej. Víte, já mám pětašedesát a už tu ležím aspoň půl hodiny. Trochu sem přebral a nemůžu se vůbec zvednout"
Tak jsem ho zvedl, byl drobné postavy, trochu od krve, ale slušně oblečený a vedle něj ležel dost elegantní klobouk.
"Kde to jsem? Prosímvás, nemůžu si tady někde dát kafe? Já vám dám peníze, jste strašně hodnej"
Nemohl sám stát, tak jsem ho posadil a šel pryč a bylo mně ho tak nějak líto; docela by mě zajímalo, jak dopadne. A taky jestli se mu něco stalo, že se tak ožral, nebo jestli je to jeho normální večer. A taky by mě zajímalo, jestli mám potřebu pomáhat z čiré dobrosrdečnosti, nebo se jen bojím, že až budu ležet ožralej na zemi já, tak mě taky nikdo nezvedne...
úterý 31. března 2009
tralalá
http://leteckaposta.cz/172923814 - tady si můžete celých 21 dní stahovat písničku, ke které jsem nazpíval hlasy za ochotného doprovodu Manu Chao:)
pátek 27. března 2009
Vaříme pohádku
Akademik vám bude s chutí vyprávět, že literatura pro děti není vůbec jednoduchou záležitostí a že jen pro lehké seznmení se s touto problematikou je potřeba absolvovat minimálně jeden celosemestrální kurz. To je kec. My vám dnes v našem pořadu předvedeme recept, podle něhož si můžete takovou pohádku pro děti uvařit sami a to v běžných, domácích podmínkách.
Předem je třeba upozornit, že volba surovin závisí především na vkusu a inteligenci vašich hladových posluchačů - dětí. Tím pádem se nacházíme před docela snadným úkolem, jelikož jak je známo, děti jsou dost hloupé a o nějakém vkusu se dá jen těžko hovořit. Sežerou vám skoro všechno. Přistupmě nyní k samotné přípravě duševního pokrmu.
Najemno pokrájíme "za devatero horami" spolu s "byl jednou jeden" a vhodíme na list papíru, kde dozlatova osmažíme. Až nás suroviny začnou nudit (0-10 minut, podle náročnosti), rozklepneme do směsi několik postav. Pro patřičný kontrast chutí je třeba volit postavy záporné i kladné, kladné by však měly nakonec vždy mít chuťovou převahu. Volíme s rozvahou, ikdyž existuje nespočet chutných kombinací a při troše opatrnosti nemůžete chybovat. Z kladných surovin se nejčastěji používá většinou princ, princezna, pohádkový dědeček, dcera, pohádková babička, dobrá víla, moudrý král, kašpárek a hloupý Honza, z těch záporných to bývá čert, ježibaba, vodník, drak, zlá královna, zlá pohádková babička, macecha a či vlk transvetita. Některé suroviny se k sobě nehodí, pokud například smícháme pohádkového dědečka, moudrého krále a ježibabu, nedosáhneme požadovaného výsledku, protože je potřeba volit poněkud čerstvější suroviny. Z vyzkoušených jsou to například hloupý honza a čert, macecha a její nevlastní dcera, nebo delikátní trojkombinace princ-drak-princezna.
Vše zalijeme omáčkou, kterou si předem připravíme z naivního příběhu a kýčovitě zpracovaného prostředí.
Za stáleho míchání vaříme na mírném plameni, dokud pokrm nezhoustne. Pokud se nám nedaří dosáhnout požadované konzistence, přidáme kapku osvědčených pohádkových frází, ukradených od jiných autorů.
Nakonec přisypeme 10dkg "žili šťastně až do smrti" a necháme dojít.
Možno na každou porci nastrouhat trochu "morálního ponaučení", které však v pohádce nemá žádný praktický efekt.
Servírujeme barvitým hlasem a pokud možno opakovaně, dokud se pohádka nezačne líbit.
