Už to bylo dva roky a on pořád míval sny, po kterých prostě nemohl spát. Nejhorší noční můry. Sny, ve kterých byl zase s ní - a které byly tak hrozné proto, protože už nikdy nebudou pravda.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.
Žádné komentáře:
Okomentovat