Divno

Tíží duši, těm co vědí
myšlenky jak oblázky
na některé odpovědi
nemá lidstvo otázky

Otáčí se věčným rytmem
starodávné soukolí
někdy věci nepřebolí
někdy věci přebolí

No dobře, napíšu sem pár řádků i ve zkouškovém. Ale nikomu to neříkejte.
Přes skleničku vína totiž vidíte své priority úplně jinak a najednou to eFko ze zítřejších lidských práv vypadá tak nějak míň hrozivě než předtím. Zítra se budu mlátit do hlavy.
Nedávno jsem sem v podobném stavu psal jeden článek a nedopsal, tak to možná vyjde dnes. Byly to takové všeobecné pravdy, na které jsem v mém životě došel a ačkoliv se dost často mění, musím říct, že platí.
Za prvé: moc hodní lidi se nemají moc dobře.
Za druhé: předsudky vůči metrosexuálům jsou naprosto oprávněné.
Za třetí: lidi co příliš žerou náboženství jsou divní.
Za čtvrté: zkoušky jsou jako ženy. Nemůžete udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. (to jsem opsal včera z fejsbůku)
Za páté: alkohol je zlo. Nutné zlo.
Za šesté: vhodný okamžik na balení holek je po druhém drinku. Do té doby vás vnímají příliš tak jak opravdu vypadáte a potom už zase začínají být moc opilé. Samozřejmě je to dost individuální - u některých děvčat nastává tento okamžik po osmém pivě... ale ty nikdo balit nechce.
Za sedmé: lidi jsou jen lidi. Z nich nervózní být nemusíte.
Za osmé: nesnáším moudra.
Za deváté: už nevím, jdu spát.

já sem prostě

nic psát nebudu, dokud nebude po zkouškovém! teď mám toho psaní tak akorát po krk!

Našla se peněženka

Našel jsem peněženku.
Takovou malou, červenou, ležela tam na zemi na nástupišti, kde jsem čekal na tramvaj. Bylo to zvláštní, že si jí nikdo nevšímal, tak jsem ji zvedl a otevřel ji, abych prozkoumal její obsah.
Narodila jsi se v roce 1989, máš modré oči a moc pěknou fotku na občance, ikdyž ty o ní určitě říkáš, že je strašná. Ikdyž je ta občanka už nějakou dobru prošlá, údaj "svobodná" určitě platí. Vedle je fotka psa, moc pěkného a nějakého kluka, který už tak moc pěkný není... a beztak je to tvůj brácha. A další fotka, to budou asi tvoji rodiče, mámě jako bys z oka vypadla.
Kreditní karta a lísteček s PINem - ách jo, co kdyby to našel nějaký parchant - a kartička do knihovny. A taky tam je ISIC, na kterém je ti o dva roky víc a máš na něm jiné jméno. Každý si za mlada obstarával alkohol jinak.
Pak je tam vysušený čtyřlístek, slevová kartička na vlak a lísteček s nápisem: "Speak the truth, even if your voice shakes". Do té malinké peněženky se toho teda vleze opravdu hodně.
Poukázka na kafe zdarma, malé srdíčko vystřižené z manžestrové látky a něco, co je asi uschlá kontaktní čočka.
No a dál je tam na papírku něco, co vypadá jako básnička ve francouzštině, ale bohužel jí moc nerozumím, protože jsem ve škole nedával pozor.
A zhruba dvacet korun.

Nikde v okolí jsi nestála, tak jsem dal peněženku do kapsy a odnesl si ji domů.
Doma jsem peněženku zabalil do nepříliš úhledného balíčku, zanesl na poštu a poslal na adresu z dokladů. Ještě předtím jsem však vystříhl svoji fotku ze staré šalinkarty, kde nevypadám až tak blbě a zasunul jsem ji nenápadně do peněženky.
Třeba se peněženka v tom poštovním systému neztratí a třeba ti ji doručí dřív, než si stihneš všechny ty kartičky zablokovat. A třeba si i všimneš té mojí fotky, na které stejně vypadám trochu jako vrah. A třeba se někdy ve městě potkáme a ty mě poznáš a já tebe poznám taky a tak se na sebe usmějem a třeba si zajdeme na kafe.
No a nebo nebo se už nikdy neuvidíme. Každopádně jsem tě moc rád poznal.