Poté jen sledujeme, jak děti znechuceně odcházejí od své nedojezené pohádky a jdou se dívat na digimony.
Dobrou chuť.
Předem je třeba upozornit, že volba surovin závisí především na vkusu a inteligenci vašich hladových posluchačů - dětí. Tím pádem se nacházíme před docela snadným úkolem, jelikož jak je známo, děti jsou dost hloupé a o nějakém vkusu se dá jen těžko hovořit. Sežerou vám skoro všechno. Přistupmě nyní k samotné přípravě duševního pokrmu.
Najemno pokrájíme "za devatero horami" spolu s "byl jednou jeden" a vhodíme na list papíru, kde dozlatova osmažíme. Až nás suroviny začnou nudit (0-10 minut, podle náročnosti), rozklepneme do směsi několik postav. Pro patřičný kontrast chutí je třeba volit postavy záporné i kladné, kladné by však měly nakonec vždy mít chuťovou převahu. Volíme s rozvahou, ikdyž existuje nespočet chutných kombinací a při troše opatrnosti nemůžete chybovat. Z kladných surovin se nejčastěji používá většinou princ, princezna, pohádkový dědeček, dcera, pohádková babička, dobrá víla, moudrý král, kašpárek a hloupý Honza, z těch záporných to bývá čert, ježibaba, vodník, drak, zlá královna, zlá pohádková babička, macecha a či vlk transvetita. Některé suroviny se k sobě nehodí, pokud například smícháme pohádkového dědečka, moudrého krále a ježibabu, nedosáhneme požadovaného výsledku, protože je potřeba volit poněkud čerstvější suroviny. Z vyzkoušených jsou to například hloupý honza a čert, macecha a její nevlastní dcera, nebo delikátní trojkombinace princ-drak-princezna.
Vše zalijeme omáčkou, kterou si předem připravíme z naivního příběhu a kýčovitě zpracovaného prostředí.
Za stáleho míchání vaříme na mírném plameni, dokud pokrm nezhoustne. Pokud se nám nedaří dosáhnout požadované konzistence, přidáme kapku osvědčených pohádkových frází, ukradených od jiných autorů.
Nakonec přisypeme 10dkg "žili šťastně až do smrti" a necháme dojít.
Možno na každou porci nastrouhat trochu "morálního ponaučení", které však v pohádce nemá žádný praktický efekt.
Servírujeme barvitým hlasem a pokud možno opakovaně, dokud se pohádka nezačne líbit.
Poté jen sledujeme, jak děti znechuceně odcházejí od své nedojezené pohádky a jdou se dívat na digimony.
Dobrou chuť.
sobota 28. února 2009
bla
Dobrý večer. Úspěšně jsem se dnes vrátil po týdnu hor domů a tak chci jen ze samé dobré nálady pozdravit a jako bonus tu mám dvě básničky
* * *
Nemám rád sny o tobě,
v jakékoli podobě -
jak se můžu smířit s tím,
že se ráno probudím?
Ráno máš mě zase ráda
jenom jako kamaráda.
A já tě mám taký rád…
víc, než by se mohlo zdát.
Ti co blbě nekecají
po vodce a po rumu
v hlavě všechno v cajku mají
a stále dost rozumu
i po vínu a po pivu -
těší se mému obdivu
* * *
A to je dnes vše...
středa 18. února 2009
Z deníku vraha
pondělí, 11. 5.
Předevčírem se k nám do domu přistěhovala nová podnájemnice. Jmenuje se Marie, má dlouhé hnědé vlasy a krásné nohy. Bydlí hned vedle mě.
U nás v domě jsou stěny tenké a když přiložíte ucho ke stěně, můžete dost dobře slyšet, co váš soused zrovna dělá.
