Starší muž seděl na kraji moře a pozoroval horizont. Pomalu přicházel teplý letní večer a moře bylo klidné. Zvolna nasál svěží vzduch, prostoupený vůní ryb. Sedával tu často, tak často až by se zdálo, že tu sedí pořád. Věděl, že dnešní úlovek za moc nestál, příliš se tím však netrápil, zítra si to jistě vynahradí. Šumění moře dokonale dokreslovalo atmosféru, zhmotnění všeho klidu na Zemi. Z dálky se neslo volání racků chechtavých - jediná řeč, kterou za poslední měsíce slyšel.
--------------------------------------------------------------------------------
Nepotřeboval mluvit, ikdyž by měl mnoho co říct - raději mluvil sám se sebou, ve své mysli. Málokdy se tyto hovory týkaly ryb, moře nebo samoty. Většinou byly o toleranci, přátelství a důvěře v okolní svět. Často také rozmlouval s bohem. Nebyl to křesťan - i kdyby chtěl chodit do kostela, ztěží by v okolí nějaký našel. Stylizovat se do určitého náboženství mu přišlo hloupé, ale chápal, že někteří lidé potřebují, aby jim někdo diktoval, v co mají věřit. V co věří on si už za ta léta v hlavě uspořádal dobře.
Měl rád dobré jídlo a také se rád napil dobrého vína. Obojího nebylo dostatek pořád, nikdy však nestrádal. Jeho každodenní potravou byly ryby. Jedl je vždy čerstvé, ochucené vším kořením, které mohl v okolí najít a ztěží by si dokázal představit chutnější pokrm. Zakusoval k nim světlý chléb, který si sám pekl a víc si už ani nemohl přát.
Seděl na kraji moře v bílém plátěném oděvu a spravoval rybářské sítě. Nebyly až tak potrhané, ale dělal to ze zvyku. Zadíval se do dáli a v západu slunce něco spatřil...
Karel Motyčka sebou trhl a probudil se. Vždycky chtěl být rybářem.
Žádné komentáře:
Okomentovat