EMOtyčka

Dobrý podvečer,
než se dnes všichni rozejdeme do svých oblíbených hospod, pojďme se v tomto krátkém příspěvku společně zamyslet nad některými důležitými fakty o tomto krásném, pestrobarevném blogu:

Za prvé, slavnostně vám oznamuji, že stránka motyčka.blogspot.com se dnešním dnem stala třetí nejimpotentnější stránkou NA SVĚTĚ. Něvěříte? Prosim, zkuste si vygooglovat slovo impotentní - vidíte? Když je to na googlu, tak to musí být pravda.
Mimojiné přes vyhledávání tohoto slova k nám přichází noví návštěvníci, což o nich lecos vypovídá. Gratuluji.
Za druhé, podle proběhnuvší ankety vyplynulo na povrch, že čtenáři tohoto blogu jsou ženy/muži v poměru 8 : 6 - což znamená poněkud překvapivé zjištění, že muži netvoří až tak marginální část čtenářů, jak by se mohlo podle obsahu zdát. Dámy prominou, ale budu nucen poněkud zvýšit díl chlapáčtějších témat na úkor těch romantických, sexuálně-toužebně naplněných. Poměr romantického obsahu ku chlapáckému bude 8 : 6. Božínku.
Za třetí, pro dnešek už nebudu kecat. Ale jestli chcete číst dál, můžu vám nabídnout úplně nový zážitek ze čtení tohoto blogu zde nebo možná ještě mnohem lépe, ZDE.
Děkuji vám za pozornost

Jirka

Jakkoliv se to teď do té situace nehodilo, tak jak tam ležel natažený na zemi, musel se sobě začít smát.
Ty jsi teda vůl. Hochu, to se ti teda něco povedlo. A smál se v duchu na celé kolo.
Všechno se to seběhlo hrozně rychle, ale předcházelo tomu několik věcí, na které se teď spolu podíváme. Nejdřív vám ale musím o tomhle muži něco povědět.
Tenhle chlápek ležící na zemi, křestním jménem Jiří, o všem vždycky hodně přemýšlel. Přímo patologicky přemýšlel o každém svém dalším životním kroku, leč mohl být naprosto banální. A taky měl ze všeho velký strach.
A tak když měl jít třeba někdy s přáteli večer ven, tak se klidně i hodinu rozmýšlel, co si vezme na sebe a až si konečně nějakou variantu vybral, hrozně se bál že se kvůli ní stane terčem posměchu svých přátel.
Jirka neměl žádnou holku, protože se většinou tak dlouho rozmýšlel, jak by to té slečně nejlíp řekl, že nakonec začala chodit s někým jiným. A taky se bál toho, že by stejně řekla ne a on by z toho měl potom akorát deprese.
A tak to bylo pořád, Jura si žil svůj opatrný, ustaraný život.
Dnes večer měl jít na oslavu narozenin jedné své kamarádky; ale to rozhodnutí jít ho stálo opravdu hodně úsilí. Venku řádila pandemie prasečí chřipky a ačkoliv byl očkavaný, člověk si nemůže být nikdy jistý, jestli někde něco nechytne a už několik dní ze strachu vůbec nevyšel z domu. Navíc ta kamarádka se Jirkovi dost líbila a tak z toho byl takový celý nervózní, přemýšlel o čem by si s ní mohl tak asi povídat, jak nedat moc najevo, že je do ní blázen a bylo mu z toho tak nějak špatně.
Takže dnes večer, bylo to v 18:35, to věděl Jura přesně, protože sraz byl v 19:00 a on nechtěl vyrazit moc brzo, aby tam nečekal sám, ale zase ani moc pozdě, aby náhodou nedošel do už rozjeté zábavy, kam by těžko zapadl.
Takže teda v 18:35 vykoukl Jirka opatrně ze vchodových dveří jeho činžovního domu a nesměle se dal do pohybu vstříc setmělé ulici. Udělalo mu vnitřně radost, že nikde nevidí žádnou chřipku a tak se s mírným úsměvem a svižným krokem dostal až k nedaleké křižovatce, kde - ačkoliv byla ulice úplně prázdná - svítíla na semaforu pro chodce červená. Jirka měl obrovské nutkání se na ten semafor vykašlat a prostě jít, jenomže zákon schválnosti by určitě sehrál roli a v ten moment by tu byl policajt a dal by mu pokutu. Jenže v ten moment se sice žádný policajt neobjevil, zato si však Jirka vzpomněl na strašnou věc. Narozeniny měly být v mexickém stylu a on měl nachytané grandiózní sombréro, se kterým by na všechny určitě udělal dojem - sombréro které zapomněl doma na posteli. A teď mu nevyjde časový plán, to je teda v pr... otočil se na místě a utíkal zpět do bytu, spěšně nahmatal klíče, otevřel dveře a v obrovské rychlosti mířil do svého pokoje, kde skrz otevřené dveře zahlédl na posteli zmiňované sombréro.
Měl radost, že tam to sombréro fakt je, tak ještě o něco zrychlil, ale to se mu bohužel vymstilo. V běhu zakopl o práh, zavrávoral a řítil se velkou rychlostí směrem k zemi. A hlavou přímo na velký, červený, nafukovací, gymnastický balón.
Náraz byl opravdu... měkký, ale velmi prudký a Jirka byl poněkud rachetické tělesné stavby a...
Prostě si zlomil vaz. Byl na místě mrtvý.