Z Marie se vyklubala vášnivá violoncellistka. V jednom kuse cvičí a musím říct, že ač jsou to pořád jen samé stupnice, zní to překrásně. Večer cvičí klidně i několik hodin, dřív, než jde do koupelny, osprchuje se, vyčistí si zuby a jde spát. V noci překrásně oddechuje a občas něco nezřetelného mumlá ze spaní. Většinou jde kolem čtvrté hodiny ranní na záchod a jde zase spát. Musím říct, že se mi Marie moc líbí a pořád na ni myslím.
čtvrtek, 14. 5.
Dnes jsem nechal Marii přede dveřmi květiny, zazvonil jsem a rychle jsem utíkal domů poslouchat, co na ně bude říkat. Neříkala nic, ale myslím, že si je dala do vázy na stůl. Kéž bych tak měl nějaké kukátko, měl bych lepší přehled o tom, co zrovna Marie dělá. Někdy, když poslouchám u stěny, mám pocit, jako bych na stěně cítil na druhé straně Mariino ucho. Určitě máme hodně společného.
pátek, 15. 5.
Dnes Marie přišla z práce o dvě hodiny později, než obvykle chodí. Nevím, kde byla, ale neměla by se toulat v tak pozdní hodinu sama venku. Je to nebezpečné, kdoví na jakého úchyla by mohla narazit.
sobota, 16. 5.
Dnešek je můj šťastný den! Když Marie odcházela ráno z bytu, rychle jsem otevřel a dělal jsem, jakože jdu vynést odpadky. A neuhádnete co se stalo – dali jsme se do řeči a ona mě pozvala k sobě na zítřejší oběd! Myslím, že se jí moc líbím. Má o moc hezčí úsměv, než jsem si představoval. Do zítřka napětím asi nezaspím, myslím, že budu Marii poslouchat celou noc.
neděle, 17. 5.
Oběd u Marie byl úžasný. Uvařila koprovou omáčku a vše bylo krásné. Marie má moc pěkný byt, ikdyž ještě není úplně zařízený. Na stole opravdu měla květiny ode mě! Myslím, že to je jasné znamení, že se jí líbím. Rozloučili jsme se a já šel domů poslouchat, jak svýma něžnýma ručkama umývá nádobí.
středa, 20. 5.
Dnešní den byl konec všeho! Marii navštívil nějaký chlap, kterému říkala Radek a měl odporný hlas. Chvíli se spolu dívali na televizi a po krátkém momentu nezřetelného ticha to přišlo. Začali se spolu milovat. Docela určitě to muselo být ono, jsem si jistý, Mariino vzdychání říkalo víc než dost. Jsem zdrcen. Mám zlost na celý svět a hlavně na Marii. Je to nespravedlivé, to já jsem ji opravdu miloval.
čtvrtek, 21. 5.
Ráno to je snad ještě horší. Mám pocit, že jsem byl podveden, že mi to udělala Marie schválně a zničila ten náš krásný vztah. Ale vím přesně, co dělat.
Nechal jsem Marii za dveřmi dopis, ať mě zítra o půl desáté večer čeká u kašny v parku, že jí potřebuju něco důležitého říct.
pátek, 22. 5.
Marie přišla na naši schůzku o čtyři minuty později, než jsme se dohodli. V parku byla už tma a pouliční osvětlení nedostatečně ozařovalo malou cestičku, kterou jsme se vydali až na kopeček, odkud byl krásný výhled na celé město. Marie se otočila ke mně zády a zeptala se, co jsem jí to chtěl říct.
Byl jsem jako v tranzu, příští události si pamatuju jen mlhavě. Vím jen, že třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy předmět, který jsem zde uschoval a omotal jí ho kolem krku.
Zašeptal jsem jí do ucha: „Všechno krásné musí jednou zemřít, tak jako zemřelo to krásné mezi náma“
Ani nemukla.
Utíkal jsem potom rychle domů, kde jsem brečel celou noc.
sobota, 23. 5.
Zabil jsem chlapa! Byl jsem z předešlé noci tak vedle, že když jsem jel ráno do práce, sotva jsem stihl zareagovat, když mi pod kola auta vběhl starší pán. Nehodu nepřežil. Celý den jsem strávil na policejní stanici, kde mi brali krev, vyslíchali mě a nakonec mě pustili s tím, že vše prošetří.
