Milý deníčku

Denně potkávám přímo na ulici hromadu pozoruhodných lidí, asi si je začnu zapisovat nebo co. Tak třeba dneska mi jedna úplně cizí ženská na nádraží nabídla sex. Ale od začátku.
Takže - to tak sedím na nádraží, v uších sluchátka, a najednou kde se vzala, tu se vzala - cikánská dívka. No - ono nazývat takovou starou tlustou babu dívkou je trochu prasárna. Fakt byla škaredá. Tak tahle ženská si ke mně přisedla a praví:
"Héééj gádžo, co to máš, to máš empétrojku?"
Byla bystrá, opravdu jsem ji měl.

"Jo, mám" povídám.
"Héj a co tam máš za písničky? Prodej mi ho. Kolik to stojí?"
"Asi dva tisíce, ale neprodám" řekl jsem popravdě. Koupil jsem ten přehrávač asi před týdnem a nějak jsem nepřemýšlel, že bych ho prodal.
"Tak já ťa spravím gadžo" zacvrlikala líbezným basem.
"Jak spravím?"
"Vyfajčím ti ho" řekla a čuměla mi přímo do očí.
"Nó, ale já bych chtěl spíš ten přehrávač, víš?" zase jsem mluvil pravdu.
"Héj, ale to je dobrá nabídka" stěžovala si.
Byla, to teda fakt. Jenom bych se nesměl poblít.
S romy mám i další humorné zážitky.
To tak trávím aktivně den vylepený na lehátku, přemýšlejíc o tom, co všechno dnes neudělám, když zaslechnu nedaleký rozhovor za plotem. Kousek od našeho domu je totiž kontejner a v něm se pravděpodobně jeden spoluobčan přehraboval.
A to už jede kolem na kole jiný chlápek, druhý hrdina našeho příběhu, a na toho prvního zakřičí:

"Ty, pakuj od tama!"
Náš amatérský popelář asi neměl na konflikty náladu a tak jen řekl polohlasně:

"Héj!"
A náš útočný cyklista na to:

"Co héj?" a tak, jak rychle se objevil, zase i zmizel.
Načež cikánský muž vzepjal ruce (aspoň si to tak představuju, bylo to za plotem) a zakřičel: "Jakým právem?!" a pěkně ty dvě slovíčka protáhl. Jeho hlas byl plný beznaděje.
Mně vám ho bylo naráz tak líto. Hrůza.
No, ale pozoruhodní jsou taky bílí, nesmíme jim křivdit.
Potom, co jsem paní z prvního příběhu poslal do patřičných mezí, přijel vlak, na který jsem tam čekal. No a minuta minula minutu a EC bezpečně přijíždělo do Brna. Jelo neuvěřitelně málo lidí a když jsem se chystal k výstupu, stála tam jenom jedna ženská - ale zato dost zvláštní. Měla takoovu červenou sportovní tašku a co pět vteřin ji zvedla ze země a někam posunula. Byla celkově hodně nervózní. Otvírala a zavírala dveře od záchodu, rozhlížela se a taky na mě trochu čuměla.
Já jsem si hleděl svého a proto mě dost překvapilo, když vykřikla: "pět minut!" Dívala se přitom přímo na mě. Tak jsem si vyndal z uší sluchátka od přehrávače, který jsem dříve tak výhodně nesměnil.
"Co prosím?" ptám se.
"Pět minut!" trvá si na svém žena.
"Já vám nerozumím." ani jedno z těch dvou slov. Zpoždění jsme rozhodně neměli.
"Pět minut." Víc jsem z ní nedostal, ale naštěstí vlak už zastavil a já ji nechal, ať si jde za svým osudem.
Přemýšlel jsem, co tím chtěla říct. Možná ji zbývalo pět minut života. Nebo mi chtěla nutně sdělit, jak dlouho se vaří párky. Nebo to byl pokémon, který se jmenoval "pětminut".
Někdo si asi řekne, že taková setkání jsou dosti triviální, ale když se nad nimi člověk pozastaví, žasne.