Pěkný podvečer

nějak se mi poslední dobou nechce psát, ikdyž se to možná během dnešního večera změní. Zatím vám sem hodím jednu kvalitní, nekvalitně nahranou píseň s názvem "Alkoholická, požitkářská"
voalá

Je strašně důležité, abych chlap čas od času dostal květiny

Asi kolem jedenácté hodiny dopoledne ho probudila vůně rozpečené bagety a čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.
"Miláčku, z toho včerejšího oslavování musíš být vysílený, tak jsem ti přinesla snídani do postele"
"Nevím kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale po ránu piju zásadně jenom čaj. A s medem."
"Hned pro to skočím, nezvedej se" a spěchala pro čaj. "Tady je ten čaj, omlouvám se, ten džus hned odnesu. A přinesla jsem ti květiny."
"No to je dost. Ale ty kytky, to je dobré. Je strašně důležité, aby chlap čas od času dostal květiny, viš?"
Měla na sobě kostým pokojské, včetně bílé čepičky a sukýnky, kterou někdo zkrátil přímo drasticky. Pod ní se rýsoval dokolale klenutý zadek, na který navazovaly nohy, které neměly konec.
"Víš co, ještě se mi nechce vstávat. Shoď to ze sebe a pojď na chvíli za mnou. No moment, ne tak rychle, pořádně to prožij. A pusť nějakou hudbu... to je ono"
Beze slova se začala vlnit do rytmu jazzové hodby, rukama si přejížděla přes boky a přes velká, pevná prsa a postupně rozepínala jeden knoflíček za druhým. Nejdřív padla košilka, potom sukně. Pomalu si rozepla podprsenku a kalhotky jí sjely až ke kotníkům. Stála před ním jen tak, jak ji stvořili a přišlo mu neuvěřitelně sexy a svým způsobem i srandovní, že si nechala ten malý bílý čepeček.
Pomalu, jako kočka se začala vkrádat za ním do postele a zalezla pod peřinu.
V sexu byla prostě nepřekonatelná. Což se rozhodně nedalo říct o něm - ale kdo by taky očekával převratné výkony od chlápka, co váží přes sto padesát kilo. Tenhle životní styl se na něm pěkně projevil.
Až bylo po všem, převalil se na bok.
"Jdi mi nachystat něco k jídlu, já si ještě trošku odpočinu. Jo a mám chuť na pivo."
"Připravím ti stejk, miláčku" řekla a zmizela ve dveřích.
Ti, kdo tvrdili, že nikdo ve skutečnosti netouží po dokonalosti, tvrdě narazili. Bylo mu jasné, že vynález robotických žen znamenal konec pro lidskou rasu. Byl to ale ten nejsladší konec, jaký si dokázal představit.

Inzerát

Hledám krásnou, milou a chytrou slečnu, které bych mohl každý den psát, jak je krásná, milá a chytrá. A taky bych jí chtěl občas koupit nějaký dárek. Myslím to vážně, strašně mě to baví. Naprosto nezávazně. Fotka potěší, záliba ve škaredě nakreslených koních podmínkou.