Večer se tu stavila Marie s tím, že je jí líto, že jsem náš vztah asi špatně pochopil, že si ten náhrdelník nemůže vzít a že by byla ráda, kdybychom zůstali přátelé. Neměl jsem na ni po dnešku moc náladu, tak jsem ji odbyl a šel do hospody na pivo.
Předevčírem se k nám do domu přistěhovala nová podnájemnice. Jmenuje se Marie, má dlouhé hnědé vlasy a krásné nohy. Bydlí hned vedle mě.
U nás v domě jsou stěny tenké a když přiložíte ucho ke stěně, můžete dost dobře slyšet, co váš soused zrovna dělá.
Z Marie se vyklubala vášnivá violoncellistka. V jednom kuse cvičí a musím říct, že ač jsou to pořád jen samé stupnice, zní to překrásně. Večer cvičí klidně i několik hodin, dřív, než jde do koupelny, osprchuje se, vyčistí si zuby a jde spát. V noci překrásně oddechuje a občas něco nezřetelného mumlá ze spaní. Většinou jde kolem čtvrté hodiny ranní na záchod a jde zase spát. Musím říct, že se mi Marie moc líbí a pořád na ni myslím.
čtvrtek, 14. 5.
Dnes jsem nechal Marii přede dveřmi květiny, zazvonil jsem a rychle jsem utíkal domů poslouchat, co na ně bude říkat. Neříkala nic, ale myslím, že si je dala do vázy na stůl. Kéž bych tak měl nějaké kukátko, měl bych lepší přehled o tom, co zrovna Marie dělá. Někdy, když poslouchám u stěny, mám pocit, jako bych na stěně cítil na druhé straně Mariino ucho. Určitě máme hodně společného.
pátek, 15. 5.
Dnes Marie přišla z práce o dvě hodiny později, než obvykle chodí. Nevím, kde byla, ale neměla by se toulat v tak pozdní hodinu sama venku. Je to nebezpečné, kdoví na jakého úchyla by mohla narazit.
sobota, 16. 5.
Dnešek je můj šťastný den! Když Marie odcházela ráno z bytu, rychle jsem otevřel a dělal jsem, jakože jdu vynést odpadky. A neuhádnete co se stalo – dali jsme se do řeči a ona mě pozvala k sobě na zítřejší oběd! Myslím, že se jí moc líbím. Má o moc hezčí úsměv, než jsem si představoval. Do zítřka napětím asi nezaspím, myslím, že budu Marii poslouchat celou noc.
neděle, 17. 5.
Oběd u Marie byl úžasný. Uvařila koprovou omáčku a vše bylo krásné. Marie má moc pěkný byt, ikdyž ještě není úplně zařízený. Na stole opravdu měla květiny ode mě! Myslím, že to je jasné znamení, že se jí líbím. Rozloučili jsme se a já šel domů poslouchat, jak svýma něžnýma ručkama umývá nádobí.
středa, 20. 5.
Dnešní den byl konec všeho! Marii navštívil nějaký chlap, kterému říkala Radek a měl odporný hlas. Chvíli se spolu dívali na televizi a po krátkém momentu nezřetelného ticha to přišlo. Začali se spolu milovat. Docela určitě to muselo být ono, jsem si jistý, Mariino vzdychání říkalo víc než dost. Jsem zdrcen. Mám zlost na celý svět a hlavně na Marii. Je to nespravedlivé, to já jsem ji opravdu miloval.
čtvrtek, 21. 5.
Ráno to je snad ještě horší. Mám pocit, že jsem byl podveden, že mi to udělala Marie schválně a zničila ten náš krásný vztah. Ale vím přesně, co dělat.
Nechal jsem Marii za dveřmi dopis, ať mě zítra o půl desáté večer čeká u kašny v parku, že jí potřebuju něco důležitého říct.
pátek, 22. 5.
