...

Seděla řadu přede mnou a stejně jako zbytek třídy hltala barvitý výklad Mgr. M., jako ostatní doslova visela na každém jeho slově, zatímco já visel očima na ní. A nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na její záda a vlasy.

Tyhle řadové lavice a židle v posluchárně s označením D21 toho neodhalují zrovna moc. Mé zorné pole končí těsně pod lopatkama téhle blonďaté holky. A kdesi dole pod židlí vidím boty. Modré na nízkém podpatku.
Sedí v úplně první lavici, tak blízko, že když sleduje toho profáka, musí úplně vytočit hlavu doleva. Což dělá skoro pořád, protože na něj zasněně hledí s přihlouplým, ale pěkým úsměvěm a já musím trochu žárlit, když sleduju jemné rysy jejího profilu. Čas od času se mi její tvář skryje v pralese blonďatých vlasů, když si něco rychle zapisuje na svém notebooku, a hned se zase zadívá přes své brýle s tenkými červenými obroučkami na učitele.
Musím říct, že ta slabá čtvrtina těla co jsem vidím, se mi moc líbí. S těma brýlema vypadá inteligentně a taky tak nějak přírodně - ale ne zase až tak filozoficko fakultně, prostě tak akorát.

A už končí hodina. Balí si věci, strká notebook do tašky, otáčí se...
To snad není možné!
Na břiše by potřebovala shodit tak deset kilo, na obličeji má škaredé akné a má zkažené zuby, to je teda hnus. Z boku to nešlo vidět, ale přes ty brýle pěkně šilhá. Když si stoupla, jde vidět jak má shrbená záda. A přísahal bych, že má knírek.

Přísahal bych, ale nebudu, protože kecám. Je to pěkná kočka, jdu za ní.