Sladké sny

Už to bylo dva roky a on pořád míval sny, po kterých prostě nemohl spát. Nejhorší noční můry. Sny, ve kterých byl zase s ní - a které byly tak hrozné proto, protože už nikdy nebudou pravda.
Už to prostě nešlo, už by to ani nechtěl, ikdyž je to vlastně to, co by chtěl ze všeho nejvíc. Ale ne po tom, jak se k sobě chovali celou tu dobu. Bylo to svým způsobem směšné.
Občas ji potkal, jenom letmo, když šla s ostatníma kamarádkama - směšné bylo, že ona jediná se na něj skoro ani nepodívala. A když se nedalo vyhnout osobnímu setkání, jako se to stávalo někdy třeba na autobusové zastávce, bylo tu ahoj jenom tak nezbytné, jak to šlo. Takové rychlé, které za sebou zanechalo dost něpěknou náladu, po které se oběma chtělo prostě jen nasednout do nejbližšího autobusu a jet si po svém.
Asi si to namlouval, ale ze způsobu, jakým to říkala, měl dojem toho, že to asi v sobě taky ještě nemá úplně srovnané. Jak je možné, že dva lidi, kteří si jednou byli tak blízcí, že si řekli řekli úplně všchno se můžou vůbec dostat do stavu, kdy si nejsou schopni vyměnit ani pár slov. Že nejsou schopni se aspoň s pitomým úsměvem pozdravit a pokračovat s každý v tom svém veselém životě.
Žádné informace o ní nevyhledával; oba si na sebe smazali snad všechny kontakty jaké šly, aby jim je třeba staré telefonní číslo moc nepřipomínalo a zablokovali všechny druhy možného spojení, protože se prostě nemohli už dvě hodiny na status, že "se učí". Ale část přátel měli pořád společnou a tak se k nim nevyhnutelně občas dostala zpráva z života toho druhého.
Co věděl bylo, že si už našla kluka. Tak aspoň v tomhle byla šťastnější než on. Nevěděl kdo to byl, ani kde se s ním seznámila a ani to vědět nechtěl a měl svým způsobem radost, protože všechno by tím mělo být uzavřeno. A proč se teda k němu chovala tak strašně chladně a ignorantsky? Tak se nad to měla prostě přenést, chodit si se svým milým a bavit se svým starým známým jako s kamarádem.
Tak to ale nebylo.
Jednou, když vystoupil z autobusu, stála na zastávce. Jakmile ho viděla, otočila se na místě a rychle někam spěchala, jako by si najednou vzpomněla na něco strašně důležitého.
"Počkej prosímtě"
Zastavila se a ohlédla se, pomalu nejistě, jako by nebylo jasné, že mluví na ni. A se značně znechuceným obličejem.
"Co to děláme? Vždyť jsme k smíchu. Na světě se přece lidi rozchází a zase schází úplně běžně a nic jsme si vlastně neudělali, tak proč se k sobě chováme jak nepřátelé?" Měl z toho tak nějak srdce až v krku.
Chvíli na sebe jenom tak beze slova hleděli. Pak začala mluvit a on zavřel oči, protože se bál toho, co řekne.
"A jak si to teda představuješ? To mám teď jít, skočit ti kolem krku a dělat, jako že se nic nestalo?"
"Ne, ale bavit se spolu můžeme, ne?"
"Asi ne. Nevím. Poslouchej, já teď fakt nemám čas, už jsem měla dávno někde být, fakt promiň".
Ale možná si to jenom namlouval.

Podmanivá

Podmanivá je výborné slovo a je škoda, že se používá tak málo. A to podle mého malého průzkumu existuje poměrně dost podmanivých věcí. Podle Seznamu je podmanivá například máta peprná, podmanivé je taky Bugatti 16 C Galibier (což je rozhodně pravda), Anglie, svět alpských růží, ale taky kámen, Miroslav Moravec, Google nebo Irena Budweiserová. Ale podmanivá jsi hlavně ty.
Jsi podmanivá, svěží; jsi odvážná a svůdná, jsi jako nová voňavka od Dolce&Gabbana a voníš. Jsi účinná, silná a čistoskvoucí jako nový Ariel ExcelGel. A jsi tolikrát lepší, než běžný prací prostředek...