Marie přišla na naši schůzku o čtyři minuty později, než jsme se dohodli. V parku byla už tma a pouliční osvětlení nedostatečně ozařovalo malou cestičku, kterou jsme se vydali až na kopeček, odkud byl krásný výhled na celé město. Marie se otočila ke mně zády a zeptala se, co jsem jí to chtěl říct.
Byl jsem jako v tranzu, příští události si pamatuju jen mlhavě. Vím jen, že třesoucíma se rukama jsem vytáhl z kapsy předmět, který jsem zde uschoval a omotal jí ho kolem krku.
Zašeptal jsem jí do ucha: „Všechno krásné musí jednou zemřít, tak jako zemřelo to krásné mezi náma“
Ani nemukla.
Utíkal jsem potom rychle domů, kde jsem brečel celou noc.
sobota, 23. 5.
Zabil jsem chlapa! Byl jsem z předešlé noci tak vedle, že když jsem jel ráno do práce, sotva jsem stihl zareagovat, když mi pod kola auta vběhl starší pán. Nehodu nepřežil. Celý den jsem strávil na policejní stanici, kde mi brali krev, vyslíchali mě a nakonec mě pustili s tím, že vše prošetří.
Večer se tu stavila Marie s tím, že je jí líto, že jsem náš vztah asi špatně pochopil, že si ten náhrdelník nemůže vzít a že by byla ráda, kdybychom zůstali přátelé. Neměl jsem na ni po dnešku moc náladu, tak jsem ji odbyl a šel do hospody na pivo.
neděle 8. února 2009
Ach, předzkouškové dny, jak jste na hovno!
Já když se učím, tak mě napadají dosti hovadiny; no, posuďte sami:
* * *
Zdeněk Kožmín, Jiří Trávníček:
Na tvrdém loži z psího vína
hloubavě čtu, když z trávníčku
odklízím psí hovína
(ten skvělý rým vymyslela má sestra)
* * *
Přání na rozloučenou
Končím s tebou
kluku,
přeji rychlou
ruku...
* * *
Pracovitý nevidomý
Slepec makal,
až se divím -
od nevidím
do nevidím...
* * *
Odplata mrňat
Vesele jsem chodil světem,
vysmíval se malým dětem...
než jsem dostal do tlamy,
přesnídávnou od Hami.
* * *
Dále bych vás rád upozornil na novou funkci - sledování blogu, pomocí které můžete blog sledovat. Nevím, co to přesně obnáší, ale využívejte toho, když už jsem vám to sem tak pracně dal!
A držte mi zítra ve 12 palce, budu mít opravnou zkoušku - když ji nedám, je to kvůli vám, protože jsem místo učení psal básničky.
Tak.
* * *
Zdeněk Kožmín, Jiří Trávníček:
Na tvrdém loži z psího vína
hloubavě čtu, když z trávníčku
odklízím psí hovína
(ten skvělý rým vymyslela má sestra)
* * *
Přání na rozloučenou
Končím s tebou
kluku,
přeji rychlou
ruku...
* * *
Pracovitý nevidomý
Slepec makal,
až se divím -
od nevidím
do nevidím...
* * *
Odplata mrňat
Vesele jsem chodil světem,
vysmíval se malým dětem...
než jsem dostal do tlamy,
přesnídávnou od Hami.
* * *
Dále bych vás rád upozornil na novou funkci - sledování blogu, pomocí které můžete blog sledovat. Nevím, co to přesně obnáší, ale využívejte toho, když už jsem vám to sem tak pracně dal!
A držte mi zítra ve 12 palce, budu mít opravnou zkoušku - když ji nedám, je to kvůli vám, protože jsem místo učení psal básničky.
Tak.
