V to ráno bylo ticho. Nebylo slyšet kohouta ani slepice, krávu ani prasata, všichni byli naprosto potichu. I ptáci si nechali své cvrlikání na jindy a jakoby čekali, co dál se bude dít. Vál velice svěží jarní vánek a na neposečené trávě se třpytily kapky rosy. Jen paprsky slunce se odvážily opatrně nakouknout skrz okenní tabule staré stodoly aby viděly to, co bylo ostatním ukryto. Všichni to ale tušili.
Karel Motyčka ležel nehnutě ve staré posteli a vypadal, jako když spí. Ale nespal. Ve tváři mu zůstal jen lehký úsměv, který říkal všechno: "Karlu Motyčkovi to nevadilo". Srdce Karla Motyčky nebilo. Zemřel na jaře v brzké ranní hodině ve své posteli bez jakékoli bolesti, jako kdyby ani nezemřel. Vypadalo to spíš jen jako že odešel někam jinam.
Karel Motyčka byl už starý a jeho tělo nedokázalo odolat času, tak jako mu nedokáže odolat nic. Nebylo to ale nic smutného - věřil v boha a se vším byl už smířený. Snad si najde tam nahoře své místo na nebeských loukách, kde bude zase jednou pást svou starou krávu a po ránu házet slepicím.
Zvedl jsem se proto ze židle a vzal svůj zápisník s sebou. Opatrně jsem za mnou zavřel dveře a vydal jsem se vyprávět příběh o muži, který měl srdce na pravém místě. A až se mě někdo zeptá: "Kdo to byl ten Karel Motyčka?",
řeknu: "Byl to dobrý člověk"
Žádné komentáře:
Okomentovat