Mám teď velmi tvořivé období. Bohužel ale zrovna tvořím hlavně hudbu, takže mi nezbývá moc myšlenek pro tyto veselé, černé, interaktivní prostory. Ale zase to má tu výhodu, že možná konečně nachystám program na mé sólové turné a to byste potom byli všichni vřele zváni na koncert.
A nakonec tu pro vás mám otázku: APO-IBUPROFEN 400 mg Nesteroidní antirevmatikum; Perorální podání, může nepříznivě ovlivnit vaši pozornost, nebo příznivě ovlivnit vaši nepozornost? Děkuji za vaši pozornost.

SFP pack

Když je vám fakt blbě, všechno vás štve a máte depresi, tak je lepší nic nepsat. Jestli si totiž myslíte, že se z toho vypíšete, tak jste na omylu. Většina lidí se z toho stavu možná ve skutečnosti ani dostat nechce a svým zvráceným způsobem si v něm libují; píšou, jak je jim strašně mizerně, jací jsou chudáci a třeba mají i pravdu, ale ničemu tím moc nepomůžou.
No a když tu svoji sebelítost nepřemůžete a přece jenom o ní začnete psát, je lepší to nezveřejňovat - takových lidí jako vy je na internetu opravdová hromada a nikoho ty jejich vzlyky moc nezajímají (možná že mezi sebou se tito usmrkánci podporují v jejich utrpení).
A kvůli takovým hloupým depresivním článkům byl na pár dní uzavřen i tento motyčkoidní blog, věřte mi, především pro dobro vás všech. Teď jsem byl však donucen, po přijetí těch stovek protestných mailů od netrpělivých čtenářek a čtenářů, stránky zase zprovoznit. To víte, mediálně známé osobnosti to nemají lehké a takový úspěšný a slavný spisovatel jako já už vůbec ne. Každopádně teď už zase psát můžu, protože špatná nálada a deprese jsou zatlačeny někam do nitra, kde budou v poklidu klíčit po roky, až nakonec přerostou v obrovský výbuch agrese vůči nevinným lidem... ale vždyť to znáte.
Abych dokázal, že mé myšlenky se věnují zase úplně něčemu jinému, přikládám k tomuto už tak velmi zajímavému příspěvku můj nejnovější výzkum z oblasti sexuologie.
Tuto studii jsem nazval pracovním názvem "Frekvenční reprodukční teorie".
Pojednává o tom, že schopnost rozmnožování mužů závisí především na jejich příjmení. Dlouhodobý výzkum dokázal, že některá příjmení skutečně přisuzují svým nositelům nadprůměrnou sexuální aktivitu a tito jedinci jsou následně ve společnosti zastoupeni poměrně vysokým procentuálním podílem.
V praxi je tento fenomén velmi zřejmý - proč je například v české populaci tolik Nováků, Novotných, Přikrylů a dalších frekventovaně zastoupených příjmení? Jednoduše proto, protože je jejich reprodukční schopnost vyšší a tak se ve společnosti prosazují na úkor méně častých příjmení, jako jsou Osolsobě, Motyčka nebo Filípek.
Tento převratný objev, který má v praxi obrovské využití - například při řešení populačních krizí, samozřejmě nezůstal bez odezvy. A tak se jím nechaly inspirovat celosvětově vlády mnoha států při tvorbě nových populačních zákonů; nejznámější balík zákonů se nejčastěji označuje zkratkou "SFP pack" (Surname-Frequency Pollution) a jeho obměnu se chystá v nejbližší době přijmout například Čína (kde si muži s příjmením Chang už prakticky neškrtnou) nebo Česká republika (kde jsou připravovány speciální dotace v podobě modrých pilulek a alkoholu pro občany s příjmením Čech.

Tak to by asi stačilo.

Tok

V životě každého muže nastane dříve či později jedno velmi zvláštní období. Ale musím vám říct, že o tom teda dnes rozhodně psát nebudu.
Měl jsem už hotový celý článek - a moc pěkný - a víte co jsem udělal? Celý jsem ho smazal. Byl o jedné holce a o tom, že je chytrá, milá a krásná a samozřejmě úplně blonďatá a o tom, jak bych chtěl tuto naprosto blonďatou holku držet za ruku a chodit s ní. A o tom, že je těžké jí to říct, protože se jako vždycky člověk bojí odmítnutí, které může velice rychle způsobit otevřenou zlomeninu srdce.
No a potom jsem se na ten text podíval a řekl si: ty jsi ale vůl. To o tom umíš jenom psát? No tak to třeba nevyjde - jako by to bylo poprvé. Přinejhorší můžu vždycky spáchat sebevraždu. Tak se seber a předveď místo keců radši nějaké činy.
No a tak přemýšlím, že se seberu a radši místo keců předvedu nějaké činy. Nemyslím hned teď, vždyť je půl dvanácté a ona už beztak spí. A vůbec, psát takové intimní věci otevřeně na internet, aby si je každý šmírák (nebo mnohem lépe šmíračka) mohl přečíst, to se prostě nedělá.
Sakra, měl jsem tak pěkné povídání a bylo mnohem delší a hezčí než tenhle nesourodý a nejistý freewritingový tok myšlenek. Jsem to ale vůl.