úterý 3. února 2009
Výkřik ze tmy, nebo co
Už delší dobu se tu nic pořádného neobjevilo a ani dnešním dnem se to pravděpodobně nezmění... to zkouškové začíná být teď ke konci už hodně depresivní a člověk nějak nemůže myslet na psaní básní, když musí myslet na opravnou zkoušku z literatury.
Ale dnes mi někdo udělal na internetu radost - přihlásil jsem svoji kytarovou nahrávku do soutěže GVR aréna (nebo jak se to jmenuje), no a tak si představte, že tahle moje pochybná nahrávka
postoupila do finále. Dokonce mi k tomu udělali i takový pěkný obrázek, no posuďte sami - moc jsem se jim povedl, hlavne to poprsí vystihli dokonale.
Ale dnes mi někdo udělal na internetu radost - přihlásil jsem svoji kytarovou nahrávku do soutěže GVR aréna (nebo jak se to jmenuje), no a tak si představte, že tahle moje pochybná nahrávka
postoupila do finále. Dokonce mi k tomu udělali i takový pěkný obrázek, no posuďte sami - moc jsem se jim povedl, hlavne to poprsí vystihli dokonale.No, co chci říct: jestli někdo z vás umí trochu hrát, tak se přihlašte, ať je v soutěži veselo (ale nedělejte moc dobré nahrávky).
A to je konec
pátek 23. ledna 2009
Večerní blues
Až na vždycky zavřu oči
a poveze mě černej vůz,
svět se z toho neotočí,
zahrajte mi tichý blues...
a po obrázku mé milované kytary vám sem jesště napíšu pár mých oblíbených onomatopoických slov: chucvalec, trsátko, miňonka, šúní (more to come)
Taky mi teď vyšlo v testu na facebooku, že jsem z 10% člověk a z 90% sexuální mašina. Dost mě to překvapilo, protože se tak rozhodně necítím, doteď jsem si myslel, že to bude asi jen 83%.
Jo a ještě bych měl vyhodnotit anketu, která se věnovala tomu, kdo co poslouchá, ale je to absolutně nezajímavé, tak to vyhodnocovat nebudu.
Přeju vám hezký zbytek večera a noci.
pátek 16. ledna 2009
středa 14. ledna 2009
Venku sněží, v duši se odhrnuje...
Další dávka prostoduché poezie. Pravidelní čtenáři už jistě zaznamenali gradující degradaci úrovně veršů, způsobenou pravděpodobně stařeckou demencí... projevující se ve své pozdní fázi zapomínáním, pomočováním a v neposlední řadě taky dostáváním "F" u zkoušek z literatury.
* * *
Moment zklamaného očekávání
Někdy takhle v lednu
sednu, celý zblednu,
co s takovým počasím?
Ani nota, ani rým...
zkouším hledat všemi smysly -
mysli, vole, mysli!
Někde tady musí být
múza schopná políbit
něco jiného než pozadí...
* * *
Alžběta
Pozvala mě Bětka
jako svého svědka.
Pak však místo "berete si navždy"
byl jsem svědkem krvelačné vraždy...
* * *
Eufemismus
Důrazným způsobem odkázala mě
žena
se zvýšenou potřebou
rozmnožovat se
do míst
kde je nohám konec
i začátek
X
Vulgarismus
"Jdi do prdele"
zařvala na mě ta děvka
* * *
Moment zklamaného očekávání
Někdy takhle v lednu
sednu, celý zblednu,
co s takovým počasím?
Ani nota, ani rým...
zkouším hledat všemi smysly -
mysli, vole, mysli!
Někde tady musí být
múza schopná políbit
něco jiného než pozadí...
* * *
Alžběta
Pozvala mě Bětka
jako svého svědka.
Pak však místo "berete si navždy"
byl jsem svědkem krvelačné vraždy...
* * *
Eufemismus
Důrazným způsobem odkázala mě
žena
se zvýšenou potřebou
rozmnožovat se
do míst
kde je nohám konec
i začátek
X
Vulgarismus
"Jdi do prdele"
zařvala na mě ta děvka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)