schizo - "první část složených slov mající význam rozpad, rozštěp, rozštěpený "

Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový problém jsem neměl. Na vážné problémy já si příliš nepotrpím. Ne, že bych žádné neměl, ale důležité je umět na ně dostatečně často zapomínat.
Náplní mého života naopak byly vždycky problémy malé, nicotné, až malicherné - ty, kterých je nejvíc, které člověka umí někdy pěkně zdeptat - ale při určitém zvráceném úhlu pohledu vás můžou i bavit. Za takový problém považuju například otázku lidských vztahů. Ono je to totiž nesmírně náročné sdílet s některými lidmi váš osobní prostor... a o to horší je ho nesdílet s těmi, se kterými byste tak moc chtěli. To pak když někdo nemůže být se svou milovanou osobou, může malicherný problém u něj přerůst v problém existenční. Ale u mě ne.
Říká se, že po velké lásce která pomine z ní neco z vás zůstane a bude už nafurt ovlivňovat váš život, že si třeba zavzpomínáte ale hlavně vás bude víc nebo míň trápit. Ale já to tak nemám.
Na světě je lidí dost, pěkných holek taky, tak se nějaká můsí najít i pro mě a protože jsme lidi jenom taková organická hmota a na světě nemáme zas tak dlouhé trvání, tak trápení se kvůli jiné holčičí organické hmotě mi přijde jako docela ztáta času. Ale zas pravda je, že něco se dělat musí a možná je lepší se chvíli trápit, než nedělat vůbec nic. Protože když neděláte nic, tak se začnete zanedlouho taky trápit a přijdete si osamělí a začnete se litovat a to pak nastanou ty zmíněné existenční problémy... teda prý, protože nevím, jestli to tak ve skutečnosti je, jelikož si s takovou situací umím vždycky dobře poradit. Ono je někdy dobré čistě pro názornost rozdělit si svou osobnost na dvě nebo více částí, na každý typ uvažování jednu a nechat si třeba jednu jenom na ty problémy, aby pak ta druhá měla zase úplný pokoj. Nezbývá mi než děkovat Bohu, nebo třeba rodičům či sám sobě, za to, že já jsem zrovna ta osobnost bezproblémová a že to za mě odedřou jiní.

Měli jste někdy existenční problém? Takový ten, který příjde zčistajasna, z ničeho nic a navodí vám takový pocit, že už nevíte co dál a vidíte svou současnost i budoucnost v černých barvách, připadáte si zbyteční a váš život nenaplněný?
Tak takový jeden si teď prožívám. Ne že bych přemýšlel o sebevraždě, to zas zatím ne, ale zdá se mi, že v poslední době nestojí ten mů život za nic.
Ale možná to není jenom období, ono se vždycky najde něco, co vás vytočí, kvůli čemu můžete být nešťastný. Dám příklad - mezilidské vztahy. Lidské soužití je veskrze jen neustálý spor a hádání se o sebemenší prkotinu, alespoň tak se mi zdá, že to mám já. Někteří lidi mi připadají tak šťastní, rozumí si s rodinou a mají svoji milovanou osobu a vůbec, prostě všechno je jako ve snu. To jenom já musím mít takovou smůlu že se zamilovávám jenom do holek, kterým se nikdy líbit nebudu a když náhodou už s nějakou jsem, tan vztah zachvíli skončí a mně zůstane jenom zlomené srdce. Pamatuju si každý okamžik, všechny holky a chtěl bych aspoň jednu vrátit a tak o tom přemýšlím o tom pořád, protože je to tak asi jediná zábava, kterou mám. Zdá se mi, jako by všechna moje radost a pohoda patřila někomu jinému, někomu blízkému, koho nikdy nepoznám a upřímně toho člověka nesnáším.
A ještě k tomu hrajou v rádiu tu blbou vtíravou písničku

"ALLWAYS LOOK ON THE BRIGHT SIDE OF LIFE...."