Nemocniční blues...

V budově A, ve třetím patře na plicním oddělení, se nachází místo, které po třetí hodině ranní dostává velice mysteriózní atmosféru. Poslední hekání mých sousedů zcela utichne, začínám nějak zapomínat na ty rozpíchané žíly a odněkud ze skrýše vytáhnu nejlepší lahvinku minerálky, co jsem si šetřil na speciální příležitost a zbytek švestkových buchet od babičky. K tomu nějaká pomalá jazzová pijánovka a můžu psát o věcech minulých.
Člověk upoutaný na lůžko je docela dost svobodným člověkem. Jasně, nemůžete to, co byste chtěli za všeho nejvíc - vyletět někam ven za holkama a popíjet až do rána, ale jinak máte celý den jenom pro sebe a můžete si naplánovat program jak jenom vy budete chtít. Buď z toho chytnete deprese, anebo si to budete užívat jako já.
Mí sousedé, takzvaní kluci odvedle, jsou brilantními společníky. Jeden se jmenuje stejně jako já a má 68 let a ten druhý nevím jak a má něco k osmdesáti. Vždycky si s nima skvěle pokecám... naše rozhovory se sice většinou týkají zdvořilostních frází typu:
"Tak co Štěpo, jak ses dneska vyspal?"
"Znamenitě, děkuju. A jak vám chutná dnešní chleba s máslem? Podle mě se dnes velice povedl."
"Ale jo, dobrý"
a víc toho většinou neřekneme, ale pod řádky je toho ukrytého mnohem víc - chlapi si někdy prostě rozumí i beze slov. Tak si mlčky čistíme zuby a pak jdem zase na pokoj.
Jo, jsem tady nejmladší a dává mi to tady takové zvláštní postavení. Sestřičky se na mě usmívají... vlastně co to kecám - některé ze sester jsou mladší než já, zapomínám jak starý to jsem. Tak ty sestřičky se smějou a jsou celkem pěkné a ochotné splnit člověku jakékoli přání a píchnout člověku jehlu prakticky kamkoliv.
Kvůli hromadě léků musím neustále pít, což taky znamená, že musím neustále chodit močit, až je mi to trochu trapné a doufám, že jsou kluci od vedle fakt tak hluší, jak vypadají. Dnes jsme se s nima dívali na fotbal a ikdyž mě to moc nezajímalo, užil jsem si to, protože to bylo poprvé, kdy jsem se díval na fotbal a u toho popíjel jenom kapačku.
Tak tady ten čas ubíhá a já myslím na všechny ty krásné baby co venku už čekají a jak mě pustí, tak za nima hned půjdu a pojedu na kole, a hned si rovnou uženu další zápal plic a ještě větší a hezčí.
No a u toho asi skončím, protože se to nějak protáhlo a já budu muset stejně tak po miliónté jít čůrat a budíček je tady asi v 5 hodin, takže toho už moc nenaspím. Tak se mějte a užívejte si toho vratkého zdraví.

Bonjour číslo dva

Za dvě hodiny jsme se prakticky nehli z místa. V autě je neskutečné vedro a tři smradlaví kamarádi. Ze řízení už neskutečně bolí krční páteř, jsem spocený a mám pocit že jsem se přilepil k sedadlu.
Jediná cesta do malebného St. Tropez je přecpaná turisty a jejich drahými automobily, kolem sviští jeden skútr za druhým a dopravní zácpa se kvůli nim stává ještě nesnesitelnější.
Až jsme se dostali do města, zaparkovali jsme. Zní to celkem banálně, ale v praxi to znamená hodinu kroužení v ucpaných ulicích plných chodců a výše zmíněných bzučivých skútrovitých oblud, absolutně nerespektujících silniční dopravu.
Vystáli jsme si řadu na barák s nápisem "GENDARMERIE NATIONAL", vyfotili se u něj, chvíli záviděli bohatým jachtařům a dali si palačinku. Palačinka stála čtyři eura a nebyla vůbec dobrá.
Tak jsme se vydali zpět tím bouchon de circulation do jednoho z předražených a přeplněných kempů v okolí. Merde.
Jižní Francie někdy umí být pěkný opruz.

Bonjour

Vstávám o půl sedmé, ty ještě spíš. Obléknu se do plavek a nátělníku a vydám se na pláž.
"Bonjour" pozdraví neznámý postarší chlápek na ulici.
"Bon matin" odvětím a snažím se skrýt, že jsem se francouzsky ani po takové době moc dobře nenaučil.
Slunce tu vychází docela pozdě, východ stíhám v pohodě. Jestli na světě existuje něco hezčího než východ slunce na břehu moře, tak to leží v posteli a spokojeně odfukuje.
Pětice kluků hraje poblíž pétanque a mám takový pocit, že tuto činnost vykonávají nepřerušeně už od včerejšího večera.
Vlezu do moře jako první člověk ve městě, voda je docela teplá a úplně klidná. Zaplavu si, vylezu a chvíli pozoruju břichatého pána, který se stěží navléká do neoprénu a chystá se harpunou lovit ryby. Míjejí mě lidé, kteří si šli po ránu zaběhat a důchodci, směřující načerpat síly z ranního moře. Každý mě zdraví, jako kdybychom byli staří známí.
Cestou zpět se zastavím ve voňavé boulangerie, která leží nedaleko od domova.
"Bonjour monsieur, comment ça va?" usměje se na mě hezká fille.
Odpovím "ça va, mademoiselle, et vous?"
"Magnifiquement. Voulez-vous un pain?"
"Deux baguettes, s'il vous plaît. Merci beaucoup."
"Merci. Belle journeé"
S vonícími bagetami pod paží se vracím domů a po cestě uždibuju. Po cestě ti utrhnu pár bílých květů jasmínu. Vystoupám do druhého patra, potichu otevřu a zjistím, že ještě spíš. Probudím tě polibkem a jasmínem.
Jižní Francie někdy umí být pěkný kýč.

Friend Facts

Friend Facts je jedna facebooková aplikace, která mě dnes po ránu dost pobavila. Lidi odpovídají na různé více či méně důvěrné otázky o vás a když vy zase odpovídáte na otázky o nich, můžete se podívat, kdo vás jak hodnotil. A protože se tohle místo stává čím dál tím víc běžným, středoproudovým, blogerským vykecávalištím, tak vám tady nějaké ty humornější napíšu. Jestli to vtipné nebude, tak se omlouvám, ale mně v opici občas příjdou vtipné i smutné věci... a naopak. Takže:


Myslíš si, že Štěpán F. Přikryl sledoval/a tajně někoho jak se svléká?
Ano
-má oblíbená večerní zábava

Myslíte, že Štěpán F. Přikryl umí dobře líbat?
Ano
-ten člověk ví (doufám, že je to žena)

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl by mohla být sexy máma?
Ano
-tohle mi obzvlášť polichotilo

Myslíš, že by Štěpán F. Přikryl mohl(a) dobře vypadat v podvazcích?
Ne
-tohle mě dost urazilo

Myslíš si, že bude mít Štěpán F. Přikryl nádherné děti?
Ne
-smutné, ale pravdivé

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl vypadá dobře v mini-sukni?
Ano
-smutné, ale pravdivé

Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl někdy sledoval/a porno?
Ano
-tohle je absolutní lež

Byl(a) jste někdy zamilovaný(á) do Štěpán F. Přikryl
Ano
-uau

Myslíte si, že Štěpán F. Přikryl je narcista?
Ano
-věci výše a níže to dokazují

Myslíš, že Štěpán F. Přikryl má hezký zadek?
Ano
-vidíte?

No a to je tak všechno. Už chystám zase nějaký regulérní zápis, protože současné dny trávím v maringotce s Kinematografem bratří Čadíků (http://www.kinematograf.cz/) a zažívám tu občas dost akční věci. Kdyby se někdo z vás nacházel zrovna někde na severu Čech, určitě se stavte.
Tak zatím.

zápis, který pochopí jen lidé v mé hlavě

"Člověk by měl psát tak, jako by to nikdy nikdo neměl číst"
Tak tímto heslem se budu řídit při dnešním psaní. V praxi to znamená to, že nebudu psát o tom, jaký byl dnešní večer; že ze začátku byl strašně dobrý a potom trochu horší, ale pořád docela ušel a rozhodně nebudu psát o tom, že některé lásky vzniknou i zmizí za jeden večer, kdežto jíné nepřebolí asi ani za deset let.
Znamená to, že nebudu psát žádné pitomé citové řečičky, žádné slaďárny, budu psát prostě jen to, co moje ledové srdce tvrosti šutru uzná za vhodné.

Víte, spisovatel by si s sebou měl neustále tahat bloček, který by potom jenom naskenoval do počítače bez jakýchkoliv úprav, protože se mi pravidelně stává to, že jak jdu domů z hospody, tak mám v hlavě tak krásné myšlenky... myšlenky týkající se vyvolené ženy, nebo měsíce - nebo jako dnes - kachliček na chodníku. V té chvíli máte nutkavou potřebu sdělit všechny vaše náhlé objevy okolnímu světu - a bohužel většinou není nikdo po ruce... a když je, tak je stejně na šrot.
Já právě žádný takový bloček nenosím a tak se stane, že než se doplazím domů, tak je půl čtvrté jako dnes a v takovýto čas už se alespoň já na všechno dívám spíš z hlediska "jít co nejdřív chrápat", než z pohledu "miluju/nenávidím celý svět".

Mám psát jako by to nikdy nikdo nečetl, to znamená, že to musím napsat čistě pro sebe - mě ten chodník dneska opravdu zaujal, nějak na mě dopadla ta tíha uvědomělosti veškeré té lidské práce a úsili, stejně jako mě dnes zaujaly některé ženy, z nichž na mě dopadla všechna ta touha líbat je po celém těle a z nichž na mě dopadl všechen ten smutek, který každý občas zná.

Co to kecám, psát jako by to nikdy nikdo nečet?! To můžu na tento blog napsat vlastně cokoliv...

impotentní poznámka

Předem se musím všem mockrát omluvit, protože přicházím po takové obří menopauze s normálním, řadovým a poněkud podprůměrným deníčkovým zápisem, který se až stydím zveřejnit, ale uvidíme co z něho vyleze, protože jej vymýšlím za chodu.

Takže - začaly prázdniny, léto v plném proudu a já jsem až po vrch plný emocí. Docela slušný začátek slibující příběh z červené knihovničky, co? Tak to jste vedle.
Nejčerstvější a tudíž nejsilnější emocí je nefalšovaná nenávist, protože jsem včera v rádiu slyšel, že cyklistické sedlo způsobuje impotenci. A já jsem si zas jak na sviňu cyklistiku právě zvolil za můj sport. Typické. Teď si budu si muset vybrat, nebude to lehké. Ona potence je dobrá věc, ale to kolo mě fakt baví. Fakt nevím.
Druhou emocí je rozhodně velká spokojenost, protože jsem po celé noci vstal, už hodinu chodím po baráku a píšu tento článek a to vše úplně nahý. A ještě si půjdu nahý uvařit snídani, sousedi budou mít show. Je to opravdu dobrý pocit, takový nespoutaný, člověk se tak nějak cití být součástí přírody. A když o tom teď přemýšlím, tak slipy a různé trencle údajně taky způsobují impotenci, takže jsem to teď právě vyrušil. Skvělé.
Ono v poslední době je těch věcí způsobující impotenci až strašidelně moc.
Ještě na střední, když jsem měl chemii, to bylo vždycky - čichněte si, to je brom - a až jsme si přičichli - všiměte si té železité chuti na patře, je toxický a způsobuje impotenci. Děkuji mockrát.
A tohle je sloučenina toho a toho. Pracujte s ní opatrně - leptá sliznici a způsobuje impotenci. A mobilní telefony taky. A rentgen. A záření z vesmíru. A růžová barva. A facebook.
Říká se, že v posledních letech impotentních lidí přibývá, ale ono se není čemu divit, je spíš podivuhodné, že je někdo ještě ve dvacátých letech svého života stále potenciální. Jako například já.
Mějte se, jdu si zajet na kole.

Tak co, bude už konečně něco...

...nebo už je po tobě, vole?